DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2024.

Zpočátku byl přesvědčený, že do Azirafalova knihkupectví už nikdy nevkročí. Příliš mnoho vzpomínek, nadějí... Příliš mnoho hněvu.
Hněv byl ostatně, jak mu vysvětlily Nina a Maggie, jednou z fází zármutku a byl prý přirozený. Kdyby ho pociťoval.
Kdyby něco cítil.
Crowley byl zcela prázdný.

Když nemáte pocity, můžete klidně přijít i na místo, kam jste se už nechtěli vracet, a vůbec nic to s vámi neudělá.

Prostě jen zkontroluje Muriel a knihy.

"Až se pan Fell vrátí, uvidíte, že určitě -" začala Muriel nad šálkem čaje, který nepila.
"Omylem upadne svým krásným obličejem přímo na mou pěst?" procedil Crowley skrz zuby.

"Já jsem neměl na okraji vesmíru sypat tu sůl," kroutil Doktor hlavou nad svou situací s Masterem.
"Myslím, že bys tím měl přestat být posedlý," řekla mu asi posté Donna. "Stalo se. Neznamená to, že budeš svalovat všechno zlé od té doby na jednu pověru. Já jsem třeba jednou v Egyptě ztratila gumičku do vlasů a potom se mi celý výlet na velbloudech lepily vlasy k obličeji. Mám si snad myslet, že to bylo proto, že mi cestou na letiště přeběhla přes cestu černá kočka?"
"Vidíš, všimla sis jí a pamatuješ si ji. Můžeš mi dokázat, že to nebylo tím?"

Píšu si na papír pár poznámek a raději tužkou. Na třetím řádku vidím, že jsem udělala dobře. V číselné řadě jsem prohodila dvě čísla. Začínám hledat gumu.

Konečně ji najdu, a vítězoslavně zvednu ruku s gumou do vzduchu. V tu chvíli začne zvonit mobil, do toho vchází vedoucí, a já v šoku skoro převrhnu hrnek s kávou. Rychle jej chytám, ale z ruky mi vylítává guma a padá někam pod stůl.

"Nevidíš moji milovanou gumičku?" ptám se kolegy - zapadla jeho směrem.

"V prachové poušti, které se bojí i vysavač."

Loučím se s gumou a jdu si pro novou na sekretariát.

Zase další divný sen. Opakovaly se často. Před pár dny to vzdal a před usnutím začal neochotně pít Guyův odvar. Ale bůhví, jaké zatracené jedovaté muchomůrky do toho jejich medikus dával, protože…

Poušť, skalnaté pahorky. Skupina lidí v zeleném odění, s kovovými předměty v rukou. Podivný konstrukt na kolech, vydávající broukavé zvuky.
„Co to sakra je?“
„Kuchyňská gumička. Nesbírej odpadky, nejsi mýval.“
„A co to na ní visí?“
„Ukaž. Kousek papíru. Sakra, něčím jsem si zamastil ruce… tak jdeme?“
„Počkat! To není jen tak obyčejný papír! K zemi!“

V hlavě mu vybuchlo oslňující světlo. Probudil se vedle postele, zmáčený potem.

"Jsi jistý, Marku, že je to správná cesta?" staral se Henryk. "Jezdí tudy vůbec nějaké vozy? Vždyť je to sám kámen..." rozhlížel se kolem sebe.
"Au," vyjekl kočí Marek a setřel si s čela krev. "Je jich tu opravdu hodně."
Vtom se vůz zakymácel a ozvalo se zapraskání. Marek měl co dělat, aby koně udržel. Henryk s Januszem seskočili, každý na jinou stranu vozu, aby zjistili, odkud ten nepříjemný zvuk přišel.
"Tady je to," zavolal Henryk, "dvě loukotě jsou zlomené, je tu díra široká na pěst. Marku, vypřáhni koně a uvaž je, ať se pasou. Chvíli potrvá, že to spravíme."

