Tři mušketýři

Sundal košili. Rána dost krvácela. S pomocí zrcadla ji omotal novým obvazem. Bledý, unavený, zjizvený …. Tomu jankovi dnes uštědří také pár jizev, ale dá-li Bůh, víc nic.

Zálibně na sebe naposled pohlédl do zrcadla, pak odepjal zdobný pás. Běda, už ho nosit nemůže. Ten trouba za to zaplatí několika pěknými šrámy.

Podobné situace nikdy nebral zlehka. Vždy před soubojem alespoň na chvilku vzpomněl některý vhodný žalm, a když měl čas, četl i svatého Augustina. Zastavil se před zrcadlem. Bože, dnes přece jde k … (vrozená diskrétnost mu nedovolila jméno pomyslit)! Musí si nakroutit kníry teď, po souboji to už určitě nestihne.

Hlava ho bolela, rty rozpraskanými sotva si mohl říci o pohár vína. Zkusil se pro pohár natáhnout a ramenem mu projela tupá bolest. Ztěžka se posadil. Konečně dokázal vzít pohár do ruky, ale žaludek se mu zkroutil v křeči. Znechuceně si odfrkl.
Ze zrcadla na něj hleděla cizí tvář. Odulá, vrásčitá, orámovaná šedinami. Pokusil se o výpad kordem s úmyslem zrcadlo ztrestat, ale zradilo ho koleno.
Kdeže jsou ty časy, kdy mu krásné dámy padaly samy do náručí, kdy po prohýřené noci snadno kardinálovy muže pobil a s přáteli tvořili dějiny?
Ani na toho koně dnes nevylezu, povzdychl si Porthos.

Po zběsilé jízdě z Londýna konečně spatřím budovu admirality v Portsmouthu.
„Nesu zprávy od lorda Wintera,“ zakřičím na stráže a beru schody po dvou. „Musím to stihnout včas,“ řvu sama na sebe. Zbývá jen se zorientovat a proběhnout velkou síní. Nakonec vrazím bez ohlášení do pracovny.
Ale nestíhám tasit kord. Jediné, co teď mohu udělat, je vrhnout se mezi vévodu a Feltona. Vražedný nůž, původně určený pro lorda Buckinghama, trčí v mých prsou. Ještě zaslechnu, jak se vévoda ptá na moje jméno.
„Mary-Jane Sue-Worthingtonová,“ odpovím potichu a umírám s úsměvem na rtech v jeho náruči. Vím, že La Rochelle nepadne.

Nejen Rochefort měl svá malá tajemství. A když kočky vymňoukly kardinálovi, že Gerard zase plundruje vinný sklep, nezbývalo kardinálovi než zjistit, co za tím je tentokrát.
„Neříkej mi, že je to milady. Tentokrát ji popravili důkladně.“
Hrabě de la Fére sebou trhl.
„Nečekal jsem vás. Měl jste celý den tolik práce...“
„Pokud ses rozhodl vyplenit mi sklepy, máš taky co dělat.“
„Proti sarkasmu jsem imunní. Proti vínu bohužel taky. Potřebuju na chvíli zapomenout, Armande.“
„V tom případě bych ti mohl splnit přání,“ zašátral kardinál v polici.
„Vin de Jine. Je to silné, tak opatrně. Večer tě budu potřebovat při smyslech.“

Z celého zámku Bragelonne si Grimaud nejvíce zamiloval jeho zahrady.
Se svolením pana de la Fère v nich dlouhé hodiny dokázal sázet, vyvazovat, zastřihávat, prořezávat, roubovat, nastýlat, hnojit, kypřit, zalévat a všelijak jinak přemlouvat to nesčetné rostlinstvo k překotnému růstu.
Prvním rokem zanedbaná zahrada připomínala prales.
Druhým rokem prořezané stromy vpustily do oken trochu slunce.
Třetím rokem stará třešeň vedle altánku znovu rozkvetla jako nevěsta.
Když se o dva měsíce později nesčetné košíky začaly plnit granátově červenými plody, Grimaud sklízel všeobecnou pochvalu.
Trochu rozpačitě se usmíval a mlčky krčil rameny.
Nikdy toho moc nenamluvil.
Nemusel.
Jeho činy hovořily za něj…
***

