DMD č. 30. pro 30. 4. 2023. Téma: Poslední zhasne

V královské kapli vždy hořely svíce, kněží je nesměli nikdy nechat zhasnout. Po válce jich tam král Simeon osobně zapálil pět a průběhem let přidával další.
Dnes se nemocný král dobelhal do své kaple, podpírán královnou. Po městě se šeptalo, že umírá.
„Hoří,“ usmál se s úlevou.
„Proč na nich tak trváš?“ řekla.
„Doufám, že díky nim mě najdou, když se dívají z hvězdného nebe. Občas jim vyprávím, co se děje, aby věděli, že jsem jejich dary nepromrhal.“
Roztřeseně se nadechl a všech dvanáct svící postupně sfouknul.
„Teď už jim to řeknu osobně.“
Druhý den se Tristem rozezněly smuteční zvony.

Přejel rukou po zameteném ponku. Dům byl tichý. Je zvláštní, jak si člověk rychle zvykne na ruch a hluk A když to zmizí…
Na tohle byl už starý.
Dům se vyprázdnil, když odešly děti. Byly dospělé. Bylo jen dobře, že šly za svými sny.
Ale podruhé… to, že nečekal, že se zaplní, to zhoršilo.
Časy se měnily.
Chlapci byli pryč. Nevrátí se. Jednoho poslal pryč, aby měl šanci žít, a druhý…
Trhalo mu to srdce. Nevěděl, proč ho ztráta mladého Snapea zasáhla víc než vlastního syna. S válkou a s tím, co se teď dělo…
Povzdechl si. Zhasl.
Ollivanderovi setrvají.

„Máš všechno?“ zeptal se Lucius a očima prohlížel Charlieho dosavadní ubytování, hledaje cokoliv, co by zůstalo zapomenuto.

„Asi ano,“ souhlasil krotitel s pokrčením ramen. Zakouzlil zmenšovací zaklínadlo na svůj majetek a strčil ho do kapsy. „Můžeme jít,“ vyzval ho.

„Určitě?“ ujišťoval se skepticky. „Máš toho nějak málo.“

Charlie se uculil. „Mám všechno, co potřebuju v novém domě.“ Přišel k němu, postavil se na špičky a láskyplně ho políbil. „Mám tebe. Nic víc už v životě není podstatné.“

Lucius se usmál a pohladil ho po tváři. „Je milé, že to cítíme stejně. Tak pojďme.“

Charlie zhasl a zamkl.

Šli.

Spolu.

Domů.

Paralýza výběrem, výlet do prázdna, hluk ticha se nesl kanceláří. Přemýšlel, jestli bude černá ovce nebo bílá vrána korporátu, známky punku jako poznávací znamení odhalí jeho svobodného ducha, omyl moderní drezůry a místo práce bude milovat ženu svého šéfa a nosit jí čerstvě nařezané kočičky, malovat jí lepší svět, jenže práce je plná bujarých strkanic o místo a ve válce mlčí múzy, takže výsledkem bude tichá voda, vrásky z lásky a umučená mučenka. Šach mat. Zahájil mentální gymnastiku, naházel do hrnce generátor náhodných slov, ví, že práce je neslučitelná se životem, ale on se bude držet a zhasne jako poslední.

"Co sakra myslíš tím, že jsou pryč?"
Chovatel kytovců akvária Zoologické zahrady v Londýně se potil jako příslovečná děvka v kostele. Ještě dnes ráno krmil svoje svěřence makrelami a oni se mu za ně odvděčili obzvlášť komplikovaným trikem. Vlastně si ani nevzpomínal, že by ho delfíny někdy učil. Na odpoledne už bylo naplánované nové představení pro veřejnost. Jenže teď byla nádrž prázdná, a ředitel na pokraji infarktu.
"Museli to udělat nějací ti pošahaní bojovníci za práva zvířat," soptěl: "nenechali nějakou zprávu?"
Chovatel mu nervózně podal promočený lístek: "Jen tohle."
Děkujeme za všechno, stálo na něm, a prosím, zhasněte po nás.

