DMD č. 19 pro 19. 4. 2024. Téma: Hlasy

„Proč musej holiči odevzdávat vlasy?“ ptal se neposeda poté, co se vrátil s dědou od holiče a poslouchal zprávy v rozhlase.
Děda se na něj překvapeně podíval: „Jak jsi na to přišel?“
„Víš, jak to ten pan holič zametal. To se musí odevzdávat, třeba jako sběr do školy? Z toho se něco vyrábí?“
Děda stále vypadal zmateně.
„Tak dědo!“ nedal se klučík odbýt.
Děda zaregistroval hlasatelku opakující otevírací dobu volebních místností a pochopil.
„To jsou voliči a odevzdávají hlasy!“
„Co? Tomu teda taky nerozumim.“
„To nejsi sám. Taky nechápu, proč musím jít volit, jestli budou ve vládě komunisti nebo komunisti.“

"Dvacet, dvacet jedna..." odříkával si Elladan polohlasem.
Konečně se u otcova stolu cítil sebevědomě. Tenhle jeho zodpovědný čin byl hoden vládce -
Zarazil se, jako by snad Elrond mohl slyšet jeho myšlenky.
- správce usedlosti.
Po dlažbě zaklapaly kroky a objevil se Elrohir. V náručí choval slepici. "Co děláš?" otázal se. "Proč sypeš tátovi na stůl listí?"
"To jsou hlasovací lístky," odvětil Elladan.
Elrohir i slepice měli tentýž výraz.
"Nechal jsem hlasovat, zda jsou obyvatelé Imladris spokojeni. Jeden sáček byl ANO a druhý NE," vysvětlil blahosklonně.
Elrohir chápavě přikyvoval. "A protože s tím nic nezmůžeš, tak jsi je sesypal na jednu hromádku."

Zvuky teď zní jinak. Hlasitěji, v nových tóninách. Vždycky měla dobrý sluch na melodie, ale teď zachytává úplně nové. Někdy se ve svých úkrytech vyděsí, jak blízko jsou lidé. Jenže pak se ukáže, že ji její prohnané vlčí já pouze včas varuje, že se někdo blíží.

Jenže toho dne zaslechla hlasy, vysoké. Připomněly jí sestru, matku, přítelkyni z toho předchozího života. Zněly vyděšeně.
Její nohy a páteř se daly do pohybu.
Teď byli se strachem na řadě tři lapkové, kteří přepadli tu zbídačenou rodinu.

Potom v lidské podobě zvracela a v mysli jí zazníval otcův hlas, který mluvil o spravedlnosti.

"Támhle vzadu, pán v maskáčové bundě, prosím," vyzvala tisková mluvčí nařvaného hromotluka s troglodytím výrazem. Ten převzal mikrofon a když napotřetí trefil stranu, ze které se má používat, hlasitě si do něj říhnul.

"A ty bestie chlupatý teda co? Tudlevá zas sem našel rozervaný jehně, tak co s tím provedeš, co, ty?" Vypadlo z něj nakonec.

Odstřel jakýchkoli zvířat se mu bytostně hnusil, ale potřeboval je. Potřeboval, aby mu to za týden hodili.

"Vlky zajisté vnímám jako obrovský problém, který..." Konstrukci zavrhl v půlce. Doutnal v něm vztek. K čertu s hlasy.

"Tak si postav lepší ohradu, ty votlemenej mamrde!"

„Jak jako, že nám přibydou další šejdry?“ rozčiloval se Cyril, až kafe šplíchalo z kelímku. „To je vtip, ne?“
„Jste si to odhlasovali,“ odpověděl klidně výpravčí Roland.
„Kdo to odhlasoval? A kdy sakra?“
„Celej čtvrtrok tu stála hlasovací bedna. Že jsi tu dobu marodil s hnátou, je tvůj problém.“
„Abys s mojí hnátou neměl problém ty! Kdo krucinál hlasoval pro takovou chujovinu?“
„Hlasování bylo anonymní.“
„Jasně. Takže každej, kdo sem posledního čtvrt roku vešel, mohl hodit papír do urny. Třeba uklízečka, ne? A já budu semletej jak karbanátek!“
„Nerozčiluj se, trefí tě šlak a budeš další kvartál marodit, ty raple.“

