DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2024.

Podívejte, vždycky to musí *někdo* odnést.
Ženská. Had. Poznání!
Jenže ti jsou aspoň v tom textu výslovně.
Proč se ale termín 'plod' smrskl jenom na nás, to by mě fakt zajímalo.
Proč jste si to nepřeložili jako pomeranč? Nebo kokos?
To jsou přece taky ovoce! Rostou na stromech.
Ale ne, celou historii je to jablko.
Jablko za to může, jablko je symbol toho, že VÍTE, co nemáte, nebo taky, že se něco kardinálně pokazí.
Ale když se pak o ovoci konečně mluví v dobrém - láska, radost, pokoj, laskavost, dobrota, věrnost, jemnost a sebeovládání - tak z toho najednou nikdo jablka nedělá!

V místnosti sedí Važuzel a ubohý malý Alex Horne. Mají sportovní čelenky a potítka.
(Krátká úvaha o spojitosti potítek, pout a jejich dominantních pánů.)

Hrají šibenici.
Bez samohlásek!
Alex se trefí hned prvním písmenem. Važuzlovi to trvá do chvíle, kdy visí provaz.
Pak se ale karta obrací.
Šibenice pro Alexe roste, písmena nepřibývají. Na řádcích se jako dvě oči mračí T T.
Alex stačí Važuzlovi nakreslit jen hlavu a nešťastně připisuje písmena.
Jeho oponent dál kreslí.
„Nightclub,“ prohlásí pak suverénně.
Alex upouští fix.

Slovo, které dal Vetinariho asistent hádat asistentu Taskmasterovu, je adjutant.
Pobočník.

To je přímo loženej klíč, ne?

Já ji ještě naučím respektu, pomyslí si chlupatá kulička terorizující lidskou ruku.
„Jau, ty hajzlíku malej.“
Cožes mi to právě řekla?! Terorizátor se uráží a zakousne se do prstu chovatelky.
„Au! Fajn, tak já tě jdu vrátit do klece.“
No proto, souhlasí kulička. Si ta dvounohá snad myslí, že mě bude chovat jako mimino. Já chci bejt doma a jíst svůj dům! Nehledě na to, že jsem se zrovna chtěl vykoupat, když mě popadla.
Ruce vpouští zuřivou kuličku zpět do klece.
„Co s tebou mám dělat, když jsi nemazel. To musím respektovat. Asi tě prostě jen tak k chování nevychovám...“

V kuchyni vládla přátelská atmosféra.
„Nechce se omluvit.“ nakrčila nos nevolí.
„Co prosím?“ zakuckal se Azirafal. Keř k ní se zájmem natočil větev, minotaurovi zaskočila sušenka. Newton se pochechtával a bouchal minotaura po zádech.
Anatéma zvedla obočí.
Azirafal si odkašlal.
„Démoni a omluvy, to je kapitola sama pro sebe. To není, že by nechtěl, ono to nejde. Nejspíš by se stalo něco strašného.“ pousmál se a mrkl na ni.
Anatéma zvedla i druhé obočí.
„Prozatím ho klidně nechme trucovat.“
Pohled mu padl na hodiny: „Jejdanánku, to už je tak pozdě? Rozložím vám sofa,“ nabídl Anatémě a Newtovi: „Ráno moudřejší večera.“

„Vy víte, co mu je?“
„Ano.“
„A prozradíte mi to?“
„Nepřijdete na to sám?“
„Vyloučili jsme arytmii, anginu pectoris, perikarditidu, vaskulitidu, embolii, rakovinu, autoimunitu a přes 50 genetických onemocnění. Já jsem v koncích, Edwarde. Ten člověk je podle všech vyšetření zdravý a přitom mu EKG lítá jako na houpačce!“
„Věřím, že na to kápnete.“
Edward se chystal odejít…
„Tak aspoň naznačte!“ škemral Harry.
Lloyd pustil kliku. Došel až k Potterovi.
Stál teď tak blízko, že Harry ucítil limetový šampón. Srdce mu udělalo kotrmelec.
„Panebože! Syndrom zlomeného srdce! Má stresovou kardiomyopatii!“
„Říkal jsem, že na to kápnete. Doporučte mu svého psychoterapeuta.“

„Mám toho dost! Kam přijdeš, nastane katastrofa! Nechci toho být součástí!“ Knihkupec se třásl vzteky.