Od návratu z dovolené bydleli ve stanu před branou Bradavic, kde je vysadilo přenášedlo.
Olympa Hagrida každý večer měřila pravítkem. „Povyrrostl jsi zase o dva centimetrry! Jestli to půjde pořřád stejně dobřře, do začátku školního rroku snad dokonce přřerrosteš prrofesorra Krratiknota! Ukončíš nemocenskou, přřestěhuješ se do své hájovny a na víkendy budeš jezdit za mnou do Krrásnohůlek.“
Hagrid potěšeně přikývl. „Možná nebudu vo moc větší než prvňáci, ale na loďkách je přes jezero převezu. Každej rok se na to těšim jak malej harant! A do Vánoc bude zase šecko jako dycky.“
„Urrčitě.“ Olympa sfoukla poslední svíčku a vklouzla do postele.

„Co ti ta trrumpetka prrovedla, drrahoušku!“
„Sám sem trumpeta. Neměl sem do ní foukat.“
„Ale kdybych to neřříkala, nic by se ti nestalo.“
„Copak já. Ale todle nejni zrovna manželskej život, jakej sis přectavovala, co?“
„To je v pořřádku. Však tvůj tatínek byl taky menší než maminka.“
„Šak jim to taky neklapalo. Máma vod něho vodešla. Co když tě to se mnou taky přestane bavit?“
„S tebou mě život nikdy bavit nepřřestane.“ Olympa postavila na podlahu hrníček s ulomeným ouškem. „Pořřádně se toho chyť a poletíme domů.“
Mezinárodní ministerské přenášedlo vystřelilo, a v posledních dohasínajících paprscích slunce zamířilo k západu.

„Do reaktoru neproudí voda! Přehřívá se! Tohle je zlý…“
Velínem se rozléhal souvislý, ohlušující zvuk sirény. Na zdi blikaly rudé majáky a na panelu výstražné kontrolky.
„Já jaderné fyzice moc nerozumím, ale tak nějak mi došlo, že to nebude dobrý,“ poznamenala ironicky Lily.
„Nechápu to,“ zavrtěla zoufale hlavou doktorka Sokničová. „Bezpečnostní tyče už se dávno měly spustit a zastavit štěpení.“
„Co sekundární havarijní systém?“ zeptal se Neville. „SCRAM.“
„Nefunguje! Jako by někdo odstřihl řídicí jednotku od okruhu.“
„Tak to musíme udělat ručně.“
„Chcete sestoupit do reaktoru?“
„Když to neudělám, tak to bouchne.“
„Fajn. Nepochybuji, že dole zazáříte.“
„Nebojte, nezapomenu zhasnout.“

„Měli bychom zatáhnout závěsy,“ upozornil. „Kvůli Péťovi,“ připomněl traumatizující událost jednoho Poberty.
„Péťa,“ Sirius s úšklebkem mávl rukou. „Zhasnout světla, abychom nevěděli, že jsme to my, koho se dotýkáme.“
„Pokud je to pod přikrývkou, je to divné,“ připomněl Remus.
„Uh! Byl jako takový pitomec,“ zaúpěl Black. „Ale raději zhasni,“ dodal.

Bylo o rok později.
Měli celý život před sebou.
Jejich vlastní byt. Maličký. Nic, co by připomínalo Blackovic sídlo. Pouze oni dva. Až na věky, doufali.
Přisál se na Siriusovy rty. Mohl to teď dělat kdykoliv. Sirius byl jeho. Byl Siriusův. Co to mohlo pokazit?
(Život? Válka?)
„Zhasneš?“
„Není potřeba.“

Shizuko prolétla pohledem zdi okolo nádvoří a pak ji to trklo.
"Mám nápad, běžte přímo ven" houkla na ostatní a rozběhla se k rohu skladiště.
Doběhla k ocelovým dvířkám elektrického rozvaděče, vytáhla z kapsy nožík a otevřela jej.
Bez velkého přemýšlení poshazovala jističe.
Hala zhasla. Zvuk motoru dveří ustanul. Brána byla jen asi 20 centimetrů nad zemí. Oddechla si.
Koukla na zbytek skupiny. Keith zkoumal automatickou věž u brány. Otočil se a ukázal ji palec nahoru. Rozběhla se za ním.
Vyběhli z brány a Shizuko vytáhla z kapsy mobil. V notifikacích ji svítila zpráva od Fey: "Jede pro vás Jynx."