DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2024.

"Na počátku všeho byl..."

Sen otevřel oči a rozhlédl se. Miliony hvězd. Dvě z nich mu spadly do očí.

"A co se stane potom?" zašeptal povědomý hlas.

Sen ulehl na lože z vlčích máků. Snil o lásce, bolesti, ztrátě, smíchu, naději. Mohl spát celá tisíciletí anebo snad jen okamžik, ale když znovu procitl, rozpínaly se okolo něj světy, širé, rozmanité, zaplněné tolika životy a ještě více sny.

"A co budeš dělat nyní?" zeptala se dívka, kterou rozpoznal jako svou sestru.

Sen se odebral do svého paláce. Usedl na trůn. A i dnes, o miliony let později, na nás stále dohlíží.

Začal se nudit? Připadal si, že potřeboval pozornost? On sám nevěděl, spíše si chtěl obzvláštnit život.
Začal konat, zabíjet, prožívat pocit moci, ach, jak jej to uspokojovalo.

Vyslyšel snad jeho prosby o trochu vzrušení v životě? Byl vrah někdo, komu si stěžoval, jak ho to v práci nebaví?
Hra začala, a on miloval každé místo činu, zprávu, dopis, který se mu dostal pod ruku.

...

Během několika měsíců se v městě rozlehl strach a obavy z neznámého, kdo nechával na ulicích kaluž krve a kytici.

Oběti bral, nebo tak to alespoň tvrdila policie, náhodně.

Později se mu začalo přezdívat Botanista. Poetické.

Vždycky milovala být na cestě. Věděla to odmalička a nejvíc ze všeho toužila procestovat svět - ale bála se, že tenhle její sen okolí nepochopí, odsoudí jako neužitečný a zbytečný. A tak se smířila s týdnem sem, prodlouženým víkendem onde. Manželovi to vyhovovalo a pro svoje nejbližší byla normální.
Jenže poslední roky v ní něco změnily. Neuměla to ještě pojmenovat, jisté ale bylo, že už se na názory ostatních tolik neohlížela. Jistěže si od rodiny vyslechla, jak nemyslí na blaho svých dětí, bývalého muže, rodičů, sourozenců... Vyslechla. Ale nic víc.
Zhluboka se nadechla a zmáčkla spojku. Děti vzadu ani nedutaly.
Jela.

Zas kola buší do kolejí -
sirény hlasy v moři cest,
co dálek píseň svůdně pějí.
Proč nenechat se jimi vést?

Je vždycky místo na světě,
které bys vidět chtěl a znát,
kam míří tvé nohy toulavé,
kde nebyls ještě, kam bys rád.

Nakonec ale koncem dne,
či koncem týdne, koncem roku,
obracíš kroky zpátky tam,
kde prožils tolik krásných roků.

Můžeš se toulat po zemi
v místech, kam jiný vkročil stěží
Poslední vlak však vyloží tě,
kde srdce tvoje stále leží.

Na cestě stokrát známé pak
spočítáš všechna nadechnutí,
než dojdeš k brance do dětství,
jež tisíce má sladkých chutí.

To, že vás zavážou, zagumičkují a pohřbí pod kopcem na poušti, vám podle vás musí pomoct v posmrtném životě, ale ne tak, jak si myslíte. Mumie totiž měly hojné využití. Například barva známá jako „Mummy Brown“ se dlouhou dobu vyráběla z pravých mumií. Když ty došly, začala se vyrábět ze sušeného masa otroků a zločinců. Dalším využitím bylo zpestření večírků rozbalením mumie – ten pravý unboxing. Obaly mohly být využity pro psaní nebo jako balicí papír. Mohly být použity k výrobě falešných relikvií křesťanských světců. Mohly být rozemlety na prach a použity jako léky. Velkou část egyptských mumií lidé jednoduše snědli.

