DMD č. 1. pro 1. 4. 2012. Téma: Konec

Nádech a…
„Shepardová? Probuď se…“
Podepřely ji silné ruce.
„Garrusi?“
„Jsem u tebe.“
Otevřela oči do hasnoucího světa.
„Máme problém, Shepardová. Fanoušci odmítají dál hrát. Chytli se nějakých podstrčených scén o konci a nevěří, že pořád trčíme tady v tom pekle. Že je potřebujeme.“
„Poslední Harbingerův trik. My nepotřebujeme je. Oni potřebují nás. Pomoz mi.“
„Co chceš dělat?“
„To, co celou dobu. Bojovat. Tohle není konec. Blázni. Jde o jejich Zemi.“
Chvějivě vykročila. Ohlédla se po něm, ale…
„Jsem u tebe,“ ozvalo se vedle ní.
V sutinách rozbitého města zavířil prach.
V potemnělé místnosti kdosi opět nedočkavě zapnul svůj Xbox.

Se zachmuřeným výrazem hleděl na vzdalující se planetu. Poslední… Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že se to stane, jenže když před pár minutami opustil tuhle nehostinnou díru na okraji galaxie, počítač mu na obligátní otázku „Kam dál?“ odpověděl mlčením.
Znovu s nadějí mrknul na obrazovku, ale dál na ní svítil nápis KONEC SEZNAMU.
Co teď bude po zbytek nesmrtelnosti dělat? To přece není možné, aby byl ten červ Zzyx Zanicnestojím poslední bytostí, kterou mohl urazit! Ještě pořád měl v zásobě dostatek nadávek – těch zjevně bylo ve Vesmíru víc než života.
Ach jo. A jako na potvoru byla neděle odpoledne.

„Je to rychlejší a snazší než usínání.“
Ústa se mu sama roztáhla do povzbudivého úsměvu, přičemž on sám by se spíš rozplakal.
Posílá kmotřence umřít. Cítil se jako vyvrhel, když si to uvědomil. Přesto věděl, že musí. Zastrašováním by Harrymu na poslední cestě nepomohl.
„Zlato, jsi hrozně statečný.“
Lily se taky povzbudivě usmívala. Tušil ale, že i její úsměv je přetvářka. Musela si pamatovat tu krutost ve Voldemortových očích, když k nim přišel...
„Budeme s tebou... Až do konce.“
James byl na syna viditelně hrdý, vypadal naivně jako dřív. Asi jako jediný si plnně neuvědomoval, co to ten konec znamená.

Plakáty visely všude. Žlutě a oranžově pableskovaly snad z každého volného prostranství.
„Buďte součástí Konce!“ „Najděte své místo na Konci“ hulákaly slogany a útočily na kolemjdoucí svou úderností. „Konec je pro všechny!“.
Děti se začaly předhánět v tom, kdo si těchto sloganů pamatuje více.
Dospělí zase vymýšleli nové a zasílali je na adresu firmy, úhledně vyvedenou černým písmem ve spodním rohu každého plakátu.
Na věži zářivě zelené číslice tiše odpočítávaly zbývající čas.
Prodávaly se narozeninové čepičky v zářivých barvách, frkačky a dělobuchy.
Černý trh se vstupenkami jen kvetl.
Konec světa se blížil a každý člověk z toho chtěl něco mít.

„Neboj, ta injekce vůbec nebolí.“
„Dárky nosí Ježíšek.“
„Padající hvězdy plní přání.“
„Sluší ti to.“
„Jednou potkáš svého prince na bílém koni.“
Jako dítě jsem slýchala mnoho lží. Myslela jsem si, že až budu dospělá, tak to skončí. Že se mnou lidé začnou jednat na rovinu.
Až teď vidím, jak jsem se pletla. Pořád poslouchám ty stejný kecy. Nemá to konce.
A víte co? Unavuje mě to. Nejsem přece hloupá a už mi dávno není pět. Sama dobře vím, čemu můžu věřit a čemu ne.
Klidně to opakujte stokrát. Neuvěřím vám.
Já přece moc dobře vím, že Severus Snape existuje.

