Česká škola magie ve Vídni

Už několik dní se studenti Školy magie Přemysla Otakara II. ve Vídni opatrně kradli po chodbách historické budovy, nervózně se ohlíželi přes rameno a mluvili převážně šeptem. Někteří z nich nápadně pobledli, jeden chlapec z druhého ročníku měl v oku tik.
„Co se děje?“ zeptala se Alenka Pavly. Vrátila se do školy po nemoci a měla pocit, že je v úplně jiné dimenzi.
„To P.I.F.K.A., zašeptala Pavla. „Mají strach, aby na ni nenarazili a…“
„Co je P.I.F.K.A.?“
„Spíš kdo,“ poučila ji Pavla. „Pijavice Infikovaná Frustrující Kabaretní Árií.“
„Kdo?“
„Belinda. Usmyslela si, že umí zpívat a každýmu vnucuje jednu příšernou odrhovačku.“

Špinavá přístavní krčma v Marseille.
Zahořklá a apatická zpívá tady pijácké písničky a odhání opilce. Od života už nic nečeká.
Sedává vždycky u stejného stolku. Páska přes oko, zlatý kroužek v uchu a dřevěná noha. Nedotírá.
Časem se sblíží. Chodí na procházky k moři, pozorují racky.
„Miluju tě. Nemusíš zpívat, zabezpečím nás. Věř mi.“
Věří, že ji miluje, má ho ráda, ale milovat nedokáže.
Vyplouvá na moře. Při loučení jí předává malou krabičku.
„Pro jistotu. Říkal jsem, že se o tebe postarám.“
Viviana ví, že už ho neuvidí. Po zprávě o ztroskotání jeho lodi najde v krabičce mapu k pokladu.

„Já už vážně nevím, co mám dělat,“ šeptala Alenka Pavle a stěží potlačovala pláč. „Ona mi prostě nedá pokoj, zmije jedna jedovatá!“
„Všeho do času, jak říkávala teta Otylka,“ usmála se Pavla. „Říkala jsem ti přece, že tahle její podlost jí bude nejspíš osudná.“
„Vážně myslíš, že si z toho trestu od profesora Nema něco dělá?“ zapochybovala Alenka.
„Možná ne. Ale já jsem na něco přišla. Profesor zapomněl na stole svůj zápisník. A v něm byl návod na jeden ohromně sympatický lektvar.“
O několik dní později bylo možné spatřit Ambru, kterak se potácí zámeckými chodbami a vyzpěvuje velmi nemravné kuplety.

Studenti prvního ročníku si onoho sobotního odpoledne hověli na trávníku ve školním parku, užívali si slunečních paprsků a sdělovali si své dojmy z výuky.
Jen Ambra s Belindou seděly stranou a hodnotily své spolužáky.
„Ten vesnickej blbeček, to je taky něco, a jak mluví…“
Blonďatý chlapec s chrpově modrýma očima nepatrně ztuhl.
„Nováková je trapka, vůbec neví, která bije,“ pokračovala povýšeně Ambra.
„A Zajíčková vypadá děsně, pizda jedna šeredná“ přisadila si snaživě Belinda.
„Od tebe to rêpání sedí!“ nevydržel to už Jura Ječmínek. „Dêť sama nési žádná kočena. Zôbatá jsi jak naša kosa, dêž se s ňó děcka učily sict!“