DMD č. 13. pro 13. 4. 2023. Téma: Tichá voda

Řeka není nikdy tichá. Když se zaposloucháš, zaplaví tě symfonie klokotání peřejí, cinkotu drobných vlnek, křiku žab a mrskání ocasních ploutví. Když se ponoříš, slyšíš šumění života i hukot proudu, té nekonečné masy, a můžeš se nechat unášet pod nazelenalou hladinou nekonečně daleko, třebaže ne do krajiny dětství, dávno ztracené a změněné k nepoznání.
Pod hladinou tak snadno znovu a znovu podléháš iluzi, že ti ještě patří svět.
A pak jsou tu večery, provoněné létem, měkkou trávou a stejně měkkou inkoustovou tmou s mrkajícími hvězdami.
Nejmilovanější chvíle na březích, kdy je ticho skoro dokonalé a v duši klid a smíření.

Kapka po kapce. Jedna miniaturní cihlička za druhou propadající někde seshora přes průrvu nebo připluvši po podzemní řece. Tak vzniká jeskynní krása plná chodeb a dómů. Sintr vytváří roztodivné obrazce a výzdobu a klidně by se mohl utkat s kdejakým umělcem. Závoje a krajky se blyští pyšně v koutě. Ze stropu se natahují stalaktity, ze kterých stéká tichá krůpěj, tikající jako krasové přesýpací hodiny. Dole rozsypané jeskynní sněhobílé perly krášlí lesklou podlahu. Stalagmit představuje němého svědka dějin, rozvážně pomalých, ale přesto okouzlujících. Labyrint temně mlčí, jen občas prostor protne písknutí netopýra. Tisíce let skryté v malebném soukolí zkázy a novotvorby.

Vody ses nikdy nebál. Byla přívětivá, chladící, vlnky skákaly mezi kameny a zpívaly svou píseň. Nebylo nic jednoduššího, než si chytit rybičku, udělat si ohýnek...
Tyhle hlubiny jsou tiché. Čekají jako otevřený chřtán, temné stejně jako jeskyně kolem tebe. Občas ve stojaté vodě zachytíš pohyb. Ryby bílé jako sníh, bez očí.
Tvoje ruka se natáhne. Máš dost velký hlad? Nikde žádné dřevo, žádné křesadlo pro založení ohně. Zakousneš se do stříbrných šupin?
Už není cesty zpět. Slunce venku neúprosně pálí tvou bledou kůži.
Jediné, co ti zbývá, jsou syrové ryby v černočerné tmě.
A On. Tvůj miláček. Nikdy tě neopustí.

Svatá Voda, německé Heiligwasser. Na patnáct chalup, statek, kostelík. Od září se tu zřizuje obecní jednotřídka; poslední dobou se rodí hejna dětí, a starostová už se vidí jako paní řídící. Chlapi brblají – verdammt, škola, ale do hospody se musí až do Neusorg!
Starosta krčí – pro klid domova i duše – rameny.

V září čtyřicátého pátého roku už v Heiligwasser není, kdo by školu otevřel. Přijdou plískanice, po nich se do zdí zakousne lednový mráz.
Další jaro. Slepá okna chalup zrcadlí studené nebe.
Mine léto, podzim. Nové Československo hřmí lomozem těžkých strojů a radostným jásotem pracujících.
Prázdná vesnice v pohraničí zůstává tichá.

S překvapeným výrazem se dívám do malých korálkových očí. Hladím ho od čumáčku, přes ouška, až po ocásek.
„Musíš se starat lépe.“
„Ano, dědo.“

Brácha vešel do pokoje: „Další králík?“

Vytřeštila jsem oči. On zná mé tajemství. Ví, jaká jsem. Ví, co dělám. A proč u mě zvířata „záhadně“ umírají a mizí.

