Gerbertýda (originální fandom)

Šli jsme po pláni, kde zem praskala. Všude kolem se válely podivné útvary, které připomínaly zkamenělé květy, některé zářily slabou modrou.
"Tady nikdo nehledá,“ utrousí Bandita. "prý je to mrtvá zóna.“
Nakloním se k jednomu útvaru. Zlehka ho zvednu a on se mi začne kroutit v dlani, jako by vnímal směr. Když ho otočím, ztuhne.
"Ono je to živé?“ zamračím se.
Bandita přikývne. "Tomu, kdo ho našel říká, kudy má jít.“
"Tak to asi nebude odpad, co?“ řeknu s úšklebkem.
Zase jdeme podle cizí vůle, ale se zvláštním klidem. Protože někdy tě k pokladu dovede právě to, co ostatní přehlížejí.

Dendroni téměř vyhynuli. Tři klany, staré křivdy, krutá válka, spousta mrtvých. Při pátrání v minulosti nacházím kovovou botu. Uvnitř je stará, zaprášená nahrávka.
"Byli jste jeden druh, jedna rodina. Rozdělení vás zničí.“ zní hlas jako z jiné doby.
Sejdu se s Dendrony. Pustím jim zprávu a oni mlčí,  někdo brečí. Vzpomínají a odpouští.
Stroj jim vrátil paměť, kterou si už sami nechtěli připomínat. A tak přijali minulost.
Třetí klan ustupuje do ústraní a bitva končí.
Stojím na kraji lesa, celý dojatý a s Banditou po boku. "Splnil jsi svůj první úkol,“ říká pyšně. Já se ale zmůžu jen na přikývnutí.

Uběhne noc a den. A tehdy mě to trkne. Musím se pídit po minulosti.
Vyptávám se Bandity na to, jak to celé bylo.
"Na úplném začátku to byl jen jeden druh, všichni se se všemi měli rádi." začal Bandita znovu vyprávět, "Pak se ale rozdělili, jak už to bývá. Kvůli nějaké blbosti. Vznikly tři klany."
Myšlenky mi šrotují hlavou. Kdo byl tenhle třetí klan? A tak se ptám Bandity.
"Je to skupina několika Dendronů, kteří rádi dělají chaos." A pak mě napadá: " Co když ten třetí klan začal vytahovat kostlivce ze skříně a chtěl tím zapříčinit vyhynutí celého druhu Dendronů?"

Vstoupil jsem do neznáma. Když jsem pohlédl dolů, na své tělo, viděl jsem jen tmavé stíny. Žádný obrys.
"Teď jsem jeden ze Strážců?" zeptal jsem se Bandity. "Ano, tvá proměna je dokončena." odvětil.
Přede mnou se rozprostírala scéna jako z filmu.
"Tvůj první případ." pronesl hrdě Bandita, "Jeden klan Dendronů unesl samce z druhého klanu," vysvětloval Bandita " kvůli tomu mezi nimi začala válka. Nejen že byl jeden klan na pokraji vyhynutí kvůli malé četnosti samců, ale teď je kousek od vyhynutí celý druh Dendronů. Tvůj úkol je tento spor udobřit."
"Tak to mi začíná hezky." pronesu, ale přemýšlím nad řešením.

Země se uklidnila. Les utichl, jako by i on čekal, co udělám.
Bandita se zastavil vedle mě a kývl hlavou před sebe. Krajina tam mizela, rozplývala se v mlhu.
"Tohle je mez bezmeznosti?“ zeptám se tiše.
Přikývne. "Místo, kde už neexistuje mapa.“
Chvíli tam stojíme. Nechce se mi dál.
"Co když tam ztratím sám sebe?“
"Možná. Ale taky tam můžeš najít něco většího.“
Dívám se do bílé prázdnoty. A pak zase na něj.
"Půjdeš se mnou?“
Usměje se. "Jasně. Jako vždycky.“
A tak jdeme. Pomalu. Krok za krokem. Slepě. Nevědíc, co bude dál. Ale na tom nezáleželo.
Začíná nová kapitola.

