Česká škola magie ve Vídni

Existují dva světy. Prolínají se a zároveň jsou od sebe oddělené. Hranice mezi nimi jsou neprodyšně uzavřeny. Tajemství jednoho světa nesmí být odhaleno světem druhým.
Existují dva světy. Jsou si podobné jako vejce vejci a přece se od sebe liší tolik, že už to víc ani nejde. Jsou stejné a přece jiné.
Existují dva světy. Spolu a přece každý zvlášť, tak blízké a tak vzdálené.
Hranice mezi nimi je oddělují více nežli ostnatý drát, dokonaleji než zeď. A přece se najdou odvážlivci, kteří se odhodlají je přejít.
Hranice, které nikdy nikdo neviděl. Hranice neznáma.
Hranice mezi světem kouzelníků a amagů.

Alenka měla hodiny bylinkářství ráda.
„No to je snad trapný vtip,“ zaslechla afektovaný Ambřin hlas.
Ambra si neustále na něco stěžovala.
Alenka jí nejprve nevěnovala pozornost, ale když viděla v truhlíku postaveném na katedře chudobky, trochu se zarazila. Co na nich může být tak zvláštního? Přesto se šla na přehlížené kytičky podívat zblízka.
Vypadaly úplně nezajímavě. Byly jen o něco větší než ty, které rostou všude na trávnících. Kolem Alenčiny hlavy bzučela moucha. Chudobky si klidně trůnily v truhlíku… až náhle jedna vymrštila několik okvětních lístků a dotěrnou mouchu slupla jak malinu. Dokonce spokojeně zamlaskala.
Obyčejná chudobka?
Masožravá Bellis major!

„No tak, slečno, jak zní definice nezávisle proměnné přísady a závisle proměnné přísady?“
Profesor Nemo upíral na Alenku svůj zkoumavý pohled.
V Alence by se krve nedořezal. Učebnici včera vůbec neotevřela, a když slyšela slovo „proměnná“, nedokázala si vybavit nic jiného než hodiny matematiky na základní škole.
Matika… nakonec proč ne? Horší to být nemůže. Cokoliv je lepší než mlčení.
„Nezávisle proměnná přísada je přísada, která mění svoje vlastnosti a tím i vlastnosti lektvaru nezávisle na jiných přísadách v lektvaru, zatímco závisle proměnná přísada je taková, která mění svoje vlastnosti v závislosti na ostatních přísadách lektvaru.“
Profesor se neznatelně usmál.

Ani nevěděla, proč se na tu cestu vydala. Z vděčnosti? Z nostalgie? Z pocitu povinnosti? Ze zvědavosti?
Mapa byla stará, špatně čitelná a některá místa už vypadala úplně jinak.
Cesta byla dlouhá, únavná a nudná.
Počasí nestálo za nic. Nejprve déšť a zima, později naopak nesnesitelné vedro.
Občas potkávala lidi. Připadali jí otravní.
Měla zkrátka všeho po krk.
Jeskyně byla temná a nevlídná. Přesto vstoupila dovnitř bez váhání. Vždyť je skoro u cíle.
Varování pod obrázkem lebky se zkříženými hnáty ani nečetla. Nebezpečí se nebojí, má kouzla. A i kdyby ta selhala, tak ať. Stejně už jí na ničem nezáleží.

Madame Bittnerová se s úlevou zabořila do velkého pohodlného ušáku a na malou chvíli zavřela oči. Konečně. Konečně si může v klidu vychutnat svůj oblíbený Sachr dort a kávu se spoustou šlehačky ze starodávného porcelánového servisu s motivy lípy.
Profesor Nemo za sebou zavřel dveře své laboratoře. Už se těšil, jak bude v klidu naslouchat bublání rozličných elixírů v alchymistických křivulích.
Profesorka Genciana se začetla do nového historického románu.
Učený Gaudeamus pečlivě leštil okuláry svých dalekohledů.
Další tři profesoři již seděli ve své oblíbené hospůdce.
Konečně ustal všechen ten lomoz a křik, pobíhání, hemžení a zmatek. Studenti odjeli na prázdniny.

