Gerbertýda (originální fandom)

Vypadalo to, že Bandita s Chimreou komunikuje telepaticky, podobně, jako to dělával se mnou.
Moc jsem toho neviděl, ale přišlo mi, že mají mezi sebou nějaké spojení. Přesně takové, jako mezi sebou mývají lidé, při lásce na první pohled.
Trochu jsem Banditovi záviděl, protože jsem věděl, že ani jako Strážce, ani jako ex-člověk si družku nenajdu.
Posadil jsem se na výstupek u skal a koukal na to, jak spolu dovádějí.
V koutku oka jsem zahlédl nepatrný pohyb, ale nepanikařil jsem. To byla Murinka, takzvané znamení dobré naděje.
Mezi Banditou a Chimreou to jiskřilo. A já věděl, že to dobře dopadne.

Nic se nedělo. Oči jsem zase otevřel a všiml si, že Chimrea si zvědavě prohlíží a očichává moji ruku.
Po chvilce jsem si řekl, že je bezpečné na ni sáhnout. Měla hebkou a krátkou srst.
Vzal jsem ji do rukou a nesl ji pryč. "Tak pojď malinká. Vezmu tě jinam." řeknu a vydáme se směrem ke skalám. Překvapivě se nevzmítá a poslušně se nese.
Bandita mi vyšplhal na rameno a Chimreu si prohlížel. "Bandito, co to máš za lubem?" ale on mlčí. Najednou mi začal slézat po ruce a přibližoval se k Chimree čím dál víc.
A začal se naparovat.

Sotva jsme uklidnili stádo, Bandita zpozorněl, "Máme tu společnost." špitl.
V trávě se cosi pohnulo, a když jsem přišel blíž, uviděl jsem tvora.
Byl sotva dvakrát větší než Bandita. Mělo to Štrolení hlavu a křídla, ocas a jazyk byly zase hadí. Tělo jako Sprůnklofové a hlavu jakbysmet.
"Tohle je Chimrea," řekl Bandita skoro automaticky, "musel ji přilákat Zelenáčův dech.
Stvoření nebylo agresivní, ale tráva kolem něj vadla a mláďata v její blízkosti nervózně přešlapovala. "Asi by bylo fajn ji odsud dostat, co?" zeptal jsem se bandity. "To asi jo," odpověděl mi.
Pomalu jsem k ní natáhl ruku a zavřel oči.

S mláďaty jsme se vrátili až k večeru, ale místo stáda ukládajícího se ke spánku jsme viděli pouze chaos.
Mláďata běhala v kruzích, vyskakovala vysoko do vzduchu a vrážela do sebe. Sprůnklofové nikdy nebyli klidní tvorové, ale tohle bylo příliš.
"To není křovím.“ zamumlal Bandita a pohodil hlavou k nenápadnému fialovému keříku v trávě. „Zelenáčův dech. Nakazí všechno, co dýchá.“
"Mysli rychle, jak se ho zbavíme?" Bandita mi dává zase jen náznaky, je to na mně.
Bez váhání jsme ho začali vytrhávat a pálit.
Dým štípal v očích, ale šílenství pomalu ustávalo. Snad jsme přišli včas. "Uvidíme, jestli se uklidní."

Ráno jsme se vzbudili s jasným plánem.
Večer jsme přišli na to, kam se mláďata zatoulala, do Křoví šepotů. Bandita mi sdělil, že už nějakou dobu má podezření, že toto křoví má svou vlastní mysl.
Když jsme k němu dorazili, tohle tušení se jen potvrdilo. Křoví si mláďata osvojilo a vábilo je na překrásné písně plné emocí.
Bylo na čase začít s naší lstí. Začali jsme s Banditou napodobovat volání Sprůnklofů skřeky.
K našemu štěstí se křoví zaleklo a ze strachu, že bude zašlapáno, začalo mláďata propouštět.
V tom slyším Banditu říct: "Pro dnešek jsme vyhráli, ale tohle není konec..."