Since they were a small child, they could see things nobody else could. Poor souls lost in the whispers of time. Broken shards of what used to be humans. But there were also other entities, wandering around that somehow felt more sentient. Aware.
They were able to see those, too. And feel them. And hear them.
At first, it was interesting to listen to their stories. Some of them talked about the time they were still alive. Some of them never were. But then, everything turned darker. They came at night. Whispering.
It's easy, just go and grab the knife.

„Přemejšlim, kudy s tim nejlíp dál,“ řekl Ferda zamyšleně.

Ty hlasy, napadlo mne.
Zkusil jsem podstrčit myšlenku Ferdovi: „Ty hlasy, když jsme docházeli k Havlíkovým. Pamatuješ? Aleš byl s Toníkem dole. Tam se musel hádat Lukáš s Monikou! O peníze!“
Ferda moc nevypadal, že by mne vnímal.
„Hlasy, hlasy,“ opakoval jsem stále dokola.

Ferda se koukl na Rudu: „Tak se mi nějak vybavily ty hlasy, víš, ta hádka, když jsme docházeli k baráku Havlíkovejch. Šlo o prachy, čekal jsem, že je domovka najde. A nic.“
„Projdu finance všech zúčastněnejch,“ řekl Ruda. „Někde bejt musej.“
„Ať to byl kterejkoliv z nich.“

Kolik už je to let, co skáčeš napříč fandomy? Co aktivně píšeš a vylepšuješ styl? Šestnáct sedmnáct? Uběhlo už hodně let, dokonce jsi ve světa autorů a recenzentů nalezla vzory. Lidi, ke kterým vzhlížíš a vždy ti podají pomocnou ruku, když potřebuješ. Tohle je svět, ve kterém si připadáš v bezpečí.
Poslední dva roky nestojí za nic. Popsané stránky dokážeš spočítat na prstech. K ventilování nápadů ti pomáhá alespoň hraní RPG, to je vše. Stačily pouhé dvě trhací kritiky, aby sis přestala věřit. Jenže… hlasy se nedají umlčet. Nápady přicházejí dál.
Není čas se vrátit? Odhodlat se a zase psát?

Draco se napil a převaloval koňak v ústech. Vztek se pomalu rozpouštěl.

"Musím přiznat, že se tvůj plán osvědčil," oznámil otci,"bystrozoři prošetřili několik kverulantů, kteří reagovali na tvůj pamflet. Dokonce odhalili počátek hnutí, ale podle Blaisových informátorů se pohádali už u názvu. Nevěděli, zda si říkat Voldemortovi sirotci či Grindelwaldovi pohrobci."
Odmlčel a lokl si koňaku.

Lucius na sobě nikdy nedal znát, co si myslí, ale Draco ho znal jak své boty a věděl, že se tetelí sebeuspokojením a že potřebuje trochu srazit hřebínek.

"Jen bys měl uvážit, že je mi čtyřicet a umím si s hlasy odpůrců poradit."

Konečně, na místě, kam měli přístup jen povolaní, došlo ke sčítání hlasů. Napětí se dalo krájet, vždyť šlo o tolik.
Všichni předpokládali těsný výsledek. Dva tábory, dva víceméně stejně silní soupeři. Nejspíš bude potřeba tenhle zápas rozhodnout jinak.
Jak ale sčítání pokračovalo, tváře přítomných se postupně měnily. Bylo to dobře znát i v přítmí, prosvětleném pouze barevnými lampióny.
Překvapení, nedůvěra, údiv stále větší.
Stalo se něco neuvěřitelného, nepředvídaného.
Zdánlivě slabý bezvýznamný kandidát nabral ve finále překvapivě tempo, a nakonec strhl na svou stranu řadu nerozhodných, snad unavených tím věčným dohadováním.
A tak zvolili Velkým Vontem… Standu Bahňáka z Komářího koutu.