DMD č. 23. pro 23. 4. 2012. Téma: Šedesátá

„Ostatní už jsou dávno doma, vsaď se. Sebrali trasu po Starým městě a obešli svejch deset během chvilky. Jenom my se za každým šutrem táhnem přes půl Prahy.“
„Tohle je poslední. Další šedesátičlenná várka zase za rok.“
„Vyčistit ty písmena je děsivý! Kolik lidí myslíš, že po nich šlape každej den? Kolikrát na ně někdo flusnul?“
„A proto je čistíme.“
„Lejt chemikálie na vyhřátej chodník je zdraví škodlivý. A navíc-“
„Mlč a pucuj. Hele, třicet jedna a kolik je čtyřicet tři?“
„Dvanáct... Počkej, jí bylo dvanáct?“
Do zlata vyleštěný Stolperstein oslňuje oči. Zde žila Miriam Grünbergová, narozena 1931, deportována 1943.
pozn.: více o projektu Stolpersteine zde

Varování: slash, 18+
Všude bylo horko a dusno. Schladit se dalo jedině posezením v lednici. Školáci si už chystali učebnice. Byl konec srpna.
Snad jediný člověk, kterému to bylo putna. Brian. Šukal jako vždycky, snad ještě víc.
Dnes u něj byl zase nějaký trick. Brian měl vkus, samozřejmě. Vybral si krásného kluka. Když spolu surfovali na vlnách vzrušení, ani jednomu nevadilo, že se díky počasí potí ještě více než normálně.
Po nějaké chvíli jejich lesknoucí se těla zasáhl ohromný orgasmus. Brian si lehl vedle toho bezejmenného a jakoby nic, si zapálil cigaretu.
Tato kořist byla tyto prázdniny už šedesátá... a určitě nebyla poslední...

„Do konce zápasu chybí několik vteřin, v aréně je ticho, že bys slyšel špendlík spadnout, brankářovo srdce bije jako o závod, teď už osud našeho národního mužstva leží jenom v jeho lapačce. Storočkin čeká, jako by si v hlavě vyměřoval každý krok. Pomalu se rozjíždí, váhá, váhá... střílí...“ Zbytek komentátorových slov se ztratil v ohlušujícím řevu. Celá aréna byla na nohou, všichni skandovali jméno brankáře. Chytil. České národní mužstvo získalo mistrovský titul.
„Dominiku, jak se cítíte po tom úžasném zápase?“ zeptal se v šatně moderátor hrdiny dne.
„Cítím se poněkud unaven. Mám pocit, že šedesátá sezóna bude tou opravdu poslední.“

„Spoléháme na Vás.“
„Jistě jste si vědoma významu této transakce. Počítám s tím, že jí věnujete náležitou pozornost a nic nezanedbáte.“
„Tento případ má absolutní prioritu.“
„Všechno je předpokládám jasné. Změnové verze mi prosím zašlete ještě dnes.“
Uvažuji, jestli už je ten správný čas propadnout zoufalství.
„To víte, kolegyně, náš klient náš pán…“ říká s úsměvem šéf a dodává: „Mimochodem, mám tu jednu urgentní záležitost, potřeboval bych do zítřka zpracovat dvoujazyčně…“
V ten okamžik ho přestávám vnímat…
Mám jednu hlavu, dvě ruce, unavený mozek, chrčící počítač a na stole šedesát kauz, z nichž každá má pochopitelně přednost před ostatními devětapadesáti…
AN: Dnes to není vtipné a pointu to zřejmě taky nemá… Zato je to ta nejkrutější ze všech krutých realit. Asi budu v práci nocovat :-(

První byla roztomilá, prostě k sežrání.
Druhá byla o něco lepší, ale ne tak nežná. Neužila jsem si to.
Třetí byla tak smutná, že rozesmutnila i mě.
Zato čtvrtá se pořád smála. Až moc. Ráda jsem za ní zavřela dveře.
Páta byla tak neohrabaná, že jsem měla chuť ji poučovat. Ale mělo to jisté kouzlo.
Šestá vypadala slibně, ale jako by vůbec nevěděla, co dělá. Zklamala mě.
A tak to šlo dál. Rok ubíhal den za dnem a mé krásky mi zpestřovaly noci. Často jsem chodila do školy nevyspaná. Ale splnila jsem cíl tohoto roku.
Šedesátá knížka byla prostě úžasná.