Sirius stál u sporáku a míchal v pánvi špagety. Sem tam se nějaká ocitla na zemi, což se Edward snažil ignorovat tím, že se soustředil na knihu ve své ruce.
„Tak si představ, že veškerý Riddleovy publikace se ocitly na indexu zakázaný literatury.“
„Vážně?“
„Jo. Děkan oficiálně zakázal studentům z něho čerpat.“
„Aha.“
„Konečně po třinácti letech. Neuvěřitelný.“
„Hm.“
„Neříkej, že je ti to fuk.“
„Není mi to fuk. Jen s tím nesouhlasím.“
„Co?“
Sirius se k němu obrátil tak prudce, že na podlaze přistálo celé klubko špaget.
„Cenzura vede k nevědomosti a nevědomost k hlouposti. Zákazem lidem oči neotevřeš.“

"Hele, dostal nový 007 správné školení?" zeptal se zločinec v převleku za barmana své kolegyně. "Chtěl jsem mu otrávit Martini, říkám klasicky 'protřepat nemíchat že', a on mi na to, že nepije alkohol! Jenže ten jed by v obyčejné sodovce byl poznat."
"Očividně mu zapomněli říct, jak se to s 007 má," přikývla jeho půvabná kolegyně. "Zkoušela jsem na něj klasickou femme fatale, ukázat nožku, ach pane Bonde, můžeme se vášnivě pomilovat, potom mu ukradnu klíče od kufříku, že jo. A on mi na to řekl, že ho ženy nepřitahují!"
"Kam ten svět spěje, už ani ty agenty nedělají pořádné..."

V poušti se dají čerstvé stopy následovat lehce, o to nešlo. Ale ten úchyl s sebou měl rukojmí; princeznu zdejšího šejka. Jak je možné, že s ní uhání takhle rychle?

"Pane, něco jsme našli," ohlásil navrátivší se průzkumník a štítivě mi cosi podával.

"Guma?" Pronesl jsem znechuceně při pohledu na použitý prezervativ. "Ten čubčí syn se nám vysmívá," vyplivl jsem a zlostně nakopl malý kámen.

"Tím si nejsem tak jistý, pane. Možná už vím, kde se v něm bere všechna ta zloba," opatrně zakontroval průzkumník.

Nechápavě jsem na průzkumníka zamrkal.

"Jakže?"

"Podívejte se na velikost. Je to spíš taková... gumička."

Když Aleše nakládali, tak se Toník rozplakal.

Nikdo si ho nevšímal. Chvíli jen tak chodil, a nakonec se usadil před domem, kde si začal hrát s nějakým starým kusem gumičky a zbytkem posypového písku na chodníku.

Sednul jsem si k němu a pozoroval. Měl jsem dojem, že mne vnímá. Nebál se. Naopak mi přišlo, že se uklidnil.

Bibinka! Ten to umí s dětma!

Jen mě to napadlo, už seděl Bibinka vedle mě, nic vysvětlit nepotřeboval. Kouknul na chodník a povídal Toníkovi: „Teda, ty máš ale krásnýho velblouda!“
„Jede pouští vysvobodit princeznu!“ odpověděl Tonda a ukázal na druhou gumičku se třpytkama.

Hudečkovi se říká různými přízvisky, více či méně pejorativními, neboť je to člověk morálně nízký, arogantní a všeobecně neoblíbený. Díky svému věčně nemytému mikádu a zakyslému výrazu bývá kromě obvyklých invektiv označován jako Mastňák nebo Král Kazisvět.
Minulý rok náš kolektiv naštěstí opustil a zakotvil jako manipulační řidič v Ústředních dílnách. Čas od času se ovšem brigádně vrátil, jen aby mohl rozhlašovat, jak přišel hrdinně zachraňovat Pankrác z personální krize.
Před měsícem to udělal naposled. Poté, co vyboural díru do vrat mycího rámu, když z lenosti začal couvat od panelu, dostal od náčelníka doživotní zákaz přiblížit se k naší vozovně.