Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Letos to pro mě bylo hodně náročné, krysa krysila v tom málu času, které jsem měla, přímo urputně, ale stejně to bylo vlastně prima :) Mějte se krásně a ahoj příští rok!
Začít školní rok po porážce Voldemorta do normálních kolejí bylo těžší, než čekala. Nezažívala to poprvé, ale prázdno po tísni posledních let všechny ovlivnilo tak, že se atmosféra školy výrazně změnila. Chodbami znělo málo smíchu, studenti jí připadali vážnější, sama se cítila nejistě a doléhal na ni úzkostný pocit, že něco skončilo. Když třetí učitel řekl, že zvažuje odchod, pomyslela si, že může rovnou vyhlásit, ať poslední zhasne. Probírala se štosem esejí a povzdechla si. Bývalo tu tak živo a... Náhle se z chodby ozvala rána. Zaposlouchala se. Následoval smích a Protivův jekot – a Minerva McGonagallová se s úlevou usmála.
Nesoutěžní.
Patří do mé anaforní (anaforické?) série (odkaz přidám posléze). Už je to pro mě skoro tradice.
Až jednou budu dospělá
Až mě zas rozpálíš do běla
Až mi zas někdy bude lépe
Až zase uslyším, že někdo klepe
Až do té hrůzy spadnu znova
Až vyčerpám všechna slova
Až se mi bude lámat hlas
Až budu mít nový alias
Až zase budu pochybovat
Až nebudu mít kam se schovat
Až mi zas slzy promáčí tváře
Až jako pokrytec odsoudím lháře
Až tě třeba trochu pochopím
Až se ve vlnách dnů potopím
Až usnu o pauze polední
Až se naposled rozední
Až jednou zhasne den poslední
Až bude konec, Pane můj
Až bude konec, při mně stůj
Vzhledem k tomu, že Toninka je po pobytu v Řecku prakticky bez peněz a domů do Prahy se v žádném případě vracet nechce, musí poznávat cizí země i z jiné stránky - pracovat a vydělat si nejen na živobytí, ale i na další cestu. Ne vždycky to jde ovšem hladce.
Sicílie, září 1921 - leden 1922
V Syrakusách dělala asistentku dentistovi. Byla to pekelná práce – o nic těžší než asistovat chirurgům, ale dottore byl neskutečný morous a nikdo u něho dlouho nevydržel. „Tak zhasněte a jděte!“ zavrčel, když mu po měsíci oznámila, že končí i ona.
V Catanii se uchytila v hotelu. Ostatně, práci pokojské si vždycky trochu přála vyzkoušet. Zůstala pouhé dva týdny. Když hoteliér zjistil, kolik umí jazyků, nabídl jí, ať se za něho provdá. Dobře, možná to nebylo jenom kvůli jazykovým znalostem…
Přesto se sbalila, nechala si vyplatit mzdu a vydala se do Palerma.
V místní nemocnici ji s jejími doporučeními přijali hned.
Díky moc všem, kteří letošní seriál četli (a speciální díky za všechny komentáře). Díky taky celému organizačnímu týmu a všem, kteří se jakkoli podíleli na letošním ročníku (četla jsem mnohem víc, než jsem komentovala, ale mnohem méně, než bych byla chtěla :-()
Samozřejmě, že Toninčin příběh tady není ukončený. Sama jsem byla zvědavá, kam se mi ji během letošního dubna podaří dovést - a nakonec se mi ji podařilo dovést až na tu Sicílii.
Co mohu prozradit je, že z Palerma zamíří do Francie - konkrétně do Marseille, pak Aix-en-Provence a posléze do Montpellier, kde se nechá najmout jako guvernantka u vdovy s asi desetiletým synem. Dopadne to docela neslavně, neboť když odjede se svou zaměstnavatelkou na letní byt, pohádá se s ní tak, že bez plánu, co dál a jen s minimální hotovostí, práskne dveřmi a odejde nikoli na hodinu, ale doslova na patnáct minut.
Co bude dál by mělo být v knížce, kterou mám už skoro tři roky rozepsanou... Toninka totiž po svém útěku od zaměstnavatelky potká někoho celkem dost zajímavého ;-)
Akorát už mi cca rok a půl visí na schodech venkovského kostelíka, tak mi držte palce, aby se mi ji podařilo dostat zase dolů a ten příběh znovu rozhýbat a dopsat.
Setkali se.
Tváří v tvář.
Věděli, že se to jednoho dne nejspíše stane.
„Měl bych tě zatknout.” Začal hnědovlasý muž.
„Mě bys zatkl, ale svou přítelkyni smrtijedku ne. Spravedlivý bystrozor, jak tak vidím.” Ironicky se k tomu vyjádřil blonďatý muž a jen pohrdavě díval na toho druhého.
„Ale to je...”
„Jiné? Jistě nejsem žena, nespím s tebou a nechválím do nebes.”
Hnědovlasý muž se zamračil a pomalu vytáhl z pouzdra hůlku.
„Nu dobrá...” Ohranil se blonďák a vytáhl ji též.
Postavili se proti sobě a začal souboj.
