Náhoda je matka omelet

Vyšli jsme za úsvitu. Bandita měl zvláštní jiskru v očích, jakou jsem u něj viděl jen párkrát. "Dnes je den lovu,“ řekl. "hon vajec začíná.“
"Jaký vejce?“ nechápal jsem.
„Ta zlatá, samozřejmě. Vzácná, skoro mytická. Ten zkamenělý květ ze včera nám pomůže najít směr."
Zase se táhneme zvláštně zbarveným okolím, když tu najednou zakopnu o něco na zemi a rozplácnu se, jak široký, tak dlouhý.
"A hele, vajíčko." ozve se Bandita za mnou.
"Proč to musím bý pořád já?" Zeptám se poraženě.
"Jelikož křeček jen tak nezakopne o vejce větší než on sám."
To se musí nechat, občas má pravdu.