DMD č. 1. pro 1. 4. 2012. Téma: Konec

Fandom: Sandman: Hra o tebe
Thesálie zdráhavě připouští, že je zaujata. Vadí jí to. Za ty tisíce let už přece viděla spoustu konců světů. Hyperborea, Atlantida, Kréta... obvykle pěkně zfušované záležitosti se spoustou křiku a krve. Proto teď nemůže spustit oči z nekonečného zástupu, který k němu přichází s úsměvy, poslušen jeho tichého hlasu. Do záhybů půlnočního pláště vcházejí jeden po druhém, živí i mrtví, na konci světa, který končí tak, jak má. Poslední jde ta první; v očích má záblesk dávné lásky.
Jedno musí Morfeovi přiznat. Vždycky dělal věci pořádně. Thesálii se po staletích cosi pohne v srdci a přes záda jí přeběhne mráz.

Sledovala Eldreda Jonase pichlavýma očima.
Coral. Coral Thorinová. Stejná flundra jako ten její povedený bratříček. Proč jen dal přednost té vyschlé staré panně?
Kordélii Delgadovou, nepřiváděla k zuřivosti vyschlá krása Coral Thorinové, ale fakt, že ona sama musí být mnohem vyschlejší, když si ji bělovlasý Jonas nevybral.
O to víc nedokázala vystát jediný pohled na růžolící a vzkvétající mládí své neteře, nafoukané krasotinky Susan. Ta blonďatá nafrněná holka, jejíž život teprve začínal, jí jen připomínala, že její vlastní míza života dotekla ke konci.I Jonas jí dal najevo, že jako žena už skončila.
Je stará a vyschlá jako Sklizňoví strašáci

„Tohle přece nemůže být konec,“ bleskne hlavou Hobu Gadlingovi, když vidí své mrtvé tělo, sražené červeným Vauxhallem. Kolem se sbíhají lidé, ale jeho skutečné já nikdo nevidí. Tedy kromě dívky v černém tričku s křížem na krku. „Podej mi ruku...“
Ne, ještě se nevzdá. Rozhrne dav, zvedne své mrtvé tělo do náručí. Je překvapivě lehké. Utíká ulicí, ale cestu mu zastoupí vysoký dům. Otočí se, opět uvidí tu dívku. „Podej mi ruku, Hobe...“
Probudí se, hlavu na hospodském stole. Pán Snů sedí naproti němu a pobaveně se usmívá. „Promiň, příteli, chtěl jsem tě jen trochu pobavit, když máme toho Apríla.“

Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.
Shromáždění věřící poklekli a ponořili se do okázalého ticha. John rozpačitě následoval jejich příkladu. Už zhruba deset minut bojoval se sílící touhou pohlédnout na hodinky. Mesiáš umřel, nemohly by pašije na tomto místě končit?
„No ovšem,“ zamumlal Sherlock do knězovy odmlky a ani neotevřel oči.
„Nějaká teorie?“ sykl John a ruka se mu třásla. Případ pedofilního pátera patřil k těm nudnějším.
„Jedna konspirační. Ta smrt byla fingovaná.“
„Cože?“
„Ocet, Johne.“

znáš mě.
Co pokus, to prohra.
Ráda bych ti vyprávěla ještě spoustu dalších, ale nemám k tomu sil a papír už stejně končí.
Na poslední stránce dopis na rozloučenou.
Hrozně jsem si vymýšlela, abych tam nemusela napsat pravdu.
Až pak jsem se vším skoncovala – a pěkně postaru.
Bolelo to jen chvilku.
Jak život odcházel z mých rukou, u srdce mi bylo podivně lehko.
Už žádná špinavá malá tajemství zašifrovaná v nicotných příbězích…
Teď už to bude dobré, už se nemusím bát.
Sbohem, Magdaleno Dobromilo, mé prokletí skončilo, můj poslední den se konečně zhroutil
a v teplé tmě hučí nakrmený kotel.