Jak dopadl? Kdo ví. Ale nejspíše i poslední zhasl. Podlehl zranění, jak smutné.
Na konci tohoto drabble chci poděkovat každému, kdo si nějaký z mých díl přečetl. Tím pádem i za každý komentář.
A i schvalovatelům, že zvládli číst ty všechny moje slátaniny, i když jsme se někdy úplně nepotkali v pochopení tématu, ale i tak dobrý.
Seděla tiše na posedu a trpělivě čekala, až začne svítat. Obloha na východě začínala blednout. Hvězdy na obloze se začínaly pomalu ztrácet. Za chvíli zhasne poslední a na mýtince, která se rozprostírala pod místem, kde seděla se objevila skupinka daňků a začala se pást. Dech se jí zatajil nad tou krásou. Dívala se na ně a málem zapomněla na to, že si je chtěla vyfotit. Slunko se vyhouplo nad obzor a jeho teplé paprsky se prodíraly skrze listí na stromech a nabízely úchvatnou podívanou. Najednou si vzpomněla, že v ruce drží fotoaparát. Nafotila hodně fotek. Určitě se všem budou líbit.
Při přečtení tohoto tématu, jsem se okamžitě vrátila do dětství. Kdy mi můj starší bratr dával "sodu" a dělal si ze mě svého "otroka" :D.
"Jdem spát."
Poslušně se zvedám z gauče a jdu udělat večerní rutinu.
Už ležím.
Brácha, vchází do pokoje. Zhasl a šel si lehnout.
"Nezhasl si v obýváku."
"Běž tam ty."
"Tys nezhasl..."
"Běž tam!"
Obava, že vylezu z postele. Zhasnu a půjdu po tmě zpět, je horší než hněv bráchy, který přichází do puberty.
"Proč jako? Tys šel poslední. A poslední má zhasnout."
"Běž."
"Ne!"
"Mám počítat do tří?"
"Počítej!"
"Jedna."
Nejdu nikam.
"Dva."
Už natahuju.
"Dva a půl."
Mám záchvat breku.
"Dva a třičtvrtě."
Vyskakuju z postele. Srdce až v gatich. Zhasínám a utíkám zpět.
"No vidíš..."
"Tlustoprde jeden!!"
Svoje vzpomínky počítám
ty hezké, ty hebké, ty něžné
jako knížku v hlavě si pročítám
ty zábavné, ty napínavé, ty úžasné
jako album si prohlížím
ty krásné, ty barevné, ty světlé
když je mi ouzko, ve své hlavě se rozhlížím
a jako symfonii je poslouchám
těm humorným, těm bláznivým, těm dojemným naslouchám
tak dlouho, jak to jen jde
protože není nic jasné
jednou i poslední vzpomínka zhasne
a do té doby jako film budu si přehrávat
ty velkolepé i ty nejmenší
ať mám co vyprávět až někdo bude se vyptávat
třeba o kouzlu sta slov a jak nás témata nešetří
Je čas odejít, uvědomila si Ellie. Minuty v domě běžely jako splašené. Musí předat informace o místě bydliště svým kolegům z kriminálky a čekat co najdou.
Objeví úkryt? Další stopy? Vodítka k vrahovi? Další schránky?
Ukryla sešit zpět do skrýše a opatrně ji zavřela. Brzy se tu stejně vrátí, práce je tady na hodiny.
Zamyšlená přišla k okénku a vysoukala se ven do zahrady.
Tssst, letící šipku nezpozorovala, ucítila ji a vzápětí i uviděla zapíchlou v rameni.
Co to? Kdo? K sakru! Proč?
Silné narkotikum zabralo spolehlivě.
Ruka glock pouze nahmatala.
Pád ztišila tráva.
Ale to už jí bylo jedno.
The wedding had gone as well as such things could. The bride was radiant, and the other bride looked pretty good too. And sure, John was biased, but who was going to ask his opinion?
The bar had been open, and generous, and there had been some very fine whiskey, rich and dark and smokey. (Had been. He wasn't the only reason it was gone, but he had done his share.)
The reception was cleared, the dances were danced, the newlyweds were off doing their thing.
He stood, picked up the last bottle, and flipped the lights off.
Díky všem, kdo mě letos četli... a zejména těm, kdo upustili nějaký ten komentář.
Buďte po celý rok s Bohem a s nadějí.
Konec.
Otázky s ním spojené se nám převalují v hlavě, spolu s jakýmsi neurčitým strachem, nejistotou, nepohodlím v srdci. Jako jed se nám vkrádají do cév, paralyzují, tahají nás blíž a blíž... k čemu?
"K nicotě," pošklebuje se cosi.
"K lásce," ozývá se jako protijed.
Ten, který nechal v temnotě světa zářit meč před rájem, jako připomínku, že se tam jednou vrátíme.
Ten, kdo jako plamenný sloup vedl svůj národ pouští.
Ten, kdo nechává své slunce svítit, hřát, rozdávat život a radost.
Až se naplní čas, vítězná láska sfoukne plameny, protože ve věčném "doma" bude dostatečně zářit On svou slávou.
