Z deníčku kapitána Hardyho

Jarní les zpívá. V korunách stromů se ozývá souboj o hranice. To, co zní jako libé trylky, jsou ve skutečnosti pěkně ostré nadávky. Zelené prstíčky listů se natahují ke slunci. Pozvolna stoupá k zenitu. Pálí na tvářích. Ze spadaného listí mrkají bílé oči sasanek. Úzká stezka lemuje koryto potoka. Šplhá po skále. Vápenec ohlazený deštěm i tisíci podrážek se leskne a smeká pod nohama. Zvědavý čenich zavětří. Tlapky zašustí v mrtvých vlnách loňského života. Cítí ji. Stříbřité krůpěje třpytící se v mechu. Tůňku pod pěnovcovou kaskádou. Vlhký čenich se dotkne padlých kmenů v korytě. Pěnovcová kaskáda zmatněla. Voda vodopád opustila. 

A potom šla bocman prát. Z koše na prádlo vysypala nevzhlednou pestrobarevnou hroudu a jala se ji třídit. Pestrobarevná hromada se zmenšovala a zmenšovala a místo ní vzniklo několik rozličných kupiček. Bílá, červená, barevná, tmavá... 
V koutě se krčí hromádka s vlněným oblečením. Když v tom vrznou dveře. Kupičkami se prohání černá chundelatá pohroma. V čokoládových očích svítí šibalské jiskřičky
"Cos to zase ukradl!" láteří bocman. Zkušenými hmaty a chvaty vytahuje kapitánovi z tlamy zmuchlanou, poněkud onošenou a oslintanou ponožku. Tuhle nepoznává. Je černá. Snad vlněná. S mongramem. Bocman pokrčí rameny a odhazuje ponožku na vlněnou kupičku v rohu. Nedoletí

Když se midshipman narodil, byla to malá, slepá myšička stejně jako šest jeho sourozenců. Teď už myš dávno nepřipomíná. Dávno není ani neohrabané plyšové miminko, které si bocman už skoro přede dvěma měsíci dovezla. Roste z něj správný psí kluk s rošťáckými jiskřičkami v čokoládových očích, co mu nožky rostou rychleji než kožich. A rozkousanou dětskou židličku, rozcupovné krabice od bot a rozpáraný koberec stokrát vyváží dobrou náladou. Ta ho nikdy neopouští. Ani když prší a fouká, praží slunce, nebo je bocman prostě jenom vyčerpaná lodní krysa s angínou. Midshipman přijde, štěkne, hrábne packou a prohlásí, že život je fajn.

Ranní procházky probíhají v poklidu. Bocman vyráží s midshipmanem ven v době, kdy rozumní lidé ještě spí nebo si vychutnávají ranní kávu nebo čaj. To má bocman ráda. Les i vyhlídku mají sami pro sebe. Ideální pro společnou hru, upevňování nových dovedností i prosté kochání oroseným ránem.
Ty odpolední a večerní občas připomínají minutkovou seznamku. V sedm večer se vyrojí pejskaři, rodinky s dětmi, sportovci všech věkových kategorií i tokající omladina. To je něco! Musí se očuchat s kudrnatým voříškem, rychle se prohnat se žíhanou stafbulkou a ještě zčeknout cizí batole na odrážedle.
Doma padne pod lavici a hodinu chrápe.

Jsou chvíle, kdy má bocman pocit že se honí za chimérou. Ty chvíle, kdy má chuť chodit kanálama, protože mladý pán má potřebu nadšení z procházky ventilovat zvučným hláskem. Nejlépe v šest hodin ráno. Budíček pro celou čtvrť. A zadarmo! Nebo když v touze vymámit nějakou akci začne štípat do kotníků. Protože bocman je sob, ne asi. Ví, že je to pořád ještě praštěný mimino, jen má občas pocit, že to nikdy neskončí.
A přece se už občas objeví naděje, že z chlupatého tajfunu časem možná vyroste rozumný tvor. A nejspíš to nebude trvat tak dlouho jako u dvounohých plavčíků.

