Příroda

V hustém lese se dá přehlédnout, ale sotva přeslechnout. Hlasitý pokřik, takové krákorání. Mezi větvemi se přehoupne větší pták, hnědý do růžova, zablýsknou se nádherná blankytná pírka. 

Krákoráním si moc sympatií nezíská, přestože tím může pomoci sousedům: upozorní všechny na blížící se nebezpečí. 

Jindy však sousedům škodí, plení hnízda, požírá vejce. 

Však také hraje sojka v lidovém povědomí spíš zápornou roli. Ostatně původně prý bývala blankytná celá, jenže byla za trest proměněna, protože vyzradila jidášsky Pána Ježíše nepřátelům.

Lesu však prokazuje dobrou službu. Dělá pilně zásoby žaludů a bukvic. Často pak na ně zapomíná, a stromy se tak mohou šířit.

Bude z tebe králík. Budeš mí krásné hebké uši. Budou dlouhé a budeš jimi moci stříhat. Bude to  užitečné k odhánění dotěrných much.

Bydlení ti zařídí v pohodlném kotci s výhledem do zahrady. V létě tam bude příjemný chládek. Budeš pravidelně dostávat svůj příděl sena. V období vegetační sezóny budeš dostávat zelené krmení. Pochopíš, jakou delikatesou mohou být čerstvé mladé lístky pampelišek.

Budeš se rozvalovat na voňavé peřince. Neustále dorůstající zuby si obrousíš o stěny ze silných prken. Z legrace ohryžeš i pletivo. Nebude ti chutnat, ale pro zábavu to uděláš.

Jednou utečeš. Nažereš se spadaných jablek. Bude to naposled.

Druhého únorového dne vysvitlo jasně slunce, ale mrzlo až praštělo. To podle pranostik ještě zima potrvá dlouho.

A přesto nad bělajícími se poli spolu se sluncem stoupal také nenápadný ptáček. Zatřepetal se ve výšce a zkoušel naladit hlas.

„Vidíš ho, blázna?“ pravila na osamělé břízce jedna vrána k druhé.

„Prostě si nedá a nedá pokoj. Ten asi dopadne.“

Konečně se krajinou rozezněl zpěv, byť ještě nejasný. Zpěváček statečně kroužil nad zasněženou krajinou…

„No neříkala jsem to?“ zakrákala vrána, když se spolu s dalšími rozletěla ke klesajícímu tělíčku, aby poskytla promrzlému skřivánku první pomoc. „Snad mu to za to aspoň stálo.“

Konečně. Okolí nory bylo vyčištěné a upravené. Nejvyšší čas se do toho pustit. Však už slunce pomalu zapadalo. Z občasného cizího zaskřípání ho sice brněla kolena, ale dalo se to vydržet. Vždycky to ale bylo zdálky, tady v okolí bude určitě nejhlasitější.

Pečlivě si uhladil křídla, přiložil k sobě, a spustil.

Vibrace mu šly přímo do kolen. Kam se ti ostatní hrabou! Je jasno, a teď večer se to ponese pěkně daleko.

***

Napjatě poslouchala. Občas zaslechla nějaké osamělé zavrzání, ale jednak bylo daleko, a druhak, nic moc. Až najednou - z toho sóla se jí podlomila kolena.

Takový virtuos! Za ním!

Složenýma očima laskavě pohlédla na hejno mladušek před sebou. Jsou ještě nemotorné, ale plné odhodlání. První jarní dělnice po dlouhé zimě, kdy se včelstvo šest měsíců choulilo v temném chomáči a zahřívalo matku, aby mohla na jaře opět klást. 

„Komůrky už čistit umíte. Zítra tedy začnete s krmením plůdku a vás osm,“ kývla doleva na ty nejsilnější, „bude pečovat o královnu.“ Je zimní dělnice, je dlouhověká. Učí mladé to, co nezažila, ale přesto nese v paměti. Její tukový váček už je téměř stráven. Večer ulehne na dno úlu, naposledy složí křídla a její vědomí vplyne do burácivého bzukotu mladých včel.