Upozornění: homosexuální tématika
Táta mě onoho rána přišel probudit s lítostivým výrazem. Nechtějte po mně, abych Vám takový výraz popisoval – pozná ho jenom syn, ve chvíli, kdy vstupuje do chomoutu. Myslím, že na vteřinu jsem porozuměl a upřímně se toho dne zalekl.
Představoval jsem si nejhorší možné scénáře a všechna ta stigmata číhající ve stínech: jak mi kus kovu možná jednou zaroste do masa prsteníku a budu navždy lapen pod nadvládou jednoho muže, jak mě do občanky ocejchují slovy (v těch myšlenkách bezmála hororovými) „registrované partnerství“ a svůj Kainův roh ponesu na odiv celému světu.
Co naplat – konec svobody jsem si vybral sám.

Konec života znamená často mnoho.
A jindy pro změnu neznamená víc než zrnko písku v moři. Nedokáže se pod tíhou vody zvednout a je v ní uzavřené navždy. Na jeho osudu nikomu nezáleží. Smrt neznámého člověka pro lidi znamená i tak něco nepopsatelného. Jako by to byl instinkt. Smrt nenáviděného znamená to samé. Žádný uklidňující pocit z pomsty neexistuje. Věděl to.
Možná proto se mu rty zvlnily do úsměvu.
„R. A. B,“ přečetl iniciály na konci dopsaného dopisu. I konce jsou dobré.
„Regulusi?“ ozvala se.
„Už jdu…“ zašeptal. Vstal a pomalu odcházel.
Po rozdělení své duše se musel odevzdat smrti.

„Už je to definitivní. Rozvádíme se,“ řekla. „Jsme na tom vlastně oba stejně. Opustili jsme svou životní lásku.“ Ironický úšklebek.
„Až na jeden podstatný rozdíl,“ odpověděl jsem jí. „Tys od ní odešla dobrovolně.“
„To máš pravdu.“ Objednala si třetí sklenku. Já ještě ani nedopil tu první.
„Moc piješ.“
„Moc kecáš.“
Nejvyšší čas dopít a jít, než se zase pohádáme.
„Budeš si muset sehnat novou nabíječku. K tomu mobilu. Nenašla jsem ji.“
„To neřeš.“
„Co se ti tam stalo?“
„Já nevím.“ V Afghánistánu jsem byl dobrý voják, dobrý kamarád a dobrý doktor.
Tak proč si teď nedokážu poradit s normálním životem?

Varování: slash 15+ (pro jistotu), AU
Zpoza dveří slyšel známé zvuky, které mu vykouzlily úsměv na tváři. Jeho přítel byl beznadějně posedlý sledováním porna. Potichu otevřel dveře pokoje dokořán. Místnost se koupala ve slunečním světle, zvířecí zvuky intenzivního páření zesílily a jemu se naskytl pohled, který nečekal ani v nejčernějších snech. Ne, že by bylo zlé vidět Blainea zlomeného o stůl. Ne, že by už neslyšel jeho vzdechy a sténání. Ale vždycky to byl on, kdo ho prznil, ne zparchantělý Slavík s liščím ksichtem. Vidět Blainea, kterak se slastně prohýbá pod veřejným nepřítelem číslo jedna, ho připravilo o slova. Pak je našel.
„Tohle je konec, Blaine!“

Okolní teplota klesá.
Ohromující podívaná nad jejich hlavami.
Temný kotouč pomalu ukrajuje ze zářícího. Ustálí se. Pozorovatelé zapomínají dýchat. Napětí.
Na obloze zůstává jen korona a překvapené hvězdy.
Tisícovka kolen se zarývá do udusané hlíny hlavního nádvoří chrámu. Tisícovka očí křečovitě sevřených. Společná modlitba. Společný strach. Společná naděje. Víra.
První pozvedá černý nůž.
Řez.
Temný kotouč chvíli váhá. Pomalu odchází.
Úleva. Dobrotivě zářící sluneční tvář.
Svět znovu začíná.
Sluneční bůh oběť přijal.
První z nože otírá krev. Unaveně.
Vede Chrám už příliš mnoho let.
Každý konec ho stál trochu víry.
Dnes přestal věřit na bohy.
Příští konec světa už nezažehná.