Sladkému sladké (originální)

Bylo to hezké, získat okouzlujícího muže, když ještě Nininu varování nepřikládal váhu. Ztýrané tělo ale říká dost. Vojtěch je nejen neodbytný - nahání hrůzu.
Jistá ruka plní čokoládu do maličkých forem. Trošku zcukernatělého jablíčka, kapičku dobrého barbadoského rumu, postupně 0,6 g arseniku. Pomohl i Taha, z Alžíru rekomando dodávka trochy té sušené hlízy, která je postrachem v rukou zhrzených a ublížených milenců.
Myslí na jeho nebeské oči. Červený, slastný otisk dlaně na zadku. Něco mu bude chybět, ale to rozříznuté, napůl skalpované čelo ne. Navrch hoblinku karamelu. Podmanivé líbání. Sladkému sladké.
Ať mu chutná.
A pak přijde úleva. A zbytek...

Při plném vědomí mu řekl ano, dal souhlas, a to neměl.

○●

Na pohotovost Daniela doprovází Nina. Neměl by to po ní chtít. V čekárně ho hladí po vlasech. Je to celé převrácené: podle původního scénáře měl hladit on ji. Při plném vědomí ji už potřetí zalže, že opravdu nepostřehl, jak vypadal ten, kdo mu tohle udělal. Prostě ho pořezal a zmizel s peněženkou do noci.
Je to jenom řádka stehů.

●○

Cukrárnu pro jeden den obstará baristka. Daniel brouzdá internetem, anonymně. Na Vojtěchovy zprávy a volání neodpovídá. Na pohotovosti mu nabídli Neurol, odmítl. Při plném vědomí postupně vyhledává: arzenik, strychnin, cyankáli.

Emma má vzpomínku.
Jsou na pláži ve třech, v téhle zemi, kam letěli dva dny a další čekali v přístavu na trajekt, na kterém potom celou cestu blinkala.
Z poddajného písku stavějí složitý systém korýtek. Emmě to připadá jako labyrint, ale strejda se jí snaží namluvit, že jsou to zavlažovací kanály starých Egypťanů.
Maminka se strejdou lijí každý z jiné strany do spleti kanálků slanou vodu. Emma čeká na konci. Když k ní tok dorazí, jen na chvilku zajiskří na slunci a vsákne se. Ale povedlo se, jejich výtvor stojí a prokázal funkčnost.
Zatleská ručkama. Rovníkové slunce jí zlatí vlásky.

Tak se opět setkávájí a Nina září jako vyměněná, bere Daniela na terasu, vánek tam čechrá vistárie jako koruny stromů. Nebe. Daniel by tu dovedl zahnízdit. Na těle má otisky Vojtěchovy vášně, zuby, dlaně, takže do jeho domova vlastně už tak trochu patří.
Nina přináší archivní výběr z hroznů. „Máme co oslavovat.“
„Co?“ Daniel přiškrceně. Má na sobě rolák - proč asi - vinen od prvního pohledu.
„Myslím,“ špitne Nina, „že se mi splnilo přání. Vojta si asi někoho našel.“
Radost prazvláštní.
Rozpačitě vyčkávají, snad i předstírají, že dávná trapná slova o jedu a pralinkách nikdy nepadla. Manžel už nemusí zemřít. Zatím.

Terapeut si poposedne. Není nejmladší, proto má zlou předtuchu.
V životě pana Vojtěcha se udály věci. Do vypravování vstupuje jakýsi Cukrář. Homoerotické tendence se u klienta objevují vůbec poprvé; korektiv v podobě manželky padnul, záklopka byla odstraněna.
S očima rozšířenýma jako nenasyta před překypujícím bufetem klient líčí: bere si svého nového milence, kdy se mu zachce, fackuje ho, když jeho přání nejsou naplněna. Bije ho páskem. Vysvětluje: Podmanit si druhého samce holýma rukama, pane doktore, to je absolutní extáze.
Tak se našli, snad šťastni, usuzuje psycholog, ale vyveden z míry zvedá ukazovák. Ani ze svolného partnera nelze brát bez ustání.

