Rudá sfinga

Hodiny v pracovně odbíjely zcela nekřesťanský čas, ale kardinál ještě pracoval.
Možná to opravdu přeháním, pomyslel si ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil přelud.
Brýle s černými skly, vlasy se žlutými a fialovými pramínky, na zádech podivná kovová kytara.
Richelieu zamyšleně přikývl, serval ze závěsů šňůru a začal se přivazovat k židli.
„Mám halucinace. Otrava? Každou chvíli se tu mohou objevit zpívající houby a poradit mi, ať vyskočím z okna. Defenestrace je sice v dnešní době populární, ale nemusím tu snad dělat všechno sám!“
„Takže si se mnou to botrytické víno z Rasteau nedáš?“ zeptal se John Broderick bývalého kolegy.

Sokrates je smrtelný, kočky také. Tudíž je Sokrates kočka.

Takové malé filosofické cvičení pro radost, dokonce ani Richelieu nemůže pořád jenom pracovat. Ne že by se o to nepokoušel. Ale jsou chvíle, kdy mu otec Josef nakráčí do pracovny a začne zhasínat svíčky, a pokud se kardinál ozve, předstírá šedá eminence, že si té rudé nevšimla a domnívala se, že je dávno v posteli.

Kočky hodně spí, kardinál nikoli, tudíž kardinál nemůže být kočka.

„Monsignore, ten vůz s pokladnicí, co jste poslal k La Rochelle, přepadli!“

Vojáci potřebují peníze, kardinál někam poslal kočár, tudíž je kočár plný pravého zlata. Rozhodně.

Tentokrát atlas nehodil Báru doprostřed řeky, ale doprostřed nádvoří.
Naštěstí byla hluboká noc.
Naneštěstí byl majitel paláce ještě vzhůru, stál na balkóně a zkoušel si nahlas deklamovat monolog ze své nové hry. Momentálně se mu vzpouzel král, protestanti i metrum, a tak prokládal umění nadávkami, které Bára neznala ani ze soukromých lekcí francouzštiny, ani od hraběnky von Katzenburg – a atlas jí je nepřetlumočil.
V Báře hrklo jak ve starých hodinách. Překládací obvod se zaseknul nebo francouzštinu nebude potřebovat nebo...
„Garçon que fais-tu là?“ přerušil přemety její mysli kardinál.
Tomuhle rozuměla až moc dobře. Záložní krizový systém si tentokrát zase mákne.

Hřmotný šlechtic vrazil do své pracovny.
„Dělejte, pojďte sem, nemáme čas, ty papíry musí okamžitě zmizet!“
„Ale pane –“
„Ptát se můžete potom, ten zmetek Richelieu je prý na cestě sem a já nemám v plánu trávit příští měsíce v Bastile.“
„Právě že Jeho Eminence už –“
„Kam jsem to sakra mohl dát? S takovou to gardisti nemají šanci vyčmuchat, když se to nedaří najít ani mě,“ zasmál se potenciální vlastizrádce.
„Nemusíte se namáhat,“ ozval se muž, který pro dnešek odložil svou typickou červeň a teď klidně seděl v rohu místnosti, „už jsem si ty listiny prohlédl. A budou to spíše roky.“

„Jak si hrají kočky?“ zeptal se kardinál své osobní šedé eminence.
„Hrají? Většinou spí nebo loví. Hrají si s kořistí. Pohrávají si s životy nižších bytostí. Že by spřízněná duše, monsignore?“
„Dejte si pozor na vlastní nižní bytost, Tremblayi. Myši máme?“
„Myši došly. Teď kuchaře terorizuje kočka. Myslím, že připravila Vaši Eminenci o dnešní oběd.“
„A já si říkal, že přece není pátek. Ptejte se, sežeňte jí nějaké hračky, přivažte si provázek k botě, ať má co lovit… Hlavně to – vyřešte.“
Tremblay odešel a kardinál mohl konečně nahlas zaúpět. Kočka dál cupovala oděv i kůži nižsí bytosti.
Nakopnout ji nemohl.

Situace si žádá podrobný plán.
Kardinál je proti své vůli nervózní. Ne že by to na něm bylo poznat.
Host z takové dálky... Co si o mně řeknou, jestli to nevyjde?!
Bude potřebovat všechny. Cavois a Rochefort jsou zvyklí a mušketýři snad taky budou ochotní pomoci. Je to koneckonců pro budoucnost.
Croegaert přichází, všichni jsou ve střehu, kočky zatím nic nezničily.
Malíř obhlédne situaci a s chápavým úsměvem uklidňuje kardinála.
„Vaše Eminence, nedělám to prvně. Hlavní je přirozenost. V klidu se posaďte a kočky pusťte z hlavy. Pokud budou chtít, na obraze budou. Jinak s nimi nehne ani celá armáda.“

Nejen Rochefort měl svá malá tajemství. A když kočky vymňoukly kardinálovi, že Gerard zase plundruje vinný sklep, nezbývalo kardinálovi než zjistit, co za tím je tentokrát.
„Neříkej mi, že je to milady. Tentokrát ji popravili důkladně.“
Hrabě de la Fére sebou trhl.
„Nečekal jsem vás. Měl jste celý den tolik práce...“
„Pokud ses rozhodl vyplenit mi sklepy, máš taky co dělat.“
„Proti sarkasmu jsem imunní. Proti vínu bohužel taky. Potřebuju na chvíli zapomenout, Armande.“
„V tom případě bych ti mohl splnit přání,“ zašátral kardinál v polici.
„Vin de Jine. Je to silné, tak opatrně. Večer tě budu potřebovat při smyslech.“

Tisíceré oko vidí vše co kolem kvasí
Tisícerá ruka za něj vždycky rychle tasí
Věděl o všem, co se ve Francii šustlo, však na to měl spoustu dobře placených lidí, ale přehled, který měl o dění doma, byl až záhadný. Rochefortův pravidelný noční návštěvník by mohl vyprávět.
Kardinál osobně rozlil do misek mléko a lehl si k nim, přímo na zem. Pravidelní strávníci se blížili. Kardinál položil otázku a zanedlouho už měl jasno.
"Pane poručíku, co ten šrám? Snad ne souboj?" přitočil se později toho dne k d'Artagnanovi. Ale než dal mušketýr dohromady přijatelnou lež, kardinál zamňoukal a byl pryč.

Kardinál se pokoušel pracovat. Komplikoval mu to chumel koťátek. Jedno kotě se mu usadilo na klíně, druhé na rameni, třetí chňapalo po psacím brku a čtvrté rozťapávalo rozlitý inkoust po důležitých státních listinách.
Když kardinál libovolné kotě odstrčil nebo přemístil, okamžitě se mu na dané místo nasukovalo jiné. Jejich máma na to hemžení dohlížela a, to by se kardinál vsadil, ještě je svým mňoukáním pobízela k většímu zmatku.
„Cavoisi!“
„Vaše Eminence.“
„Ty kočky mají tady v paláci nějaké vyhrazené místo, je to tak?“
„Ano, mají tu kotec, ale ještě tam ani nevkročily.“
„Vemte ty papíry, Cavoisi. Odcházím pracovat do kotce.“