Midshipman je od nejútlejšího mládí krmen vyváženou granulovou stravou pro štěňata středních plemen. Bocman by sice ráda, aby jako správná šelma časem jedl maso v poněkud méně zpracované podobě, ale po posledním pokusu přejít na krmivo s jiným složením, který skončil neúspěchem, další stravovací experimenty odkládá na dobu neurčitou.
Nicméně už nyní midshipman projevuje poněkud specifické chuťové preference. Nejoblíbenějším pamlskem je zelenina. S naprostým přehledem vede kedluben s mrkví a okurkou v závěsu. Na procházce se labužnicky pase na pampeliškách. Posekaná tráva v místním parku je prý také delikatesa. Bocman jen nevěřícně kroutí hlavou.
Midshipman je zjevně zakuklená finská koza.

O tom, že bocman je kozel zahradníkem už jsem si říkali. Je ochotná přiložit ruku k dílu, když dostane přesné instrukce. Nerada komukoliv přidělává práci. Ovšem kdyby se někdo zeptal, střízlivě by zhodnotila, že snažit se tvořit okrasnou zahradu, když jsou v baráku psi, je boj s větrnými mlýny. To je jeden z důvodů, proč midshipmana na zahradu raději moc nepouští. Proletět buxusem, vyválet se v pivoňkách, sežrat hortenzie. Na to by ho užilo. Posledním zářezem na pažbě je čerstvě zasazený zlatý déšť. Midshipman je trestanec. Bocman má výčitky svědomí a cítí se pod psa. Příště ho nepustí z vodítka.

Mohlo by se zdát, že na spánkovou deprivaci je bocman zvyklá. S plavčíky narozenými v rozmezí pod tři a půl roku si už přece musela zvyknout. Na některé věci se zkrátka zvyknout nedá. Na jiné se naopak zvyká snadno. Třeba na možnost prospat celou noc, když se nejmladší plavčík odstěhoval k bratrům.
Midshipmana si přebírala s informací, že spinká od osmi večer do pěti do rána.
První noc proplakal. Budíček ve dvě ráno se stal železnou pravidelností. Když poprvé skutečně způsobně chrněl až do rána, rovnalo se to téměř zázraku.
Na rozdíl od plavčíků mu to netrvalo ani tak dlouho.

V bocmanově rodině nikdo není tak úplně normální. Ačkoliv papír na to má jen nejstarší plavčík, jeho mladší bratři mu v generování hovězích nápadů hravě sekundují. Dokonce ho v mnohém předčí.
Když bocman dostávala zprávy o tom, jak midshipman (toho času ještě docela maličká sametová hroudička) roste a sílí, bylo už předem jasné, že je "jejich". Mladý pán jako první zkoušel chůzi a když hroudičky trochu poporostly, začaly přicházet jiné zprávy.
"Hardy je na průzkumu."
"Hardy šikanuje spící sourozence."
"Hardy byl vzat na průzkum, aby nešikanoval spící sourozence."
Admirál nasadí mírně potměšilý výraz.
"Jestli on taky nebude tak trochu ADHD."

Socializace midshipmana znamená také socializaci bocmana. Bocman nemá potřebu navazovat nové kontakty, ale co by pro zdravý mentální vývoj štěněte neudělala.
Naprostá většina pejskařů spadá do kategorie: "Ten je krásnej, můžu ho pohladit?"
Mezi nimi se obvykle najde někdo, kdo svolí se hrou nebo alespoň oňufáním.
Druhá kategorie předem hlásí, že se nekamarádí. Je fajn vědět na čem člověk je.
Třetí kategorií jsou chroničtí potížisté, co žerou psy.
Poslední kategorií, která se s předchozími volně volně prolíná, je: "Mám názor a musím ho sdělit."
Pokud tomu předchází první varianta, je jisté, že příště už bocman o takové kamarádění stát nebude.