Po každém pouštění žilou směl Severin položit mistru Thornvaldovi jednu dvě otázky. Jizvy na chlapcově zápěstí brzy tvořily nečitelnou síť, svoje poznámky však udržoval precizně očíslované.
Dnes nadepsal LX.
„Magie? Bílá magie je to, co tě učí Lucien, zákon příčiny a následku. Černá práce ten zákon obchází, ale musí se jí něco obětovat. Třeba tvoje krev.“
Sotva se za chlapcem zavřely dveře, Lucien se rozčílil: „Není náhodou na zasvěcení trochu mladý?!“
„U něj na tom nesejde. Tys zapomněl, proč ho s sebou taháme?“
V Glastonbury Severin dopíše čtyři písmena, aby list začínal DCLXVI. Číslem Šelmy.
Jenže to už bude pozdě.

Inspirací je skladba White Rabbit od kapely Jefferson Airplane, vydaná v roce 1967. Je skvělá a má fantastický text, poslechněte si ji třeba tady (slova tam najdete také).
„Máme se sejít až za dvaadvacet let, Hobe Gadlingu,“ namítl Sen.
„To ano, ale jakoby v téhle době mělo něco nějaký řád,“ pokrčil rameny Hob.
Z rádia v kavárně hrála tichá hudba.
„Tohle jsou rozhodně ta nejlepší šedesátá léta, co jsem zažil,“ pokračoval Hob.
Sen se rozhlédl. Hudba byla hlasitější.
And you've just had some kind of mushroom
And your mind is moving low
Hob Gadling potáhl z papírového válce, který krátce před tím napěchoval drobnými zelenými listy a zapálil, a vnutil jej Snovi.
Remember what the Dormouse said:
„Feed your head
Feed your head“
I Sen může jednou snít.

A/N: Miluju tu scénu, vážně jo... :D
První přežil. Sice si připadal trochu trapně, ale vběhl za ním, aby ho chytil. Strážný se tomu zasmál.
Desátá už byla trochu vysilující. Potil se, bylo mu hodně trapně. Strážný stál opodál a tvářil se, že je všechno normální.
Třicátá ho naštvala tak, že na chvíli zapadl do balónků a ztratil směr. Strážný začal zívat.
Pětačtyřicátou nepostřehl. Měl moc práce s tím, aby se vrhal po svém bláznivém spolubydlícím. Strážný raději odešel domů.
Po padesáté deváté pocítil nutnost vyslovit důležité varování. Plavat v míčcích už se mu totiž nechtělo.
Šedesátá Bazinga! přišla v okamžiku, kdy se definitivně rozhodl Sheldona zabít.

Upozornění: Tragické
Před školní budovou postávaly desítky rodičů.
Ohlížely se po silnici, čekaly.
Konečně! Oba autobusy dorazily.
Přivezly domů vítěze zeměpisné soutěže o zájezd do Jižní Francie.
Sedmáci v soutěži zazářili, za svůj výkon si výlet rozhodně zasloužili.
Teď děti vystupovaly a vyhledávaly své rodiny.
Jen atmosféra nějak neodpovídala návratu vítězů.
Rodiče k sobě své děti pevně tiskly, většina z nich se slzami v očích.
Děti se nesmály, nechrlily ze sebe dojmy a zážitky.
Šedesátá byla drobná dívenka se dvěma culíky.
Byla poslední.
Víc už jich nevystoupí, víc už se jich nevrátí.
Švýcarské tunely si na své konto připsaly dalších dvanáct životů.
Poznámka: S fandomem jsem malinko váhala. Drabble se neodkazuje na konkrétní událost, jen připomíná všechny události tohohle typu.

Chrám je překrásný. Monumentální pomník lásky k Bohu budovaný po generace.
Jako dítě jsem zahlédl odraz slunce na Chrámových střechách a byl ztracen.
Pětadvacet stavitelů přede mnou sloužilo Chrámu. Dávali svůj um, talent, léta dřiny do služeb Bohu. Pro Jeho větší slávu zvelebovali Chrám.
Zanechali po sobě velkolepé myšlenky z kamenných kvádrů pyšně se vypínající k nebi i drobné mozaiky z barevných kamínků zušlechťující zapadlá zákoutí.
Chtěl jsem k té nádheře přispět tím nejlepším, co ve mně bylo.
Zatím se kodrcám po hranicích Chrámových držav a dohlížím na stavbu pohraničních pevností. Tahle je šedesátá. Za každý rok mého života jedna.