Zíral na něj jako by měl dvě hlavy. „Co tím chceš říct, že musíme počkat?“
„Potřebujme, aby utichly vody. Nemůžu těsně po procesu rodičům říct, že si přivedu domů zlatého chlapce a že se nedočkají nikdy vnoučat. Díky tvému svědectví otce pustili z Azkabanu, za to máš body k dobru jak u něj, tak u matky. Můžeš z toho mít dobrý pocit. To přece uspokojuje hrdinu, jako jsi ty, Pottere."
„Dobrý pocit je mi užitečný asi jako Voldemortovi gumička na poušti. A uspokojený budu, až rodičům konečně přiznáš, že jsme spolu, Draco. Vždyť ani neví, že spolu přes rok bydlíme!“

„Je jich tam hromada a mají zbraně,“ nakouknul Doctor bleskově za roh. „Neutečeme. Ale jak s nimi vyjednávat, to teda nevím.“
„Pusť tam mě,“ navrhnul Jack. „Já je přesvědčím natošup.“
„Moc riskantní. Navíc v tomhle množství…“
„Jen mě podceňuj,“ blýsknul kapitán zářivým úsměvem. „Při troše kreativity si poradím i s pořádným-“
„Ne. Potřebujeme setsakra dobrý nápad, nějaký fígl…“
„Pro podobný příležitosti znám fíglů hromadu,“ mrknul na něj Jack. „Třeba okružní jízdu, zvídavou chobotnici, hadí klubko, gumičku na poušti, štafetový kolík-“
„Co proboha je gumička na poušti?“ vyvalila oči Martha.
„Neptej se,“ hlesl malomyslně doktor. „Na kolenou tě prosím, neptej se.“

“Jiný hotel tu není. Taxi až ve městě, kdoví kdy by přijelo.” Jousef zvedl oči od mobilu, ale Jindřiška už mávala na projíždějící auta. Zastavilo až třetí.
“Nevzal byste nás do města? Ujel nám vlak,” zaprosila.
“Kampak?” zeptal se mladý řidič, když nastoupili.
“K nejbližšímu hotelu.”
“Ten máte za zády!”
“Někam, kde nemají denně karaoke!”
“Aha,” usmál se s pochopením mladík. Šlápl na plyn.
Pět kilometrů před městem píchli kolo. Ostrý hřeb projel gumou pneumatiky jako máslem. Rezervu neměli.
Šli ruku v ruce temnou nocí a rozverný vítr je zasypával zbloudilým pískem ze Sahary… Radost z procházky měli jen psi.

"A ty doklady zůstaly v jejím domě?" Ptá se Alex.
"Ano, nenašla je ani mafie ani vy. A já jsem měla obrovské štěstí, že jsem skrýš objevila."
"Tak tam půjdeš znovu, najdeš je a informuješ kapitána."
"No, to se mi nechce. Neřekla jsem ti, že mafiáni mají můj glock. A tohle je jen takové kočičí zlato," podává Ellie Alexovi pistoli. "Stejná značka, stejný typ, nedávno koupený. Jen není služební."
"Tě pic, co budeš dělat?"
"Zkusím se k nim dostat a získat jej zpět. Jen zatím nevím jak."
"A nejvíce mě trápí, že nevím, kdo vlastně Becce ublížil. Mafiáni určitě ne!"

Rvačka se strhla v jídelně a bezpečáci tam doběhli, co nejrychleji mohli. Když se otevřely dveře, schytal to jeden vojín okamžitě tácem do obličeje.
„Mě nedostanete!“ zařvala doktorka T’Ana, která se tácu dovedla vyhnout, a vyskočila na stůl, srst naježenou, jako by právě vylezla zpod hodně huňaté deky. Útočícího Klingona skopla dolů a drápla do oka. Další se na ni vrhnul z druhé strany. „Tak doprdele něco dělejte! Mňáú!“
Poručík Shaxs se probral z omámení – právě zjistil, že ho přitahují nepříčetné kočičí ženy – a vrhnul se do akce. Klingoni dostali na frak, T’Ana antirabikum a Shaxs zcela novou sadu fantazií.