DMD č. 1. pro 1. 4. 2012. Téma: Konec

V posledních minutách vystřídal tolik emocí, že by se za to nemusel stydět průměrný herec z telenovely.
Začalo to lhostejností…
Myslel si, že to najde hned. Otáčel jí dokola, ale nic neviděl. Ještě jednou – se stejným výsledkem.
Potom přišla netrpělivost.
Zkusil si rozsvítit, ovšem ani to nepomohlo. Vzal brýle a rozvážně si je nasadil. Letmo se podíval na hodinky: už teď má pořádné zpoždění.
Následoval vztek a zuřivost.
Když zrak selhal, zkusil to hmatem. Po směru hodinových ručiček. Potom proti. Ale povrch se zdál stále dokonale hladký.
To už mu zbyla jen rezignace a beznaděj.
Copak tahle izolepa nemá konec?

Je večer. Hladinu rybníka, u kterého sedím ztracená v myšlenkách, zalévá záře zapadajícího slunce. Žáby rozehrávají svůj koncert, jejich hlasy sílí, dokud o hladinu nepleskne rybí tělo. Svět na okamžik utichne.
„Pomíjivost, vše je pomíjivost,“ poruší ticho známý hlas.
„Jak…,“ nedokončím.
„… vím, na co myslíte, nebo jak jsem vás našel?“ naváže on. „Mohu si přisednou?“
„Klidně. Obojí.“
„Nebylo to těžké. Je pátek večer, zítra odjíždíte a vím, že nechcete. Našel jsem vás náhodou, ale nepřekvapilo mne to. Vaše zvyky jsou lehce předvídatelné.“
„Konec skrývání,“ usměju se smutně.
„Opravdu vás to tak mrzí?“
„A víte, že ani ne?“ odpovídám mu otázkou.

Nádech, výdech. Zatnout zuby a vyrazit na cestu.
Znal přesný postup práce. Bylo to prosté. Měl za úkol dopravit těžký balvan na vrchol hory. Svaly už mu téměř vypovídaly službu a hlava jako by se mu chtěla rozskočit bolestí. Přesto to nevzdával.
Zapřel se pažemi do toho obrovského kamene a zatlačil. Pak už jenom stačilo s každým krokem překonávat gravitaci, nenechat se strhnout zpět do propasti.
Čím blíže byl vrcholu, tím byl balvan těžší.
Ještě dva kroky, ještě jeden. A pak…
Dopředu věděl, jak to skončí. Ale odmítal si to přiznat.
Neexistuje totiž osud, který by se nedal překonat pohrdáním.
Pozn.: Mýtus o Sisyfovi

Varování: drabble obsahuje sprosté slovo a otravu
Obrazovka automatu zablikala.
„Konec hry. Vložte další minci.“
Muž do něj vztekle kopnul.
„Zasranej krám!“
Tohle ho dokázalo vždycky rozčílit. Obrátil se k baru, hledaje u něj útěchu.
„Ale, copak, sluníčko, špatný den?“ ozvalo se vedle něj, když dosedl. Opodál kouřil jakýsi muž. Z jeho úsměvu ho mrazilo.
„To je na mě,“ přisunul k němu neznámý sklenici whiskey. Okamžitě velkorysou nabídku přijal. Opět ten podivný úsměv. Muži pomalu klesla hlava na barový pult. Všude zavládla tma. Po chvíli v ní něco zablikalo. Bílý neonový nápis se vynořil přímo před ním.
„Konec hry. Vložte další minci.“
Tohle ho dokázalo vždycky rozčílit.

Stojím u bílého pultíku a přes slzy stále zírám na rozsudek smrti, který mi právě předal lhostejný mladík, pro nějž je to zřejmě denní chléb. Neměli by tito lidé mít speciální školení? Ze superšpatné zprávy na papíře přede mnou se mi klepou kolena, mám dojem, že brzy omdlím, ale nikde okolo tu není žádná židle ani lavička, která by mi pomohla udržet si důstojnost a vzpřímenou polohu. To není přece normální, na to by tu měli být snad zařízeni, ne? V hlavě mi zní pohřební zvony a já stále nevěřícně zírám na vyřčený ortel: "Nejsou náhradní díly, hodinky nelze opravit".