Na nádvoří paláce de Tréville panoval nezvyklý ruch.
Muži z nastoupené jednotky si vzrušeně šeptali:
„Nevíte oč jde?“
„Tohle je vážně dost divné…“
„Kapitán by nesvolával kompanii pro nic za nic.“
Stáli tam ve vzorně vyrovnaných trojstupech a spořádaně čekali.
Slavní Mousquetaires du Roy.
„Pánové,“ oslovil je kapitán de Tréville, „rád bych vás s někým seznámil. Chci, abyste mu vzdali hold, který si zaslouží. Přestože nenapsal o žádném z našich dobrodružství, zrodili jsme se právě v jeho mysli. Bez jeho nápadů a píle bychom nikdy nebyli tím, čím jsme!“
A potom jim, pořád ještě trochu překvapeným, slavnostně představil Augusta Maqueta…
***

Ludvík XIV. pochmurně hleděl na zlaté příbory, talíře, poháry…
To vše mělo záhy putovat do královské mincovny.
„Státní pokladna je prázdná,“ krčil rameny pan Colbert. „Vaše Veličenstvo musí -“
Francouzský král zlostně svraštil obočí.
Jenže potom mu to došlo:
Že jeho nový ministr financí se mu snaží pomoct.
Že pro trochu nepohodlí nesmí vzít nohy na ramena a utéct od započatých reforem jako malý kluk.
Že zákony platí pro každého.
A že on musí jít příkladem.
Nepatrně se usmál.
„Vezměte si své zlato, pane Colberte. Věřím, že se dokážeme najíst i z porcelánového talíře. Hlavně, když do něj bude co dát…“
***

Divadlo Palais Royal, Paříž, 1661.
Aramis s Porthosem z galerie sledují taneční rej alegorických postav. Na scéně kulisy malebně rozbořeného antického chrámu, v pozadí vysoká hora.
Porthos (pohled upřený na právě tančící postavy, zmatený výraz): Co je zase tohle za ženské?
Aramis (šeptem) : Pravda a Láska.
Porthos: Jak ty dvě souvisí s předchozím dějem?
Aramis: Nijak. Ovšem Pravda se díky svým půvabům těší značné přízni Jeho Veličenstva. Nějakou roli jí Moliére s Lullym prostě napsat museli.
Porthos: A ty další postavy, co se k sobě tak tisknou?
Aramis: Porthosi, sledujeme balet. Pravda s Láskou právě alegoricky vítězí nad Lží a Nenávistí.
Porthos: Vážně? Protože jinak to vypadá jako…
Vtom na jeviště vtančí další postava, sbor v pozadí zpívá:
Již dosti běd, co líce chmuří,
já ověnčím tvé skráně vavřínem;
jen ať si líté boje věčně zuří,
v stínu Parnasu my tiše spočinem.
Tam upadneme v sladké noci snění
dokud tento svět nezhyne neb se nepromění…
Porthos (ještě zmateněji) : A tohle je zase kdo?
Aramis: Glorie.
Porthos: Copak ona neumřela v předchozí scéně „ranní pastorela“?
Aramis: Nikoli, Porthosi. Ta, co umřela ráno, byla Naděje.
Alegorické postavy pod Parnasem s posledními ladnými tanečními gesty usínají, opona padá…
Potlesk. Děkovačka. Koše s květinami.
***

Aramis už zase něco sepisoval.
„Je to věc cti!“ odbýval své přátele podrážděně. „Sázka, že dokážu zbásnit jakékoli téma.“
„Jaké téma?“ chtěl vědět d’Artagnan.
„Třináctý život není…“
„Není to nějaká pitomost?“ zamračil se Porthos.
„O kolik jste se vsadil,“ zjišťoval Athos pragmaticky.
„O dvacet zlatých.“
Mladý Gaskoněc vykulil oči. „Vy máte dvacet zlatých?“
„Nikoli, příteli.“
„Měl byste se na to vyspat,“ navrhl Athos smířlivě.
Aramis však rychle popadl pero a…
„Třináctý život?
Není o co stát…
A proto raděj’
- moudře -
půjdu spát…“
deklamoval cituplně. „Tohle bude refrén. Zbytek nějak sesmolím ráno.
Hospodo! Víno! Ať těch vyhraných dvacet zlatých jaksepatří užijeme!“
***