Ráno někdy není moudřejší večera

Vzbudil jej hrozný křik. Zuřivý, vzteklý řev. Azirafal už ani nepočítal po kolikáté sbíhal ze schodů, zavazuje si župan přes pyžamo.
Uprostřed chodby stál Crowley, kompletně oblečený, s jednou botou na pravé noze a druhou v ruce. Přesněji držel něco, co kdysi bylo luxusní koženou botou se vzorem hadí kůže.
„Bude z ní předložka,“ vrčel démon a oči se mu nebezpečně zužovaly.
„Proč tady tak řveš? Slušní lidé ještě spali.“ pronesl anděl vyčítavě.
„Boty.“ pronesl Crowley ledovým tónem.
„A?“ Azirafal netrpělivě podupával, ruce zkřížené na hrudi.
„Ta zatracená medvědice mi rozkousala pracovní botu! Jak se mám teď ukázat v Pekle?“