Ležely jeden vedle druhého.
Jako oběti hromadné autonehody, napadlo ji.
Jeden každý z nich jí ublížil. Zasloužili...
Hořce se ušklíbla. Začalo jí to připadat zbytečné. Ale nemohla přestat.
Postupně je svrhla do rokle.
To měl být konec. Konec veškerého trápení.
Jenže nebyl.
Nedokázala se přes to přenést. Pořád ještě.
Napadlo ji, že měla do rokle hodit spíš tu knihu.
Duševní vyrovnanost v deseti krocích
Jak mohla uvěřit, že by věci šly řešit tak snadno?
Napsat jména na vodou ohlazené oblázky a pak je shodit z vysokého místa.
Hloupost.
Když pomalu sestupovala do údolí, věděla, že bolesti uvnitř se zbavit nedokáže.

Vyjdeme-li z paralely řešení příběhu a řešení vraždy, je třeba konec považovat za ekvivalent místa činu – bodu, který je obvykle znám a který nám poskytuje množinu dat použitelných pro analýzu situace. Je třeba například zjistit, co oběť na toto místo přivedlo, co přivedlo jejího vraha, jakými nástroji docílil kýženého výsledku a které z vnějších vlivů měly na konečný výsledek vliv. Příběh je složen z obdobných elementů – jejich sled a vzájemný vztah je třeba odhalit.
Průměrný autor se často domnívá, že mu jsou tyto prvky známy, nicméně skutečný detektiv by se tímto neměl nechat zmást. Očividné řešení je takřka vždy chybné.

"Doktore," zvolal polohlasem Alonso, zatímco se snažil nenápadně zjistit počet nepřátel za rohem, což při rozměru přistávacích ploch jeho uší kapitána Jacka vrtošivě pobavilo.
"Jsou tam dva," dodal.
"Dva zvládnu klidně i najednou," holedbal se Jack a vyrazil kupředu.
Alonso se začervenal a Doktor si upravil brýle. Povzdechl si: "To je konec, jak nás mám zachraňovat, když se Jack snaží všechno sbalit, bez ohledu na rasu, náboženství a množství kybernetických implantátů?"
*puf*
"To je konec!" zvolal Alonso vyděšený k smrti, "zabili kapitána Harknesse!"
Alonso se rozličnými hmaty pokoušel zjistit zdravotní stav zasaženého a z podlahy se začalo ozývat spokojené vrnění.

Varování: slash, AU
Tak takhle končí dlouhá nepřátelství, myslí si Severus Snape, když stojí před dveřmi svých soukromých komnat ve sklepení.
Jeho bývalý student ho pevně drží u chladné zdi. Tiskne se na něj pevným tělem, rukama křečovitě svírá přední část jeho hábitu a znemožňuje mu tak únik. Jeho magie se kolem vlní jako rozbouřené moře. Se svou mocí nepotřebuje hůlku, aby si to s kdysi nenáviděným profesorem konečně vyřídil.
Ne, rozhodně nepotřebuje hůlku.
Stačí měkká, horká ústa, která vášnivě plení ta jeho.
„A tohle je jen začátek,“ zašeptá Harry vášnivě.
Severus zamumlá odemykací kouzlo.
Některá nepřátelství nekončí tak, jak by se čekalo.

Konec, chm, konec...
„Hvít, hvít!“
Nejdřív si je dočtu, hezky do konce. Hehe, tohle se povedlo.
„Hvít, hvít!“
A tohle si určitě zaslouží komentík. Tak. Konec strany dvě. A mezitím tři kousky přibyly. Hezký drabblátka.
„Hvít, hvít!“
Mohla bych zkusit něco z Period dramas, stejně vědí, že jsem postižená.
Snažila se v mlhách zachytit myšlenku na dopis Franka Churchilla z Emmy, co měl konce dokonce tři.
„Hvíííít!“
„No jo, ty nenažranej prevíte…,“ myšlenka zmizla.
Bolestivě se zvedla, dobelhala pro šlauch. Jeden konec do zásuvky, druhej do mobilu. Po včerejšku byla i tahle činnost intelektuálním triumfem.
„Tak, a mlč!“
Těžkej začátek...