DMD č. 1. pro 1. 4. 2012. Téma: Konec

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Hrozný sen
Ležel.
Pořád nahý.
Nespoutaný.
Od jejího odchodu neuplynulo moc času.
A tělo už zas měl jako dřív.
Regenerace byla příšerně rychlá.
Dívka.
Byl jí vděčný.
Jídlu!
Ne.
Už na ni nedokázal takhle myslet.
Po tom co poprvé...
Přiznal si to.
Něco v něm bylo špatně.
Nebo dobře?
Vrznutí dveří ho skoro vyděsilo.
Přišla.
Oblečená?
Zklamání.
Najednou mu ten pohled chyběl.
Přišla k němu.
Ocelový stisk.
Lehký polibek.
Odtáhla se.
"Otevři pusu."
Poslechl.
Vypil něco z černé lahvičky.
Pálilo to.
Šíleně.
Křičel.
Přestal vnímat okolní svět.
Jen její hlas...
HLAS!!!
"Zabiješ mě!"
Dotek rtů.
Polibek.
Pohlazení.
"NAJDEŠ MĚ."
"ZABIJEŠ."
Tma.
Konec?
Další

BBC Sherlock, po Reichenbach Fall
Johnův svět ležel rozbitý na kousíčky u paty St. Bartholomew's Hospital.
Ve snech slýchal hlas naplněný slzami, které nechápal.
Vídal padající tělo, za kterým vlál černý plášť.
Už zase nedokázal udělat ani krok bez hole.
Ztratil práci, doktorovi se ruce třást nesmí.
Myslel si, že si ve válce na umírající zvykl. Teď ho smrt jediného člověka zabíjela.
Stál na hřbitově a pohrával si se svou pistolí.
Znal její váhu, chlad oceli v dlani.
Lákala ho.
Zkusmo si hlaveň přitiskl ke spánku.
Na okamžik se mu zdálo, že vidí známou siluetu.
Jako by ho probudila z tranzu.
Ještě jeden zázrak,prosím!

Bylo to tu zas. Zkratka přes pole. Plocha sloužící jako parkoviště. Mírný kopeček, pak schody. A potom už vchod. Velký nápis „Gymnázium“.
Spousta lidí se vracet nechtěla. Přesto se všude tvořily hloučky smějících se studentů. Vyprávěli si, kde všude byli, co tam viděli, jak se jim tam líbilo. Dobrodružství posledních dvou měsíců ožívala, posílená radostí z toho, že se všichni opět setkali.
Vešla dovnitř ráda. Těšila se na své kamarády, chtěla je zase všechny vidět. S úsměvem prošla vestibulem. Ve chvíli, kdy její pohled padl na stojan s papírem a fotkou, obklopený hořícími svíčkami, se úsměv z její tváře vytratil.

Dveře se za nimi zabouchly a oni se ocitli na chodníku.
„Ale proč? Proč nás takhle vyhodili?“
„Už nás nepotřebují. Nikdo nás nechce vidět.“
Šourali se bok po boku směrem k vrátnici.
„Ale proč zrovna nás?“
„Nikoho od nás nechtějí.“
„Ani medvídky? Nebo veverky?“ Pauza. „A ani kachničky??“
„Vůbec nikoho.“
„Jak to? Vždycky nás chtěli! Líbili jsme se jim!“
„Teď se jim líbí jiní. Třeba rybičky. Nebo auta.“
„Prooč?“
„Nevím. A zmlkni už!“
„Vždyť nic neříkám...“
Po očku sledoval schlíplého parťáka a najednou mu to došlo. Má šanci! Může to říct on! Konečně! Popoběhl dopředu a zhluboka se nadechl.
„Tádydádydádydá...“

Draupádí měla slzy na krajíčku, ale snažila se tvářit hrdě a neústupně. Dusašán se na ni jen zlomyslně zašklebil a chytil ji za vlečku sárí.
Chtěl ji zostudit přede všemi. Byla jeho nepřítelem a nezaslouží si nic jiného než ponížení.
"Až z tebe to sárí strhnu, tak se už tak hrdě tvářit nebudeš!" zvolal.
Začal tedy sárí svlékat. Jaké překvapení mu však přinesla skutečnost, že sárí nemělo konce a na zemi zůstávaly jen další a další pruhy látky.
Co je to za kouzla?! zakřičel rozezleně.
"Milostivý Krišno, díky tobě je zachráněna má čest! Děkuji za tvůj dar. " zvolala k nebesům .