Zdi byly vyprahlé a pomalu začínal mít žízeň. Když zvedl hlavu, viděl tenký proužek oblohy. Jak tu mohlo být takové vedro, když sem ani slunce nedokázalo dosvítit? Mrtvola začínala nepříjemně páchnout. Jen doufal, že tu nejsou škorpióni.
Nevzdával se a šel dál. Musí se přece nějak dostat ven. Ruce se mu potily a vlákno se najednou zdálo být nepříjemně tenounké. Kdyby alespoň nezakopával o ten zatracený meč.
Ariadna to nejspíš myslela dobře. Zatracená ženská. To přece není práce pro chlapa, držet nějaké nitě! Pořád se trhala a zamotávala. A hlavně měla dva konce. Théseus už třikrát skončil na tom nesprávném.

Stalo se to, čeho se už dlouho obával.
Jeho oblíbený lev byl mrtev. Neklamná předzvěst blízkého konce.
Věděl, že brzy nastane, ačkoliv jeho věrní o tom nesměli mluvit. Starý, nemocný muž, zahalený ještě do zbytku svého majestátu, byl už pouze stínem panovníka. Uzavřený na hradě, který mu dosud patřil, ale město pod ním už mu nenáleželo. O všechny země ho připravil nenáviděný bratr, který zanedlouho dosáhne i říšské koruny.
Z oken paláce ještě císař pohlížel na krásné město, které kdysi povznesl k slávě. Město, kterému v den svého pádu adresoval tato slova:
„Praho, nevděčná Praho! Pomsta boží přijde na tebe.“

Byl Termiin svatební den. Slunce pálilo a veselí ovládlo svatebčany i ženicha s nevěstou. Všechny až… Až na jednoho.
Stál vzadu jen ledabyle opřený o jabloň. Tvář s pohledem vraha. Nebýt něj nikdy by k tomu dni nedošlo. Věděl, že to znamená konec. Věděl to, už když se rozhodoval. A přece svolil.
S jedinou podmínkou.
„Až se vezmete, už nebudeš víc má sestra.“ Díval se do jejích vlhkých očí. Díval se, když nechtěně přikývla. A i když ji to tolik bolelo, on neustoupil.
Jediná podmínka. Dost malá cena, za štěstí. A nebo příliš velká? A pro kterého z těch dvou?

Opíral se o zeď a cítil, jak se s každým výdechem sesouvá níž a níž. Celý se chvěl, kolena měl jako z gumy. Před očima se mu dělaly mžitky, útroby mu svíraly křeče a měl strach, že se pozvrací. Hořce si pomyslel, tak tohle je tedy umírání. Žádné vyrovnané loučení se světem, žádné udílení posledních rad a pokynů. Místo toho se svíjí na zemi a prosí... aby už to skončilo. Všechno. Vlastní slova o dalším velikém dobrodružství mu teď připadala jako výsměch. Bylo mu srdečně jedno, co se bude dít potom; jen ať tohle proboha skončí.
Severus Snape namířil hůlku...

varování: Násilí na zvířátkách
Ušák pomalu vyhopkal z houští a ostražitě se zastavil na nevelkém palouku. Zaštřihal ušima, zacukal čumáčkem. Ale neslyšel ani necítil nic podezřelého. Na nebi nekroužilo káně. Mezi kameny se nemihl stín lasičky. Nejprve opatrně a pak stále bezstarostněji začal okusovat mladou travičku. Měl už ukrutánský hlad a tenhle horský palouk byl přímo darem s hůry.
Z hodování ho nevyrušilo, ani tichoulinké zachraštění větviček. Teprve, když zaslechl to zvláštní cvaknutí, zpozorněl. Postavil se na zadní, střihl uchem a...
Prásk!
Z houští se vynořil odraný chlapík v zeleném kabátě. Zubil se na celé kolo. Daniel Hagman se už teď těšil na večeři.