Les mytág

„Nechápu, proč jste s tím v zastupitelství čekali tak dlouho." Brnkl do rezivějícího plechu obklopujícího zarostlý brownfield. „Kdekdo měl ten nádr rád." 

„Kdyby na tom seděl nějaký zasraný developer, brnkačka. Jenže ten plac je prokletý, a tebe volám jen když musím. Nachystaný?" 

Poplácal brašnu s runami a amulety. „Máš ty štěstí, že znáš ze střední čaroděje." 

„Nenaparuj se. Radši dej hypotézu." 

„No." Zamračil se na košaté dubiská pohupující se nad místy bývalé obchodní auly. „Řekl bych, že nějakej hipík z Anglie, co v létě hulil v Sherwoodu, sem zavlek semínko Rohypského lesa."

„Takže tam půjdeš?"

„Jasně." 

„Ale platíme až pak."

Bol to sen každého investora.
Malebná vidiecka krajina nedotknutá modernou výstavbou, rozsiahle pozemky za babku, žiadni blázniví aktivisti, čo by sa priväzovali ku stromom a líhali si pod bagre.
Bol trochu problém zohnať pracovné sily na výrub tých prerastených dubov, ale to sa v takej diere dalo čakať.
Hlásenia o nehodách dlho prehliadali. Náznaky zvláštnych halucinácií pripisovali alkoholu alebo pokazenému jedlu.
Práce sa zastavili, až keď v lese zmizla tretia partia robotníkov.
Vrátil sa len jediný. O dvadsať rokov starší, oblečený v kančej kožušine a pološialený.
Vtedy sa investori rozhodli, že ten projekt "Ryhopský dovolenkový raj" možno nebol najlepší nápad.

Známy mi poradil na moje nechutenstvo čaj z paliny. Pil som ho teda každý večer a pozeral z okna kuchyne na mladé brezy, zarastajúce mi na pozemok a neďaleký tmavý les.

Zvláštne tiene mi kalili kraj zorného poľa a najprv som to pričítal tomu, že tak málo jem.

V starom herbári som sa dočítal, že palina môže mať halucinogénne účinky.

Keď som videl na kraji lesa otrhanú postavu, ktorá akoby vypadla z filmu o Jánošíkovi, vysadil som čaj, aj keď sa chuť vrátila.

Po mesiaci som sa snažil horúčkovito nájsť, či má palina trvalé následky.

Knihy však mlčali.

Les volal.

Pravěká tlupa z Býčí skály opět vytáhla proti osadníkům ze Starých Hamrů. Jejich šance byly malé, ale hnal je strach z těch ostrých blýskavých věcí.
Po boji, tedy hlavně pokřikování, si Hamřané uvědomili, že jejich příliš vzdálení sousedi sídlí příliš blízko na to, aby mohli setrvávat v nenávisti.
Dary a obezřetným seznamováním se dosáhli porozumění a začali své starší přátele učit. Každý pomocník se hodí, zvlášť když se právě pouštěli do výroby ruchadla. Ano, i osadníci dokázali využít své pozice mytág a z památníku bratranců Veverkových odkoukat, jak na to.
Blýskavé věci v rukou pralidí zkrotly a začaly vyrábět jídlo.

Harry se nakláněl nad sérií map, kterou mu ráno donesli. I přes to, že byla pečlivě zpracovaná a bylo na ní s překvapivou přesností zaneseno několik detailů, opakovala se na všech bílá skvrna. Nikdo nebyl schopen říct, co se v těch místech nachází. Nic nebezpečného, tvrdili ostatní, nejspíš prostě chyba tisku. Moc důvěryhodně to neznělo, ale nechal to být.
Když o den později jeho letka přelétala přes zalesněnou oblast, vypadalo to na zcela rutinní akci. Dokud se mu nezatmělo před očima, z lesa pod ním nevyletěli duchové a než se zřítil k zemi.
Přežil, ale navždy ho hyzdila popálená tvář.

Doktor s ním chtěl mluvit ve vedlejší místnosti. Slyšel kašel své dcerky i přes dveře.
"Má tak měsíc," doktorova slova zněla jako ortel. Zahleděl se oknem na les, o kterém se slýchalo tolik věcí.
V lese našel vědmu. Vyschlou, bezzubou, páchnoucí stařenu.
Udělal, jak pravila:
Na sever pošli tři: orla, medvěda a vlka.
Na jih pošli dva: rysa a divočáka.
Na východ jdi sám.
Dcerku uložil na nosítka do lesa, prý tam musí být. Kamínky se starobylými symboly položil na sever a na jih. Ze západu přišel, na východ odejde. Ještě se na ni naposledy podíval. Tušil, že se nevrátí...

Auto nechal odemčené, klíč v zapalování. V křoví našel dubovou hůl, na opírání. Zakašlal a vyplivl krvavou slinu. Možná to ještě stihne, naposledy. Po tolika letech se vrátí do lesa.
Na druhý den viděl stíny. Usmíval se.
Na páty den potkal plesnivého starce s páskou přes oko a s havranem. Srdce mu nepříjemně tepalo v krku.
Stařec se po něm ohnal, ale byl zoufale pomalý a upadl. Bylo mu ho líto, nebylo to jako kdysi, v době síly a života.
Uslyšel podivný zvuk.
Mytágo plakalo!
Chvíli na něj civěl a pak klesl na kolena do vlhké hlíny. Neměl sem chodit.

Zavázaly mu oči.
V chýši byla spousta kouře štípajícího v nose, který si teď uvědomoval o to víc.
Slyšel ty tři ženy, jak ho obcházejí dokola, šustění svlékaných šatů z hrubé látky a rychlé monotónní dýchání.
Zvenku doléhal zvuk bubnů a chřestidel.
Lýková pouta ho řezala do zápěstí a kotníků, po nahém těle mu stékal pot.
Cítil, že každou chvíli omdlí.
Stal se jejich Bohem, který jim daruje své sémě, své tělo, jež bude rozřezáno a snědeno, svou duši, která do nich tímto nadvakrát vstoupí a dá hojnost celé tlupě.
Horká ňadra, rozkrok, i krev tryskající z jeho krku.
Bezbolestně.