Lučné vrchy

Posadili se.

Trnilam chvíli hledal slova: „Vím, že je v tobě něco víc, než v Borlanovi…“

Vajgor přikývl. „Umím to od mala,“ přiznal opatrně.

Trnilam zmateně vzhlédl k Vajgorovi, ten si to však vysvětlil po svém. Z vaku vytáhl kovovou nádobku s držadlem. Vzal měch, naplnil ji vodou a sevřel v rukou. Trnilam se nadechoval k dotazu, když si všiml, že se z vody začíná kouřit. Zamračil se, neboť věděl, že nikdo v okolí nekouzlí. Když voda začala vřít a Vajgor stále svíral kovovou nádobu, nechápavě zamrkal.

„Dokážu, aby mé ruce hřály i žhnuly… moje malé tajemství,“ vysvětlil Vajgor tiše.

Jeskyně na úbočí kopce se ukázala jako slepá, a tak pátrali dál. Nakonec vhodný podzemní prostor objevil Borlan. Větší vstup ústil v chodbu, jež klesala do bludiště pod Lučnými vrchy. Přesně tohle potřebovali. Borlan se následně vydal do nedaleké vesnice najmout kohokoli na výrobu schránky. Trnilam mohl snadno vše urychlit a schránku vytvarovat kouzlem. Velmi jej svrběly ruce, aby čarovné schopnosti využil, leč věděl, že jakékoli kouzlo by mohlo netvora přivolat. A na to zatím nebyli připraveni.

S Vajgorem konečně osaměli.

„Pane Trnilame,“ Vajgor mu pevně pohlédl do očí, „ocenil bych, kdybyste mi sdělil, co po mně vlastně budete chtít.“

„Myslím, že to budeme muset zvládnout sami dva,“ zasáhl Vajgor. Mračil se. Asi tušil, že by Borlan zbytečně zahodil život.

„Tak na to zapomeň!“ vyhrkl prudce Borlan. „Jsem v tom s vámi!“

Trnilam pochopil, že jej musí nějak zaměstnat. Na hádky neměl náladu. Vztáhl proto ruku, aby umčel nadechujícího se Vajgora. „V tom případě si musíme rozdělit role. Nejprve najdeme jeskyni propojenou s podzemím v Lučných vrších. Ty, Borlane, se postaráš o vytvoření větší kamenné schránky.“

Muž se zatvářil zmateně. „Proč?“

„Neboť do ní položíme návnadu…“ pohledu na Vajgora se vyhnul. „Já se pak postarám o to, aby past sklapla.“

„Jmenuji se Trnilam,“ představil se. „Rád bych Lučné vrchy zbavil té hrůzy, která nás tři málem zahubila…“ nadechoval se, aby zmínil Vajgorovu pomoc. Hlavně však potřeboval uctivě vypoklonkoval Borlana, neboť by se jim tam pouze pletl. Jenže Borlan mu skočil do řeči.

„Jdu s vámi! Pokud víte, jak tu hrůzu zastavit, řekněte a můj meč vykoná své dílo!“

Málem si povzdechl nahlas. Na jazyk mu přitancovalo dávné, asi už zapomenuté přísloví: hlavně děvče nepracuj. Nic nedělej, abys to nepokazil. Moc dobře věděl, že netvor může Borlana snadno použít proti nim a navíc Borlan ani nemá, jak jim při střetu pomoci.

Pod nimi spěchala řeka, která dělila Lučné vrchy na západní a východní. Cítil, že se již brzy budou muset snést k zemi. Kousek dál spatřil shluk skal a větších kamenů. Shora připomínaly lidskou hlavu s otvorem v čele. Traviny vlnící se ve větru zase vlasy. Náhoda nebo nápověda?

Přistáli. Sotva se drápky dotkly země, kouzlo pominulo.

„Nic tak úžasného jsem ještě nezažil,“ vydechl jeden z mužů za jeho zády a jeho druh hlasitě přizvukoval.

„Pane, nevím, kdo jste,“ Borlan k němu přistoupil a lehce se uklonil. „Ale zachránil jste nám oběma život. Nevím, čím vám to mohu splatit…“

Trnilam věděl.

„Sednem na koně…“

„Takto mu neunikneme,“ zamítl Vajgorův nápad Trnilam. „Koně dožene. Raději nás proměním v orly, protože do oblak za námi nemůže.“

Zatímco na něj muži zaskočeně hleděli, on na nic nečekal, neboť cítil, jak se netvor sápe ven. 

Až když rozepjal křídla a za ním plachtili oba jeho společníci, uklidnil se. Teď, když nehrozilo nebezpečí, mohl promyslet plán. Nazýval jej kurník. Když byl malý, v jejich sídle hubila drůbež kuna. Jejich lovčí si na ní musel počíhat mezi slepičinci. Když se soustředila na lov, zabil ji. Teď stačí najít vhodný kurník, neboť návnada mu právě plachtí za perutěmi.

Objevili se na travnaté stráni, co nejdál od vstupu do jeskyně. Vajgor čekal opodál a hned k nim vykročil. Trnilam si uvědomil, že krvácí snad z dvaceti drobných řezných ran, bolí jej záda a jeho oblečení je rozcupováno do cárů.

„Co to mělo dole znamenat?“ obořil se Borlan na Vajgora.

„Sousedi se zbláznili…“

„Takže jsi je rozsekal na kusy?!“

„Nerozsekal! Musel jsem se bránit…“

„Pěkná obrana! Tak zrůdné…“ 

„Dost!“ přerušil je Trnilam. „Vedete zbytečné řeči! Vše, co jste dole viděli, byly přeludy. Nic z toho se nestalo. Netvor, který je způsobil, nás všechny chce roztrhat a sežrat. Musíme pryč! Hned!“ 

Vyždímat radost, lásku, naději. 

Všechno to nasát a místo toho protkát svou kořist hrůzou a děsem. A pak rozlámat, rozdrtit, roztrhat nejen mysl, nýbrž i tělo. Vše pozřít. Po doušcích, pomalu si vychutnávat, tu vůni, tu chuť, to krátkodobé opojení. 

To mu dodávalo sílu.

Tolik jeskyní, tolik voňavých hřejivých doušků. Jenže teď se děje něco nezvyklého. Nejprve zmizela dvě těla, která si vychutnával. Nalákal k sobě další. Laciný závdavek, avšak jedna z ňaminek se vrátila. Už už chtěl hodovat na obou, když mu zase zmizeli!

Zuřil a roztáhl se, zda někde své voňavé potěšení neucítí. 

Čím si teď dodá sílu?

Netvor sice jeho úskok nečekal, ale Trnilam nemohl otálet. Potřeboval vykouzlit silnou obranu. Každá chvilka znamenala rozdíl mezi životem a smrtí. Při studiích a taky po nich vysedával v učebnách, četl v moudrosti a zkušenostech minulých generací, vše vstřebával a také sklízel posměšky. Teď, když už číst nemohl, neboť v Lučných vrších nebylo co, vše zúročoval. Nejprve odklonil přeludy, pak postavil pevnou vzduchovou zeď.

„Kam jsi Vajgore zmizel?“ vydechl Borlan.

„Přemístím nás kouzlem ven, jinak tu zemřeme,“ vychrlil Trnilam. 

Zábrana okolo nich se pod netvorovým náporem zachvěla.

Borlan se otočil. V očích zmatek.

„Musíme vypadnout!“ Trnilam k němu napřáhl ruku.