DMD č. 19 pro 19. 4. 2024. Téma: Hlasy

Z oběžné dráhy vypadala - neřekla by přívětivě, ale alespoň neškodně. Studená, bahnitá a opuštěná, ale lepší než nekonečné chodby dosluhující lodi. Alespoň měla slunce a čerstvý vzduch.
Po pár měsících začala Duala přemýšlet o tom, že nebyl tak špatný nápad, přistát. Možná bylo dobře, že se na jejich “chybu v počtech” přišlo.
Vždyť proroctví byl cár papíru, který jim dal sílu jít dál. Hezká lež. Co na tom, že planeta pod nimi nebyla zrovna Země.

Dalších pár měsíců, a chtělo se jí křičet pokaždé, když si vzpomněla na tu krabici. Stovky hlasů, dokonalých, bezchybných.
Škoda, že ty opravdové měli překlep.

Nesnáším časové paradoxy, zaprskala Hermiona. Vynořila se ze smyčky, ve které se vrátila za samu sebe, vyzvedla Prsten v Mlžných horách, kam ho umístila po vylovení z Anduiny, a hodila ho zpátky do řeky, kde byl původně.

Sama si za to můžeš… Kdybys mě poslechla… ozval se jí v hlavě druhý, pokušitelský hlásek.
Kuš! To už jsme probrali! okřikla ho (se).
Takže Gluma necháš napospas? Vždycky ti ho bylo líto, vzpomínáš?
Samozřejmě. Proto jsem ho chtěla zachránit. Dopadlo to katastrofálně. Podcenila jsem, jak důkladně měl Tolkien celý příběh promyšlený. Změníš jednu věc a vše se zhroutí jako domeček z karet.

Pan učitel Kořínek tiše došel k posteli, sundal si brýle a zhasl svíci. Celý dům už spal, jen on se přezdržel u té pohádkové knihy. Pokojem se rozlila sametová tma, ředěná jen několika hvězdami, pomrkávajícími oknem.
Noční ticho bylo přerušeno tichým hlasem:
"Uriáši, nemohli bychom jim přece jen pomoct?"
"Anděle, co to blábolíš? Kradli a vraždili, jsou moji."
"No ale... když se budou kát... nemohl bys..."
"Jdi mi s tím na kolo... zmenšit utrpení bys chtěl..."
"Když budou opravdově litovat..."
"Co s tebou..."
Hlasy zmizely. Pan učitel rozsvítil svíčku, ale pokoj byl prázdný. Snad usnul a něco se mu zdálo.

Jsem tak šťastná, že tu mohu pracovat a být pro společnost užitečná.

Bojím se. Chtěla bych jít někdy ven! Vidět jiné lidi. Mluvit s nimi!

Dělám z obyčejného plátna překrásné látky, které lidi milují.

Nenávidím to! Nikdy to nekončí. Už mě nebaví ani vymýšlet vzory.

Děkuju, že jako nečlověk smím žít. Platím prací.

Jsem tak zoufale sama. Když přišly mé první… dny, zděsila jsem se. Dozorce se mi smál a hodil mi sem jen pár hadrů. Nechtělo se mi žít. Donutili mě.

Jsem šťastná. Víc od života nechci.

Tohle nejsou moje myšlenky. Nechci tu být. Dědo, kdy už konečně přijdeš?

Zpěv ptáků tě vytahuje ráno z postele,
tóny písně, která uším zní tak vesele.

Libozvučné hlasy lidí, jež tak dobře znáš
křupání a sladkost dobrot, které pojídáš.

Zvuky lesa, co se něžně dotýkají lalůčku,
vítr, který hladí listy a zurčení potůčku.

Zašustění stránky knihy, co tak krásně voní
a hlas zvonku o Vánocích, když Ježíšek zvoní.

Svěží zeleň jarních stromů, barvy květin, vůně,
či pohyby dětských prstů, co tě šimraj v lůně.

Aroma a tresť vzpomínek, požitek všech chutí,
jemnost, která tvoje prsty dotýkat se nutí.

Vjemům, které hladí duši
nastav náruč, dlaně, uši.

Pozorně se dívej,
dokud můžeš, zpívej.

