Příroda

"Jsi si naprosto jisté? Taková věc už nejde vrátit zpět," pronesl pomalu laskavý hlas, který jakoby vycházel z celého mého okolí a zároveň i ze mě samotného.

"Jsem. Už se tu nudím. Chci zažít nové věci a cítit nové pocity," odpovědělo jsem rozhodně.

"V pořádku. Jen se ujišťuji. Většina tu chce zůstat co nejdéle. Mají rádi čerstvý vánek, rozhled do okolí a čekají, až si je někdo sám utrhne," nedal se hlas.

"Tam dole si mě najdou vosy a červíci. Budu mít kamarády. Tady se cítím osaměle."

Hlas už neodpověděl.

Zničehonic se moje větvička zatřásla.

Letělo jsem vstříc novým dobrodružstvím.

Pod povrchem a na pozadí probíhá krutý boj.

Hnízdní kolonie volavek popelavých v pražské ZOO.

Pipouška byla vskutku mistrná hráčka. Naštěstí se nakonec plně uzdravila a mohla být vypuštěna. Ač za tu dobu ochočená, s odletem neváhala ani vteřinu :-)

Že nás člověk sem tam tahá do práce, jsme si zvykli. Že pracuje na několika místech současně jí odpustíme. Naštěstí tam jsou jen chytří lidí, kteří na nás nematlají bez dovolení a spíš fotí, natáčejí, šišlají a piští.

Obvykle však následuje cesta na veterinu. Obvykle.

Posledně se ale fakt překonala. Veterina se nekonala. Ale!

Dotáhla nás do velké místnosti plné lidí, kde pak dlouho mluvila a ukazovala velké obrázky. Pak s námi jela metrem, hodinu vlakem a dvě hodiny autem.

Už mezi tou spoustou lidí jsme začali vřeštět. Pro jistotu i smrdět.

Myslím, že tenhle exces už se nebude opakovat.

Okousaný lístek. Kus hnijícího masa z mrtvé srnky. Jehlička. Raněný spolubojovník. Kousek bobule. Malý pavouk.

Konvoj postupuje stále vpřed po kmeni padlého stromu. Černé postavičky se neohlížejí, neberou ohled na jednotlivce za nimi. Přenášejí cenný náklad a potřebují se soustředit na cestu.

Z konvoje se najednou oddělí jedna z postaviček, zastaví se a ukousne ze svého nákladu. Dělníci před ní a za ní instiktivně mezeru zacelí. Hladovec jako by nikdy neexistoval. Nikoho nezajímá, nikomu nechybí, v konvoji už pro něj není místo. Bude si muset poradit jinak. Určitě to zvládne. Ale na jedno zapomenout nesmí.

S prázdnou se sakra nevracet.

Teda, to poslední zimování u lidí!
To byl flám jako trám!
Bylo od nás chytré, že jsme schválně nalétali někam, odkud nás odvezou do záchranné stanice. Té pro štramáky. *)
Tedy, místo trámu byla perlinka. Místo půdy box. Místo hejna můr miska s červy. Ale my si dokážeme užívat života kdekoli!
Kupříkladu můj soused zleva. Skočil po hlavě do misky a rozházel zophobáky. Kteří vylezli za námi do úkrytu! Stačilo jen počkat a chňap!
Nebo soused zprava! Baštil a baštil, pak vylezl nahoru, neudržel se ani na perlince a rozplácl se na podlážce jako vypasená kotva.
Když dotrávil, zvládl vylézt zpátky.

„Teda Václave, to zas byla jízda,“ nadhazuje Blitzen.
Václav neměl rád, když se Blitzen se svýma kámošema vychloubal. To je pořád nějaká hromadná kalba a chudák Václav vždycky tripuje osamotě. Holt, když nejste zaměstnán u velkýho pána, tak nepatříte do party.
Blitzen nevšímajíc si Václavova protáhlého výrazu pokračoval dál: „Na Štěpána nám šéf dokonce zahrál na elektrickou kytaru. Čéče, Rudolfovi málem upadla hlava z toho moshování, když Santa se skřítky vosolili Rolničky. Dancer má uplně okopaná kopyta. Ale bylo to zasloužený. Letošní šichta byla fakt náročná.“
„Kolik jste toho snědli?“ Chtěl vědět Václav.
„Hele, co jsme našli. Teď bude útrum.“

Jsme hřejivé, hebké, huňaté, přítulné a předoucí chlupaté kuličky s křídly.
Když chceme.
Když nechceme, jsme vyzubené nadávající štípající obludy klidící se lidem z dosahu.
Pokud Julián opravdu nemá svůj den, taky nechápavě zakousnuté do hnusného lidského masa místo šťavnatého zophobáka.
Naše člověk je dost nejistou konstantou našeho života. Nejen že minulý týden dvakrát přišla pozdě a smrděla jednou kočkou a podruhé psem, ale dokonce odjela na tři dny pryč!
Jsme těžce uraženi.
Jíst budeme, až zhasne a půjde spát. Žádné roztomilé šuštění křídly a radostné pískoty. I kdyby nám po těch cvrčcích ještě přinesla misku zophobáků.

Moment... misku zophobáků?

Vy lidi to znáte taky. Když se vás sejde víc a máte s sebou malé děti, nastane brzy rachot jako ve slepičárně. V případě nevychytaného výběru společnosti si připadáte, že v té slepičárně skutečně jste.

Nevím, jak lidi říkají mojí letní kolonii. Dodneš se dohadují, kde jsem létávala rodit a vychovávat děti. Hihi. Tajemná dáma stále drží
imidž.

Některé jsem potkala už při probuzení v zimovišti. Jiné až na místě. Ale vždy jsme měly všechny břicha jako bubny a porodily krátce po sobě.

Ať už máte jakékoli spolubydlící, oceníte, když vám na chvíli zahřejí dítě, než se vrátíte z lovu.