Česká škola magie ve Vídni

„Velevážená paní, paní Viviano, prosím vás, oblažte ještě naše obecenstvo krásou svého hlasu a silou svého nadpozemského umění,“ žadonil ředitel Mnichovské opery a pot se mu řinul po zátylku.
Dívala se na něj neproniknutelným pohledem. Před lety by ho byla nejraději uřkla, málem to i udělala, ale dnes už tu potřebu necítila. Pomsta chutná nejlépe za studena, pomyslela si. Tohle vlastně není ani tak pomsta za potupný vyhazov, spíš výchovná lekce.
„Madam, proboha vás prosím.“ Nešťastný ředitel poklekl na jedno koleno.
„Ne, Herr Direktor,“ usmívá se pěvkyně. Pod lahodným měkkým hlasem lze tušit chladnou ocel. „Tady už nikdy. Konec diskuze.“

Pirátský poklad použila tak, jak by si byl přál on. K novému začátku daleko od špinavých přístavních krčem plných drsných opilců.
Pořídila si dům a najala nejlepší učitele a korepetitory.
Pěstuje kultivované a hlavně užitečné společenské styky.
Mezi kouzelníky shání ty nejúčinnější omlazovací lektvary a podporuje útulky pro ohrožené druhy magických tvorů.
Denně cvičí a v noci létá na koštěti, aby se vrátila do formy.
Všechno dokázala zúročit.
Dnes je zpátky tam, kde jí před lety nechtěli i přes nesporný talent dát příležitost.
Mnichovská opera.
Za okamžik to konečně začne.
Jediný koncert velké pěvkyně.
„Meine Damen und Herren, Viviana Vivace!“

Cesta končí. Světlo, které vykouzlí, ozáří nevelkou jeskyni. Jeskyně je naplněna bednami plnými zlata, šperků a drahého kamení. Pirátský poklad.
Stojí a dívá se. Nezmocňuje se jí žádné vzrušení, žádná neovladatelná touha po zlatě. Poklad ji nechává chladnou stejně jako je chladný ten žlutý kov.
Chce odejít, ale pak si vzpomene na něj. Páska přes oko, zlatý kroužek v uchu a dřevěná noha. Nesápal se po ní nenasytně, pomalu si získával její důvěru. Byla to láska a ne jenom sprostý chtíč.
A on chtěl, aby ten poklad měla, aby mohla začít nový život.
Jen proto si nabere tolik, kolik potřebuje.

„Ne, tam ne,“ zní za ní zoufalý hlas. „Vrať se, přece nás tady nenecháš… Potřebujeme tvou pomoc, čekáme na tebe…“
Ale její instinkty jí velí jít rychle pryč od tohoto místa, které ji nepřirozeně vábí. Ta obrovská nepřirozenost, s jakou ji to skoro táhne zpátky, znamená nebezpečí, to Viviana ví.
Jak slábne úpěnlivý hlas, tak v ní sílí pokušení jít tam a pomoci těm, co o to žádají.
„U všech čertů, ani náhodou,“ zakleje nahlas. „Mně taky nikdy nikdo ku pomoci nepřispěchal, každý mě nechal na holičkách. Pomozte si sami.“
Pokušení rázem mizí.
A ona jde dál za svým cílem.

Pomalu a obezřetně postupovala dál do jeskyně. Světla ubývalo, až ji nakonec obklopila neproniknutelná tma. Jen její instinkt ji vedl dále, světlo nepotřebovala. Schopnosti čarodějky jí umožňovaly pohybovat se ve tmě bezpečně a tiše jako kočka. Cítila, že se cestička svažuje, sestupovala dolů.
Cosi ji zastavilo. Vnímala, že se cesta rozděluje. Vpravo zahlédla slabou záři. Bez hnutí stála a dívala se. A pak zaslechla odkudsi zdola hlasy. Nejprve slabé, postupně sílily. Neškolené drsné hlasy zpívaly námořnické písně. A tím vším pronikal jeden jediný hlas vycházející z hlubin země.
„Pojď sem, pojď…“
Úpěnlivá prosba o pomoc. Nedojalo ji to.
Vykročila doleva.

Vlahý letní podvečer roku pětaosmdesát. Československou socialistickou republiku hladí soumrak. V celé zemi zavládl klid a mír. Klid a mír zavládl též v bytě pana Nováka…
Ovšem jen do té doby, než se s ohromným prásknutím v obýváku zčistajasna zjevilo vousaté individuum a začalo se s panem Novákem dohadovat o jeho dceři Alence.
Pan - totiž soudruh - Novák již o dceřině budoucnosti rozhodl a zásadně se postavil proti takové provokaci, jakou bylo zjevně tvrzení onoho imperialistického agenta, že Alenka je čarodějka.
Rozhodnutí leží na Alence.
Nuda nebo dobrodružství?
Gymnázium s technickým zaměřením, nebo nabídka strýčka Boba na studium magie ve Vídni?