DMD č. 23. pro 23. 4. 2012. Téma: Šedesátá

Jack a Ianto stáli u kovové skříňky na zdi. Jack se hrabal v krabici se součástkami, zatímco mu Ianto přes rameno svítil příruční svítilnou.
"Ianto, co třeba tahle?"
"Ta určitě ne. Má úplně jiné zapojení."
"A tahle?" Jack podal další.
"Ukaž. Ta je vyhořelá."
"Aha. A tahle?"
"Ta vypadá nadějně. Zkusím ji," zaradoval se Ianto a podal baterku Jackovi.
"Hmm, ta tvoje baterka je taková dlouhá, kulatá a rovná," rozněžnil se Jack, "mimochodem, jak jsi dokázal vyhodit kávovarem elektřinu na celé základně?"
"Jacku, chutná ti moje presso?"
"Samozřejmě!"
"Tak si nestěžuj, že funguje až ta šedesátá pojistka, co jsme zkusili!"

Maličká dračice se ze všech sil snažila nepohnout, přestože jí slzely oči a křídla se jí chvěla zadržovaným smíchem. Ocasem švihala do země a vířila oblaka prachu.
„Co to tady provádíte?“ zamračil se na kadety už z dálky kapitán Moreau, který cítil neplechu.
„Pane, pane, podívejte, tohle je přece úžasné!“ vyhrkl jeden z kadetů, vytáhlý zrzek. Étoile přidušeně zachrochtala a zaryla drápy do země.
„Co je úžasné?“ zadíval se Aaron skepticky na skupinku kolem dračice.
„Tomu nebudete věřit, tahle je už šedesátá!“ vyhrkl nadšeně zrzek a nacpal dračici do dokořán otevřené tlamy napěchované mletým masem další z mnoha masových kuliček.
Pozn: Pardon, ale nemohla jsem si pomoct, když jsem si představila Étoile zamlada s tlamou napěchovanou masovými kuličkami ve staré dobré hře, kolik kuliček (potažmo jiných jedlých předmětů) se ti naráz vejde do pusy :D

Pozn.: Navazuje na Ukončete nástup, brána se otevírá.
„Něco ti ukážu,“ řekl Martin, když Katka dopila čaj.
Vedl ji po schodech dolů do podpalubí. Katka našlapuje na špičky, protože nevidí pod nohy. Všude kolem nich je tma, jen světelný kužel baterky ji pročesává a plaší obludy schovávající se v temnotách, a pak se najednou zastaví na stěně.
„Tady,“ zašeptal.
Podpisy. Desítky jmen, desítky rukou.
„Co je to?“
„Je jich devětapadesát,“ řekl Martin. „Včetně mě. Všichni skončili tady na lodi.“
„Tak kde jsou teď? Nějak se odtud dostali.“
„Ano. Ale kam se dostali?“
Chvilku bylo ticho.
„Měla by ses taky podepsat,“ řekl pak Martin.
Podá křídu Katce.
Té šedesáté.

Nikdy jí nedával květiny jen tak. Přesto jich za třicet let manželství dostala požehnaně. Červená růže za růžolící slečnu.
Šedesátá ji zlomila. Začala hledat toho, který pochopí, že miluje tulipány.
Ležel zahrabaný v hroudě uhlí a pokoušel se nedýchat. Jeho srdce ale mohlo zradit snadno. Dlouhá slídivá ruka stroje ohmatávala tmu a na okamžik spočinula i na jeho noze. Nesmí se pohnout.
Počítal, od posledního zvuku uplynulo už šedesát minut.
Divadlo rozechvěly první tóny. Na scéně se majestátně pohybovaly krásné dámy v rudozlatých róbách s podobně oděnými muži.
Šedesátá sedmá vteřina. Diváci zatají dech a po zádech jim přeběhne mráz.
***
Fandomy: Muži v naději (s českým filmem to není tak zlé), Wellsova Válka světů (+ inspirace stejnojmenným muzikálem, který srdečně doporučuji) a balet Romeo a Julie od Prokofjeva (konkrétně nejznámější skladba, nevím, jestli je to přesně šedesátá sedmá vteřina, protože je večer, už si to nemůžu ověřovat :))

Procházel ulicemi a prohlížel si lidi, které míjel.
Vše bylo tak jiné. Vše se měnilo a přetvářelo.
Vzpomínal si na dobu, ve které se narodil. Byla temná a děsivá, ale měla své kouzlo tajemnosti a krutosti.
Ale jak šel čas, vše se měnilo.
Temnota nahrazovaná světlem.
Usedlý život nahrazován životem plným hýření a večírků.
Tajemství a krutost nahrazované radostí.
Každá doba přinášela nové.
Pohled mu padl na dívku mířící zřejmě z nějakého večírku, na sobě šaty připomínající ty nejhorší léta, která zažil.
Vzdušné účesy a odporně kytičkované a barevné šaty.
Ušklíbl se.
Nenáviděl šedesátá léta, ale dívky byly vždy chutné.