My netopýři milujeme škvíry. Jsou pohodlné a bezpečné. Je ale třeba být opatrní. Někdy ujdete pár kroků a ocitnete se v takové divné velké světlé jeskyni. Bydlí tam totiž lidé.
Musíte chvíli kroužit okolo, hledat výlet ven, soustředit se, echolokovat, průběžně odhazovat zátěž.
V horším případě se nedostanete ven a doufáte, že se lidé vrátí brzy a zachrání vás, než zemřete hlady a žízní. 
V lepším případě najdete otevřené okno, kterým se dá vyletět ven z pasti do bezpečí. 
Zato člověk se vrátí domů po noční a místo kýženého žuchnutí do postele bude muset uklidit to, co jste tam nechali. 

Napřed jenom sem tam jiskřička, ale rychle se rozsvěcuje keř za keřem. Zlaté deště i v pošmourných dnech prozařují města, vítají jaro.
A zatímco se jiná křoví teprve váhavě obalují zelení, v polích a na mezích se rozzáří bělostné závěje trnek, které časem doplní i hrozny střemchy.
Potom, zatímco zelené rychle přibývá, nastává čas šeříku. Esence krásna, půvabné květy, které naplní širé okolí sladkou, omamnou vůní. Krásné dny, čarovné večery.
A když už i jejich čas končí, objevují se v polích i ve městech bleděrůžové drahokamy planých růží a bílé hvězdičky jasmínu, opojného, byť ne toho pravého.
A nastane léto.

"Hele, koukej kdo sem letí!"
"Ta si dala na čas, vždyť už je pomalu dvanáct. A tohle je jen první lokace, minulej rok jsme jich museli stihnout devět..."
"Holky já se tak hrozně omlouvám, posledních pár dnů jsem hrozně rozlítaná, kousek od mě se usadila banda výrostků, co to na mě posledních několik dnů pořád zkouší a nenechá si říct ne."
"No je vidět jak si rozčepýřená, tak se hlavně zklidni a začni procházet kandidáty – já už jich vyslechla přes šedesát. Začni třeba támhle s tím, vidíš jak se nakrucuje."

Zmíněný kandidát pomalu natáhl krk a spustil:

T-K-T-K-T-K! skříííííp! lousk!

Šero a chladno. Pro někoho nepříjemné místo, ale pro mě ne. Život je tu relativně jednoduchý, tady dole u dna je jídla dost. Sem tam nějaký korýš nebo mlž (s lasturou i bez), i hlavonožec. Ti se chytí snadno, když jsou pomalí.

Jenže já nejradši ryby. Jsou mnohem chutnější, ale taky dost rychlé. A já rozhodně nemám postavu na to, abych se za nimi honil jako blázen. Kdepak. Já si tu teď v klidu lehnu na dno a prostě otevřu tlamu. Nebude trvat dlouho, a nějaká zvědavá rybka mi doplave přímo na jazyk.

Nevěříte? Tak koukejte. Ale nejdřív rozsvítím, jo?

Rozhlédla jsem se po louce a uviděla nádherné květinové výšivky, zdobící sytě zelenou trávu. Její okraje lemovaly stromy, sklánějící se pod vahou pomalu rostoucího listí. Ve stínu pod nimi byla tráva stále mokrá od ranní rosy. Vydala jsem se proto ještě o pár kroků dál a ulehla na chladnou zem.
Cítila jsem, jak mě stébla jemně hladí a z azurového nebe na mě shlíží jarní slunce. Z korun stromů mi do uší zněl sladký zpěv ptáků. Zavřela jsem oči a ponořila se do vlastních myšlenek. Všechno se zdálo být tak krásně a tak jednoduché. Kéž bych tady mohla zůstat navždy.