Otravoval ho dlouho. Až když napsal Musíme si promluvit o Nině, zaujal Vojtěchovu pozornost.
Sešli se v místním pivovárku, poměrně pozdě. Prý dopékal zakázky.
O Nině nakonec nemluvili téměř vůbec, byla to jen záminka, vyjevilo se nakonec, záminka pro všetečnou ruku zajít až moc daleko. Na konci večera zašátrala pod sako na Vojtěchova bedra.
V přítmí liduprázdné ulice vrazil Danielovi ránu do zubů, poslal ho dřepnout přímo na chodník.
V lampě nad jejich hlavami zajiskřilo. Něco ve vesmíru se propojilo. Cukráře to neodradilo; Vojtěch to ještě nevěděl, ale oba mozky zalila opojná záplava serotoninu.
Každý chce hrát mocenské hry jinak.

Jaké boty obout k odklízení mrtvoly?
Většinu jich dostala od Vojtěcha – klasické Prady, louboutinky s červenou podrážkou nebo ikonicky kostkované od Vivienne Westwood.
Ty si obuje a chvíli pobíhá v předklonu po chodbě sem a tam. Předstírá, že po vyleštěných parketách táhne těžké mužské tělo. Dětské oči ji pozorují z ohrádky.
Ustrne. Nadělala vysokými podpatky spoustu rámusu - a manžel se neobjevil. Křížový výslech (proč se tak šňoříš, kam se chystáš?) se nekoná.
Je to už pár týdnů, co jeho přítomnost ustoupila do pozadí, ztuhne uvědoměním. Domů se vrací pozdě, nechává ji dýchat. Ona se teď dokonce baví.
Něco se děje.

Psycholog otevře notes. Klienta přezdívá slovy „Můj malý tyran“ – tak mu v dětství říkala matka, bezmezně milující. Sám to tak vylíčil na první hodině terapií.
Společně pracují na tom, aby udržel svůj vztek pod kontrolou. Někdy ho zcela ovládá – „Jako když se přes vás přelije vlna, pane doktore. Sice se vynoříte, ale ještě chvíli potom nemůžete dýchat.“
Od posledního sezení fantazie gradují. Představuje si, jak manželku, obdivující z okna kvetoucí zahradu, chytá za kotníky a vyhazuje ven.
Jde o pocit absolutní moci nad jiným člověkem.
„Pořád chodíte boxovat?“
„Chodím.“
„Pomáhá to?“
„Trochu.“
„Snažte se tyhle myšlenky odklánět jinam.“
„Zkusím to.“

Ložnice. Zástava srdce při koitu. Rozkoš prostě příliš dobrá. Jenže už se téměř nemilovali.

Koupelna. Může neopatrnému muži spadnout do vany spotřebič pod napětím? Ne. Nápad jako ze špatného filmu.

Kuchyně. Arzenik, strychnin, cyankáli; servírováno s jeho oblíbeným kořeněným jídlem. Včelička kurare číhající ve Vojtěchově oblíbeném proteinu.

Obývací pokoj. Od baru to na terasu bylo jen pár kroků a z terasy dlouhý pád po strmém svahu. Holdoval drahému pití a zatím ho měl pod kontrolou, ale jednou to může přehnat a přes zábradlí se naklonit tak neuváženě...

Jak prošla celým domem, utvrdila se Nina v jednom. Ona tenhle palác neopustí.

Dá se s jejím mužem do řeči. Sympaťák, soudil by nezaujatý pozorovatel. Daniel už zakusil degustační menu jeho nevraživosti, a přesto–
večer, když pod sprchou smývá z těla únavu dne a z dlaně sperma po provinilé masturbaci, myslí na ženu, která do něj vložila důvěru, opřela o něj své břímě, odložila své trápení. Za zavřenými víčky obraz jejího manžela: jak ho ten panovačný Vojtěch tiskne ke kachličkám a jako mechanický píst z něj vyráží dech.
Proč by někdo trávil muže, který vyplňuje představy nejkrásnější?
Budeš ze mě zklamaná, moje milá Nino.
Není souputníkem, za jakého ho má. Je pouhým zvířetem.