„Takže, ty jsi mod, nebo rocker?“
Brian zvedl hlavu. „Záleží na tom?“ Díval se, jak si dívka s krátkými vlasy natahuje punčochy na hubené nohy a dopíná přezku na střevících. Přál si, aby už byla pryč.
„Jasně, že záleží! Rockery nemám ráda. Ale vlastně – máš skútr?“
„Nemám,“ zabručel Brian. Dívka vypadala nerozhodně.
„Měl bys něco být. Jsou šedesátý léta, panebože!“
„Proč? Rockeři jsou opilci a mods povrchní idioti. Nepatřím ani k jedněm.“
Dívka se zasmála. „No jasně, jediný, originální Brian Slade.“
Brian se po ní zlostně otočil. Přestala se smát. „Přesně tak,“ odsekl. „Jediný a originální. Však počkej. Jednou uvidíš.“

Domníval jsem se, že Sherlocka v kostýmu čtvrtého Doctora už nic nepředčí.
Můj bože, jak mě jen dokázal vyvést z toho politováníhodného omylu!
Mycroft, snaže se po smrti matky urovnat rodinné vztahy, nás pozval na nedělní oběd.
Já, snaže se mu v tom pomoci, přišel jsem včas.
Sherlock, snaže se dostát pověsti učebnicového rebela, přišel s hodinovým zpožděním. Na sobě měl zvonové džíny, na nohou kristusky a na ramenou mu visela dlouhá prošívaná režná halena, jejíž hrůzostrašnost nepřekonal ani batikovaný šátek kolem čela.
„Něco proti šedesátým?“
Mycroft si decentně odkašlal.
„Ty mlč nebo vytáhnu fotku, kde máš čepici kšiltem dozadu.“

Ochutnávka z mého vlastního fantasy světa :D
Schovával se a tiše dýchal.
Poslouchal jejich tichou řeč. Nevěděli o nich.
Ještě pár vteřin.
Tři.
Dva.
Jedna.
S těžkým srdcem mávl na ostatní a vystoupil zpoza stromu.
Viděl, jak jim ztuhly obličeje v překvapené grimase, ale jen na pár sekund. Během chvíle kolem něj proběhli se zoufalstvím v očích. Mysleli si, že utečou. Nechal je. Věděl, že se jim to nepodaří.
***
Když ji vlekl k jejím společníkům, prosila ho pohledem. Nepomáhalo to. Jeho srdce bylo z ledu.
Ona byla šedesátá. Šedesátá, kterou chytil. A byl si jist, že tohle číslo mu dodá odvahu.
Dnes už to dokáže.
Zabít.

Adéle se učí násobilku šesti. Na černou tabuli pomalu přibývají čísla.
Šest koní zapřáhnou před jejich svatební kočár.
Do dvanácti měsíců, déle to trvat nebude.
Osmnáct let není žádný věkový rozdíl.
Slíbila, že s ním stráví posledních dvacet čtyři hodin před sňatkem.
Blanche ho nemiluje, bere si ho pro jeho třicet tisíc.
Může s ní být šťastný i dalších třicet šest let?
Adéle pošlou do internátní školy vzdálené čtyřicet dva mil.
Čtyřicet osm hostí na jejich svatbě.
Dalších padesát čtyři papírových blahopřání.
Šedesát mil z Thornfieldu na pobřeží Irska...
“Mademoiselle, vous pleurez!”
“Ne, Adéle. Jen mi něco spadlo do oka.”

Knihovna je rostoucí organismus. Neplatí zde zákony času ani prostoru.
Časem čtenáře je třeba šetřit. Časem knihovníka tuplem.
Knihy jsou určeny k užívání. Některé jen jednou.
Každému čtenáři jeho knihu.
Každé knize jejího čtenáře.
Každému knihovníkovi jeho banán.
Knihy ohýbají realitu. Někdy i koušou.
Oook!
Osm zákonů knihovnictví by měl. Teď ještě sestavit třídění oborů.
Všeobecnosti, Matematika, Magie…
U šedesáté třídy se zastavil. Ten Ind měl dobré nápady, rozuměli si spolu výtečně, ale pracoval zkrátka v odlišných podmínkách. Roztřídit podle oborů všechny knihy, které byly, budou, nebo mohly být napsány, není možné. Ani na Neviditelné univerzitě, kde je možné všechno.
pozn.: S. R. Ranganathan, celosvětově proslulý indický knihovník a možná předobraz Knihovníka z NU (říkejte si rychle dokola "o ranganathanovi"), autor Pěti zákonů knihovnictví (těch prvních pět ve stoslůvce, jen drobet upravených) a Ranganathanova dvojtečkového třídění (u nás máme v knihovnách Mezinárodní desetinné třídění, jsou to ta čísla, podle kterých se (ne)orientujete v naučné literatuře)