Dotáhl poslední šroubek. Až vyjde měsíc, jeho machinka se naplní kapalným plynem z hvězd, který je substancí, otáčející všehomírem. Pak se její tři sféry roztočí v přesné nápodobě pohybů světa a vynesou jej vzhůru. Počkejte, vy atheisti, karteziáni, koperníkovci, hrochitští gnostici a podobná havěti, uvidíte důkaz toho, že svět stvořil jedině On! Pochopil jsem dílo Stvořitelovo, jsem jeho napodobitelem! Když se machinka začala pomalu otáčet a zvedat, dostal se vynálezci do jednoho z jejích soukolí konec dlouhého vousu.
Nu což, pomyslel si Jan Ámos, když se ztěžka zvedal ze země, zkusím pro slávu Boží uspět jinde. Co třeba v pedagogice?

Víte vy, jaké to je trčet v ohradě osmdesát krát šedesát a nemoct ven? Nevíte, že ne. Jenom koukáte, jestli si najdu nějakou zábavu. Tak abyste věděli, žádná tu není. Sem tam lístek, nic víc. Už jenom pro tu nudu si jeden dám. Budiž, tak tedy dva. Pokroucené, lahodné, šťavnaté.
Lezu dokola, živím se listy a utěšeně přibírám. Co mám taky dělat, zavřená za plotem? Á, v tom je právě háček – přibírám, vyplňuju celý obdélník. Není kam dál!
A víte co, já už nikam nelezu. Padla. Klidně koukejte, jak tu ležím stočená úplně všude.
Přece se nekousnu do vlastního ocasu.
>(Počítačová hra Had)

Bývaly doby, kdy jsem začínal koncem.
„Nemůžeme být spolu, protože jednoho dne zemřeš a já ne.“
Byly doby, kdy jiní mluvili o konci.
„Jednoho dne mi přijdeš na pohřeb a budeš vypadat stejně jako, když jsi byl na mámině.“
Přišly doby, kdy jsem se s tím skoro smířil.
„Takže jednoho dne mě uvidíš umírat na stáří. A budeš pokračovat. Měli bychom ten čas co nejlépe využít.“
Je možné po tolika koncích myslet na přítomnost? Který konec bude poslední? Prožil jsem mnoho životů. Poznal mnoho světů. Potkal mnoho výjimečných osobností, stojí za to začínat.
„Tohle je začátek, proč mluvíš o konci?“

„Naděje umírá poslední,“ pomyslel si Frundor, když sledoval válku, která zachvátila zemi po smrti krále Velvrika. Když tenkrát dával Lence slib, že se postará o její potomky, netušil, že to bude tak náročné. Nyní žilo dokonce sedm dcer krále a každá z nich měla nárok na trůn. Podle práva vládnul nejstarší potomek, ale král mohl určit svého následovníka. „Jak je mám chránit, když jdou proti sobě navzájem?“
Ještě mnohokrát za svůj život uvažoval, kdy jeho úloha tady skončí. Ale nechtěl porušit své slovo. Země už dávno nevěřila v draky a jeho druzi odlétli na jiný svět. Jen on jediný zůstával.

Běželi temným lesem. Za nimi se ozýval přibližující se dusot kopyt promísený šíleným smíchem. Nemohli se zastavit. Kdyby zastavili, ona by je dohnala a zabila. Nebo by zabila alespoň ji. Zabila a vzala si její srdce. Nezářící štěstím, ale přesto výživné a silné.
„Chyť se mě!“
Poslechla - ruce se zaklesly do sebe, zápalka zavoněla sírou a vzápětí prozářilo les jasné světlo.
Stáli na návsi poklidně spící vesnice.
„Shořela. To je konec cestování.“
Chlapec upíral zrak na hromádku černého vosku ve své dlani. „Dostal jsem ji od mámy,“ pokrčil rameny a zahodil nepoužitelnou babylonskou svíčku na zem. Alespoň jsou v bezpečí.