Les se začal stáčet do podivných smyček. Stromy jsem poznával, vždyť už jsme tudy šli. "Tohle je pořád dokola,“ zavrčím. Bandita zakroutí hlavou. "To si myslíš ty. Pořád ses nenaučil, že zdejší planeta je plná překvapení?“
Najednou ztrácím rovnováhu a nohy mi podklouznou. Neletím, jen se sunu. Těžce, neúprosně, jako bych jel po kolejích, které už někdo položil.
"Tohle je Manipulační jízda,“ řekne Bandita. "netlač se. Stejně teď neřídíš.“
Cítím odpor, ale taky zvláštní úlevu. Nemusím volit. Ale právě v tom je ta past.
"A kdy to skončí?“ zeptám se úzkostlivě.
"Až si začneš klást jinou otázku. “ odpoví Bandita klidně.

"Tak pojď, je čas." řekne Bandita a začne slézat ze stromu. Já ho následuji.
Procházíme se lesem, když tu uvidíme velmi podivnou kytku. Bandita se u ní zastaví. "Tohle je Tchýnin jazyk."
"A štípe?" zeptám se skoro automaticky.
"Štípe, bodá a nikdy nezmlkne." zasměje se. Já ne.
Natáhnu k té černobílé květině prst, a ona kolem něj ovine jedno ze svých chapadýlek.
Četla mi myšlenky, a to velmi nepříjemně.
"Říká ti, co nechceš slyšet, ale potřebuješ to." pokračuje Bandita. "Stejně jako... no, víš kdo."
Tohle mi bylo velmi nepříjemné, proto jsem se obrátil na Banditu se slovy "Nemůžeme už jít?"

Sedím na větvi a pozoruji potok pod sebou. Nejen vodu, ale přemýšlím i nad jeho smyslem, kudy všude už tekl? Kolik překážek už obešel? Vše plyne. Voda, čas, i já. Tok nese vzpomínky, které nejsou moje, ale i tak ve mně zanechávají svou stopu.
"Přestane to někdy?“ zeptám se Bandity, i když vím, co odpoví.
"Nepřestane. Ale v tom je ta krása,“ odpoví. „Tok nečeká, nezastaví se, nepřizpůsobí se. A ty se můžeš naučit buď plavat, nebo se nechat nést.“
Zavřu oči a poprvé se nepokouším vzepřít svému osudu. Možná nejde o to bojovat, ale prostě jen jít s proudem.

Táhlým krokem se loudám za Banditou, který vesele poskakuje přede mnou. "Víš co mají společného ty a cibule?" zeptá se mě. "Nevim, oba tě rozbrečí?" "To taky," odpovídá mi, "ale abys zjistil, co je uvnitř, musíš odstranit ostatní vrstvy." "A to se mám jako vyslíct z kůže nebo co?" Odpovím mu sarkasticky. "Achjo" povzdychne si Bandita.
Poslední dny to se mnou má těžké. Měl mě učit novým znalostem, ale já se před ním schovával. "Víš, že tě vždycky najdu, že?" "Jo, a štve mě to" odpovím mu.
Našel mě  v mojí schovce v koruně stromů a rozhlížel se po krajině.

Zaryl jsem prsty do země. Tohle přece nemůže být pravda. "Nejsem ten, koho planeta hledala." špitnu. Srdce mi puká žalem.
"Já vím." Slyším Banditu nazpátek.
Já ale nechci být jiný. Měl jsem rád toho, kým jsem byl. A teď mám pocit, že jsem ho navždy ztratil.
"Staré musí prasknout, jinak nemáš kam růst." Slyším opět v hlavě.
Mlčím, ale pak jdu. S puklým srdcem a tíhou, která bolí. Začíná nová kapitola. Teď můžu být někým, kdo pomůže uzdravit jiná srdce. Stejně zlomená, jako to moje.
Je čas dát se do pohybu. Vykročím z místa a loudavě následuji Banditu, kdoví kam.