Došli jsme do míst, kde se vyskytovalo ono stádo Sprůnklofů. S příchodem noci se Sprůnklofové začali ukládat ke spánku, zato jejich mláďata ne. Bandita zívl, "Tohle nemá konce..."
Najednou se začalo dít něco zvláštního. Obloha se rozzářila smaragdovým světlem a v dálce se objevil průsvitný tvor. Vypadal jako mléčná mlha ve tvaru jednoho ze Sprůnklofů. Neposlušná mláďata ztichla. Všechna k ní přiběhla a lehla si pod její svítící tělo.
"Zázrak." vydechnu tiše a Bandita přikyvuje. Aspoň jedna noc klidu, ať si můžeme promyslet, co dělat zítra.
"Prvně bych šel najít ta ztracená mláďata, pak bych se pustil do hledání příčiny."

Ležíme s Banditou v načervenalé trávě a odpočíváme. Převalím se na záda a pozoruji emeraldové mraky plující po obloze, přičemž se připravuji na další misi. Bandita mi o ní vypráví.
"Jedno stádo Sprůnklofů má poslední dobou problémy. Jejich mláďata blázní, dělají všelijaké trhlé věci a ne málo se jich zatoulalo. Musíš zjistit příčinu jejich bláznění."
"Tak to potěš koště." brblám si pro sebe.
Stádo koní zmutovaných s dinosaury, by mě mohlo hnedka zašlapat, musím si dát pozor. A tak se vydáváme mýtinkou dobrodružství naproti.
"Dávej si bacha," upozorňuje mě Bandita "už tak jsou Sprůnklofové nevyzpytatelní, co teprv jejich švihlá mláďata."

Utíkám, dokud nepadnu. Bandita mě mlčky dožene. "To vejce neslo dědictví staré nenávisti.“ řekne. Mlčíme, dokud nedojdeme k jezírku se zeleně zářící vodou.
"Zlá krev se dá vymýtit. Ale musíš ji poznat.“
Nahlédnu do hladiny, kde vidím své obavy, vztek i vinu. Pomalu do ní ponořím ruce, pak nohy, a nakonec obličej. Voda pálí, ale oči se mi čistí.
Když vše nakonec vytáhnu, černá krev je pryč. Zhluboka dýchám.
"Zlo končí u toho, kdo se rozhodne ho nepředat.“ šeptá Bandita. A já vím, že má pravdu. Poprvé od doby co se vejce rozbilo, se zhluboka nadechnu.
Je čas jít dál.

"To je divný." oznamuji, když si prohlížím vejce. "Je takový... hrbatý." Najednou se začne hýbat, jak je to ve zvyku na téhle planetě. Vykřiknu a upustím vejce na zem. To se rozbije.
"Neeeeee." brečí Bandita nad zbytky vejce. A tak se na zemi začne zase něco hýbat. Z rozbitého vejce se začaly řinout stovky drobných pavoučků.
Rozběhnou se všude, a než stihnu něco udělat, cítím je jak na nohou, tak všude jinde. Začnu je ze sebe chaoticky shazovat, ale to nepomáhá.
Nehty si zarývám do kůže, a snažím se ji ze sebe ztrhat. Co když do mě teď nakladou vajíčka?

Vyšli jsme za úsvitu. Bandita měl zvláštní jiskru v očích, jakou jsem u něj viděl jen párkrát. "Dnes je den lovu,“ řekl. "hon vajec začíná.“
"Jaký vejce?“ nechápal jsem.
„Ta zlatá, samozřejmě. Vzácná, skoro mytická. Ten zkamenělý květ ze včera nám pomůže najít směr."
Zase se táhneme zvláštně zbarveným okolím, když tu najednou zakopnu o něco na zemi a rozplácnu se, jak široký, tak dlouhý.
"A hele, vajíčko." ozve se Bandita za mnou.
"Proč to musím bý pořád já?" Zeptám se poraženě.
"Jelikož křeček jen tak nezakopne o vejce větší než on sám."
To se musí nechat, občas má pravdu.