Sedíme, jak já říkávám, „na bidýlku“. Relativně v úkrytu.
My a možná ještě někdo.
Pátá kolej, o publiku netušíc, rozvíjí své teorie.
„Prej něco staví v Zapovězeném lese? To není fér!“
„Ale když jsou tam, tak Sevík může bejt celej náš!“
„Nojo, když se nám schovává!“
„Že on vám tam za nima chodí! Normálně tam za nima chodí a odehrávaj se tam ty, orgie! Sexuální!“
Málem se udusím mandlí.
„Si upadla? Prohlídla sis je? Však není úchyl...“
„Škoda...“
Gwen natáhne misku s mandlemi v čokoládě směrem k profesoru Snapeovi.
Ten tu oficiálně není a nikdy nebyl.
Asi by radši otrušík.

Ten den byl celý nějaký pošmourný. Na zemi ležel sice sníh, ale špinavý, ošlapaný.
Obloha se skryla do cárů šedé, takže nikdo nevěděl, jestli začne sněžit nebo pršet. Taková ta vlezlá zima.

Už tady ležím přes hodinu a pořád nic nevím. Za okny stromy hrozí svými černými prázdnými větvemi.
A pak se víc zaposlouchám.
Přes brumlání přístrojů a tichý šepot srdíčka je zvenku slyšet hlasy ptáků.
Malí nepatrní, ukrytí před zraky všech, slibují, že bude dobře, že všechno dopadne jak má.
Ten zpěv mne uklidňuje, myšlenky se mohou soustředit na to, co přijde.

O několik hodin později: "Máte kluka, maminko."

„Vidělas Výměnu včera? Ta kráva…“
„Jako Sparta, to mě fakt překvapilo.“
„Ekoteroristi, nic jinýho!“
„Dobrý den, kontrola jízdenek.“
„A meruňky mi zase zmrzly.“
„Příští zastávka Rajská zahrada.“
„Vole, di do píči, kurva!“
„Češtinu máš?“
„Masarykovo nádraží. Konečná zastávka, prosíme, vystupte.“

„Dobý den!“
„Brýen.“
„Ahoj!“
„Pantelko, budeme psát?“
„Je známkovací den?“
„Já chci známku!“
„Já chci číst!“
„Já ne!“
„Mako, pako!“
„Se omlouvám nemám angličtinu dneska.“
„Já nemám pero!“
„Von mi říká pako!“
„Paní učitelko, budu zvracet.“
„Můžu čurat?“
„Co je k obědu?“
„Blé, taky bleju!“
„Pačelko, Viki se počůrala!“
„Dneska du sám!“
„Bú, ještě neci domů!“
„Nasanou!“

Domov.
Gauč.
Ticho.

Usíná a probouzí se s šepotem v uších. Ve snech k němu proniká nepřeberné množství hlasů. Někdy je to křik, nebo štěkavé rozkazy v cizí řeči. Jindy povzdech.
Jednou to byla zoufalá modlitba, hluboká bolest v známých slovech. Ave Maria, gratia plena...
Prosba. Vzlyk hlasem, který nebyl jeho, a přeci ano.

S každým dalším tím snem, vidinou, představou, rozumí stále víc.
Jedenkrát konečně pochopí, co musí udělat.
Musí pomoci Renardovi zachránit templářský řád. A to co nejdřív.
Jinak - a najednou to ví tak jistě, jakože zářivé slunce stojí na nebi - se jeho vlastní hlas v spirálách času rozplyne do zapomnění.

Na chodbě před bytem ředitelky se opět ozvaly tiché hlasy.
„Myslíš, že můžeme?“
„Není pozdě?“
„Není. Tak brzy přece spát nechodí.“
„Ale je sobota, má tam manžela…“
„Tak teda zaklepeme?“

„Tady se dneska dveřře netrrhnou,“ poznamenala s rezignovaným povzdechem Olympa, když vyřešila další drobný problém a dívky odešly. „Skorro ti závidím, že každý víkend z Brradavic odjedeš a nemusíš myslet na prráci. Dokonale si vyčistíš hlavu od všech starrostí.“
Hagrid vzhlédl od Denního věštce. „Tadyhle sem našel inzerát. Prodávaj takovej šikovnej baráček v horách. Na ouplný samotě. Nekoupíme ho? Vo víkendech bysme si tam mohli parádně čistit hlavu voba dva.“