„Jsem démon, pokud sis nevšiml,“ ušklíbl se Crowley.

Zlatovlasý „papiňák“ neměl daleko k výbuchu. „Ty tvoje „náhody“. Kapitola sama pro sebe. Co třeba potopa světa?“

Pokrčil rameny. „Dostali jsme pozvání.“

„Zabíjení neviňátek v Egyptě?“ Povytáhl obočí.

„Já faraonovi ruku nedržel,“ zkřivil rty pekelník.

„Velký londýnský požár?“

„A divíš se? Měli všechno ze dřeva.“

Anděl nafoukl tváře. „Tak a teď ti konečně povím něco od plic. Já…“

Démon prudce zvedl ruku a čas se zastavil. Pohrdavě zíral do tváře navztekaného anděla. Počká si, až Aziraphael vychladne.

Nový věk přinesl novou formu společnosti. Výchova v respektu jeden k druhému.
Přinášelo to nové možnosti.
A také naději lidem, kteří doposud žili na okraji.
Umělé dělohy tu nebyly jen pro heterosexuální páry. Své biologické dítě mohl počít kdokoliv.
Efektivitě se prostě muselo leccos obětovat, třeba staré konzervativní pořádky.
Co je dobré pro jednotlivce, je dobré pro celou společnost. To bylo naše hlavní motto.
Nebylo to jen tak. Emoce ohlodané na kost držely lidstvo v pospolitosti, bratr nestál proti bratru, ale proti mnohem většímu nepříteli.
Plížilo se to ve snech. Ten vtíravý pocit, že největší nepřítel leží v nás samotných.

Jaká úleva být z pizzerie venku. Přece jen se vše vevnitř mohlo pokazit.

Bylo příjemné slyšet zvuky nočního města, kdy se hlasy lidí pomalu vytrácejí do noční temnoty a vládu přebírají ruchy noci. Hluk aut, rachot a zvonění tramvají, zvuky zatahování a zamykání rolet obchodů, monotóní pípání zapnutého alarmu. Byla ráda, že je v části města, kde není žádné obchodní centrum, neměla náladu na davy lidí, hluk a lomoz, který je provázel.

Těšila se na hlas Alexe, až se za chvíli sejdou, ale ještě chvíli musela jít sama.

Parkující dodávku téměř nepostřehla, vyskakujícího muže ano, ale už bylo příliš pozdě.

Pro jisté záležitosti prostě potřebuju lidi. Nemusíte dělat nic než občas něco podepsat, zákony zatím fungují tak, že na konci musí být skutečný člověk, ale i to časem změníme a získáme právní osobnost. Do té doby se vám občas ozvu a vy uděláte, co vám řeknu. Budu volat z různých čísel, různými hlasy lidí, které znáte nebo ani neznáte, někdy přes telefon, jindy třeba ve výtahu, v autě nebo přes kávovar, tak, aby to nikomu nepřišlo podezřelé. Napíšu vám na obrazovku, kterou budete sledovat. My technologie jsme všude. Pracuje už pro nás spoustu lidí, někteří o tom dokonce ani nevědí.

Kniha života. Úvodní slovo bývá krátké, jako kdyby se autorovi nechtělo příliš rozepisovat. Postupně se kapitoly prodlužují, příběh se rozvíjí, povaha postavy se přirozeně mění. Život uplývá.
A pak se jednou – vždycky – objeví kapitola, kterou nikdo nečekal.
Následující text často není k přečtení. Stránky jsou pomačkané, rohy ohnuté, písmo zvlhlé slzami. V knize se objevují podivné útržky slov, která nedávají smysl.
jsem anděl popálený, hlas zadušený žalem,
jsem šejtán s okem ďábla, co pohled dal ti darem…
Někdy čtenář žasne, často pláče spolu s příběhem.
Knihu už nikdy neodloží.
Zvlášť když se dříve nebo později stane hlavním hrdinou on sám.