DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2024.

Anděl ve stínu fíkovníku nervózně přecházel sem a tam.
Měl dilema. Opět.
Černý had vysoko ve větvích se zavrtěl a vzal na sebe podobu člověka.
„Co tě žere?“
Ex-strážce východní brány polekaně nadskočil.
„Ach, to jsi ty!“ odtušil nato s úlevou v hlase. „To jejich prvorozený, Kain. Je zkrátka tak… na pěst?” Nevěřícně pohlédl na svou dlaň a zkoumavě ji otočil nahoru a dolů. Odkud přišla ta slova?
Démon se štěkavě rozesmál.
„Měl by ON zdědit plamenný meč? Říkal jsem si, že teď... Už mají vlastní zázemí! Snad bych mohl…“
Crawley rezolutně zavrtěl hlavou.
„Co se dá, to se nevrací.“

Hromadu to spouštívá emocí,
na nápad k drabblu čekat do půlnoci.

Pro umělce je to čirá hrůza,
na druhém verši opouští jej múza,
pro sportovce zase řádný pech,
na eskalátoru už ztrácet dech.

Za vlakem co ujíždí mu přesně,
jede jinej, zpožděnej však děsně.
Místo vlaku tedy jede lodí,
v trupu díra všem(u) kolem škodí;
ani ve člunu nenalezne kliku,
vytažen na palubu Titaniku.

Automobil vyrazil, však ouvej,
hned na štrůdl aut narazil dlouhej.
Když se dočkal a rozjel se volně,
vyfocen byl dost nedobrovolně.

O slevě na plyn v květnu šla zvěst,
řekl si: "už je to na pěst".

Všezvířecí mistrovství v krasobruslení vyhrál poměrně neznámý psí sportovec, který všechny uchvátil náročným volným programem.
Jakožto čistokrevný německý boxer měl už jako štěně přitom narýsovanou úplně jinou kariéru.

„Pokaždé, když se mě někdo zeptal, jak mi to jde v ringu, bych nejraději dotyčnému dal pěstí,“ vzpomíná. „To byly ostatně jediné chvíle, kdy jsem měl chuť se prát. Naštěstí si i můj trenér včas uvědomil, že box není pro mě.“
S krasobruslením poté začal témě okamžitě, prý aby nebyl příliš starý na nové kousky.

A jak se po zisku medaile cítí?
„Slintám blahem,“ usmívá se a před ústy si drží kapesník.

„Až nadejde čas a Želva bude stará, senilní a seschlá, podupávání slonů jí půjde na nervy, všechno ji bude štvát a svědit a ona se pokusí podrbat o nejbližší planetu. Sloni se budou snažit udržet, zuby, nehty, choboty... Ale jeden po druhém budou padat. Pokud se některý z nich vydá po trase pátého elefanta, může události svým nárazem urychlit. Jinak bude Zeměplocha balancovat a houpat se, až se nakonec sesune a rozletí se prázdnotou jako obrovský shuriken. Pak se zasekne do okraje vesmíru a tam je úplný začátek.“
„Navážko, ta helma je skvělá, ale teď si ji zase sundej, ano?“

Lina píše. Na papír vkládá ladné kudrnky, elegantní obloučky, křehké tečky.
Právě se vrátila ze zahrady, kde se nechala krmit nadšenými řečmi o Konstantinově nadcházející slávě v opeře. Na prknech, co znamenají svět. Ví už přesně, kde ten falešný bratranec tráví své volné večery.
Dopíše, ještě jednou si prohlédne své slohové cvičení a zvažuje mu dodat punc pravého citu slzou, co rozpouští inkoust. Nakonec si vystačí s přejetím posledních řádků ukazovákem, list vloží do obálky, zapečetí. Odloží obálku stranou a začne psát další. Ještě jeden do třetice a je hotovo.
S úsměvem pohlédne na počátek všeho. A konec jednoho podvodníka.

Ležela mezi kamínky a voda jí omývala zraněnou nohu. Klidná řeka ji zanesla na druhý břeh, něžně a opatrně, jako by věděla, co dělá. Ona mezitím cestovala dimenzemi v bezvědomí. Zdálo se jí o dětství. Samé krásné vzpomínky. Stromy a houpačka. Jízda na kole. Smích ostatních dětí. Tolik se jí nechtělo přijít k sobě. Ve snech jí bylo líp. A tady dole na Zemi to bylo těžké. Natož zrovna teď.

Probudil ji teplý vzduch u úst. Funění. Koňský čumák. „Pyrite?“ Zamumlala a pomalu otevřela oči. Opravdu. Černohnědozlatý přítel stál přímo nad ní a snažil se jí dobrých pár minut probudit.

Starký sedel so mnou pred domčekom. Videla som to celé ako vo filme, než som si uvedomila, že sa na to celé pozerám z Mesiaca. Zo starkého žiaril plamienok. Akoby sa každým úderom zväčšoval. Čas sa presunul ku dňu pohrebu starkého. Plamienok bolo vidieť, ale zmenšoval sa až úplne zmizol. Zrazu sa vedľa mňa objavil Lunko. Bol ale úplne malinký, dokonca mu nebolo vidieť ani krídelká. Stál vedľa mňa.Pozoroval dianie na Zemi a bol smutný. Bolo mu vidieť len obrovské očká s kosáčikmi mesiaca. potichúčky plakal a akoby niečo zašepkal.
„Lunko, nepočula som ťa dobre, čo vravíš?"
„Ľúbim vás."

"Mám další!" zavolal Honza a zamával něčím třpytivým nad hlavou. Celotáborová pirátská hra byla v plném proudu.
Každý oddíl musel správně zodpovědět úvodní hádanku, která je přivedla na první stanoviště. Tam pak museli vyřešit šifru, která jim ukázala, kde je uložená první truhlička s pokladem. Každý oddíl měl povoleno si vzít jen jeden malý kousek kočičího zlata. Těch ale nebylo dost na to, aby vystačily na všechny oddíly. Záleželo tedy i na rychlosti.
Markův oddíl si zatím vedl dobře.
"A pamatujte děcka, není důležité vyhrát-" začal říkat Marek.
"Ale je důležité porazit Petrův tým!" dokončil za něj jednohlasně jeho oddíl.

Nepropadat panice, pořád je ještě trochu světla. Pořádný záběr blízko lodi. „… jenom tři malé citrónky…“ Třaslavý zpěv se nese nad korytem, z vrbiček vylétá pták, musí hledat jiné nocoviště. RNDr. Jonáš Podlipský cítí sedřený bok a škube mu v rameni. Na té mapce to přece byly jen tři kilometry. Ale je tu další meandr a Jonáš musí v pološeru tipovat, na které straně zákruty je lepší poměr proud/větve. Pracně udržovaný obraz mapky se z mysli opět vytrácí. A utopený iPhone sbírá další a další nepřijaté hovory. Ve stanici pár kilometrů dál sedí Kuba s manželkou v posledním vlaku směr Praha.