Děda si povzdechl: „Ano, další. Nemůže za to, že pošel… jen se musí lépe starat. Je to naše milá, hodná tichá holčička.“

„Joooo tichá holčička... Úplná tichá voda. Voda, co semele všechno….“
„Drž hubu, nebo to schytáš!“
„Už se bojím, co uděláš? Probodneš mě šroubovákem jako minulého mazlíčka?“

Chci jít po práci do šenku, ale to by nebyla ona.
Tentokrát chce nemožné. A myslí to úplně vážně.
„Musíš! Je to hrozně důležité!“
„Madlenko, buď rozumná. Co když nás chytí?“
„Budu plakat! Hrozně moc! Asi už mne nechceš! A já nechci tebe!“
„Co se čertíš?“ vyjedu na ni. „Neřekl jsem, že to neudělám!“
Jak se ta nevinná tvářička umí rozparádit!
„Já věděla, že mě máš rád,“ zazpívá něžně její andělský hlásek, lípne mi za ucho polibek.
Kvůli ní bych šel leckam. Do války, do očistce, do Brnna.
Tak tedy půjdu s tou její zatracenou kamarádkou i do židovského ghetta.

Paluba byla vydrhnutá, rozkazy splněny a posádka se v podpalubí scházela k večeři.
Izzy se ztěžka opíral o zábradlí a zíral do tiché klidné vody. Edward ho ze svých kajut rychle vyprovodil, a tak se teď pokoušel nasát trochu okolního míru.
Zatmívání před očima a bušení v hlavě ale stále nepřestávalo.

Cizí ruku na rameni chtěl hned setřást, ale neměl dost sil.
"Řekni mi, k čemu je ti dobré ztratit tolik krve," zabručel Frenchie a pokusil se mu vyhrnout promáčený rukáv.
Izzy vztekle zaprskal a chtěl se vytrhnout, ale Frenchie ho nekompromisně přidržel a vytáhl jehlu.
"Buď zticha a drž!"

Jedny z mých nejoblíbenějších vzpomínek. Táborová rána, tráva plná kapek rosy, ledový vzduch. Vstávali jsme jako první, rozdělat oheň v kamnech, postavit vodu na čaj, jen my tři a kolem nikdo. Miluji tu tichou melodii rána - praskající dřevo a potůček za kuchyní. I my tři jsme mlčeli. Oči ještě slepené ospalky, vlasy ledabyle svázané do culíku, bok po boku jsme začínali den. Tváří v tvář požehnané barvě ranní oblohy, v té chvíli, kdy jen stát a dýchat je modlitbou...
Vracím se do těch rán, kdykoliv mi ve shonu všedních dnů chybí mlčenlivé souznění. Vracím se - a budu se vracet dál.

Slunce pospává těsně nad obzorem. Jezerní hladina se jemně houpe a černě leskne.
Vítr utichl a vrátily se vůně. Voní bahno, udusaná tráva, vrbovky, houby, mokré dřevo, ryby, život, smrt.
Vrátily se i zvuky. Šum řeky, vzdálené kroky, hlas člověka, cinkot oblázků ve vlnkách, bzučení komárů, pláč medvíděte, láska, nenávist.
Stříbrná sedí na pláži v malém pohodlném důlku. Zadní nohy natažené před sebou, přední pracky na zemi, světlešedý kožich zvlhlý, mírné hnědé oči upřené k vrcholkům hor, nepohnutá.
Žije teď a tady, nádherou svého domova, přichází a odchází sama, na okraji, bez vztahů, bez boje, bez slávy, a přesto šťastná.

Byla to tichá, mile se tvářící dívka. Muži se mohli přetrhnout, aby jim dovolila doprovodit ji na procházce. A těch žádostí o ruku, co dostala.

Kdykoli však nějaký nápadník přišel za jejími rodiči, tvářili se ustaraně. Neodmítli ho, jen v jejich očích se zračily obavy.

Pak se začaly šířit řeči. Prý kvůli té krasavici už dva ženiši přišli o život. Vypadalo všechno jako nešťastné náhody, ale lidé v tom viděli cosi vyššího. Dívka jako kdyby po jejich smrti ještě zkrásněla.

Přesto se objevil další nápadník. Její rodiče ho vítali s obavami, ale ona… Olízla si rty a zářivě se usmála.