Tohle je podivná říše. Temná a nepřátelská. Nevím, jak jsem se tady ocitla. Mám strach. Musím utéct.
Naštěstí jsem potkala obrovské přátelské pampelišky. Ukazují mi cestu, dávají mi jíst a pít a hladí mne lupeny. Jsou moc fajn.
Náhle se objeví divné stroje. Pozatýkají pampelišky i mne. Předvedou nás před královnu. Moment, někoho mi připomíná…
Královna je zlá. Nerozumím, co říká, ale cítím, že to fakt není dobré. Koho mi jen připomíná?
Královna vynesla rozsudek.
Pampelišky předstupují jedna po druhé a stroje jim usekávají jejich nádherné zlaté hlavy.
„Néééé!!!“
"Alíku, vzbuď se! Ty tvoje noční můry budou jednou má smrt!“

Vlastně ji měl rád od dětství, i když jeho a bratrance Otu tak trochu komandovala.
Když vyrostli, vzali se. V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, s magií i bez ní…
Zvenku to možná vypadalo, že je pod pantoflem.
Onoho večera, kdy přišlo jejich dceři oznámení o nepřijetí na střední školu, se na sebe dlouho a tiše dívali. Rozuměli si beze slov.
„Vyber nějaké místo, které se ti zdá vhodné. Z nás dvou jsi vždycky byl ty ten uvážlivější.“
Zadíval se do jejích krásných očí.
Byla víc než jeho žena, víc než životní láska. Byla jeho spřízněná duše.

„To je vážně neskutečné, co všechno sem dokážou přijmout,“ prohlásila afektovaně pohledná plavovlasá dívka s pyšně ohnutým nosíkem a pohlédla významně směrem k Alence a Pavle.
„To je Ambra Vopitschkova,“ pošeptala Pavla Alence. „Celá jejich rodina si prej o sobě strašně myslí.“
„Ono nestačí, že sem může přitáhnout kdejaká žebrota,“ pokračovala nafrněná blondýnka dostatečně hlasitě, aby ji slyšeli ti, jimž byly její urážky určeny. „Berou sem i amagovskou verbež.“
V tu chvíli zbledl kromě Alenky i světlovlasý chlapec s chrpově modrýma očima.
„Zabít málo,“ zasyčela Pavla.
„Copak, někdo zlobí?“ optala se sladce Pavlina starší sestra a zálibně pohladila svou hůlku…

Profesor Antonino Gredner nevěřícně hleděl na růžový navoněný dopisní papír, který držel v ruce.
„Píšu Vám, pane profesore, jakožto spřízněné duši. Cítím, že jakožto jediní dva umělci široko daleko máme mnoho společného. Chci s Vámi, pane profesore, duševně souznít. Před mým vnitřním zrakem zjevují se večery strávené hudbou: Vy hrající na mandolínu a doprovázející můj zpěv. Jsem si jistá, že při takových večerech můžeme se navzájem obohatit a dopomoci jeden druhému ke zvýšení profesionality…“
Mladý profesor nevěřícně potřásl hlavou. Je slečna Belinda tak naivní, nebo tak drzá?
Snad bych měl zvážit další setrvání na této úctyhodné škole, pomyslel si smutně.

Hlavní město přitahovalo lidi ze všech koutů monarchie. Češi, žijící v blízkosti, celkem civilizovaní, většinou obeznámení s němčinou, tvořili velkou část příchozích.
Nezapomínali přitom na svůj původ, zakládali ve Vídni různé spolky, časem i školy.
Také kouzelníky Vídeň přitahovala. I oni chtěli, aby se jejich děti mohly vzdělávat ve svém jazyce. Přestože pro ně bylo cestování poměrně snadné, založili si časem vlastní školu v blízkosti Vídně. Mecenášem se stal excentrický šlechtic Sixtus, který pro ni koupil letohrádek ve Vídeňském lese.
V meziválečném období význam školy poklesl, znovu však stoupl po nástupu komunismu, když se Vídeň stala útočištěm mnoha kouzelnických rodin.