DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

"Všechno je to minulost," ukázal Tomas rukou na Hefaistos City a na loděnice.
Calvin těžko potlačoval vztek: "takže máme nastavit atomovku a prostě odejít?"
Tomas dlouho mlčel, než se na něj obrátil: "to co uděláme záleží na nás, ale věci se změnily, v galaxii byl mír a teď zuří válka. Přišli jsme sem, abychom postavili město a firmu, abychom vyráběli a prodávali kosmické lodě. Ale s tím je konec. Takže buď uděláme to, co Země chce, nebo řekneme ne. Ale pokud odmítneme, tak jsme v tom sami. To bude úplně jiný druh tance..."
Calvin se usmál, v očích mu zajiskřilo.

Eskymáci mají stovky názvů pro sníh. Tyhle jsem jsem se naučil v průběhu prvního dne výletu s eskymáky.
aput - sníh na zemi
cusirkan - čersvý sníh
cusedesirkan - loňský sníh
cusquasirkan - předloňský sníh
gusqi - sněžení
nupeq - sníh použitý ke kanadskému žertíku
nupeqapi - sníh, který stál někoho život
piqsirpoq - stěhující sníh
qana - padající sníh
qimuqsuq - sněhová skluzavka
risq - sníh za krkem
teqteq - z*ný z*ný vy*ný sníh
teqteqteg - extraz*ný extraz*ný extravy*ný sníh
teqteqtegapi - extraz*ný extraz*ný extravy*ný sníh, který někoho zabil.
tuqwana - falešný úlovek ze sněhu, aby se eskymák nemusel stydět
Druhý den jsem se naučil další termín.
gusqiflorida - sníh, před kterým odjedete na Floridu.

Bylo to léto jako mnoho před ním a oba přátelé se, jako už tolikrát, toulali celé dny po lesích a večery trávili u ohně pod oblohou, která měla nekonečně hvězd.
Ačkoliv se mohlo zdát, že jejich cesty vlastně nemají cíl a jejich kroky vede náhoda, jednomu místu hluboko v lese se vyhýbali a trvalo celý měsíc, než se konečně ocitli na tom ostrém skalním výběžku naproti vodopádu.
Stáli tam několik hodin a mlčky hleděli na vodní tříšť, která nad vodní hladinou hluboko pod nimi malovala v letním slunci jasnými barvami duhu.
A někde pod ní stále ležel třetí z nich.

Padal sníh.
Vločka za vločkou.
Jedna spadne na zmrzlou půdu a zůstane tam až do jara.
Druhá roztaje při prvním kontaktu s jabloní.
Náhoda.
Stejná jako řídí i životy lidí.
Její.
Jako ta vločka mohla dopadnout o kousek vedle a vše by bylo zcela jiné.
Beton.
Tráva.
Hlína.
Okap.
Španělsko.
Obchod.
Sklad.
Nizozemí.
Lepší.
Horší.
Jiné.
Někde uvnitř cítila nejasný tlak, neviditelný provázek táhnoucí její vyčerpanou duši zpět v čase. Do období loňského sněhu, loňských vztahů, loňského smíchu, loňského teď.
Nemohla.
Snad ani nechtěla.
Přesto tlak nezmizel; sílil.
Jako by se ta vločka drala proti větru, proti neúprosným pravidlům náhody.

Ledové jiskry divoce víří v oslepujícím reji. Skládájí se do složitých obrazců. Proudí.
Chlapec stojí v jejich středu, ve tváři soustředěný výraz. Tvaruje, určuje, tvoří.
Ozve se dutý tón. Jiskry tiše popadají k zemi. Jeho čas vypršel. Opustí chladnou podzemní jeskyni.
Venku, v plném letním slunci, čeká spolužák, který je při cvičení v Ledové jámě na řadě po něm.
“Jak to šlo?”
“Nic moc. Jak loni skoro nesněžilo a nemrzlo, nezvládlo se do Jámy nastřádat dost chladu.”
“No,” povzdech, “naštěstí jsou zkoušky z ledové magie naplánované až na zimu. Budeme prostě doufat, že budoucí sněhy budou vydatnější než ty minulé.”

Dolehlo k němu tiché ťukání. Ťuk, ťap, ťuk. Nějaký chlápek šel o holi a hůl ťukala o dlažbu.
Nebylo by to špatné maskování, protože to jsou věci, kterých si lidi všimnou. „Šel o holi.“ A možná že měl tmavé vlasy. Ale když se zeptáte na obličej, na nos, uši, nebudou lidi tušit.
Zastesklo se mu. Nalepit si tak falešný knírek, provést něco vychytralého s vlasy, pořídit si pořádně tlusté falešné brýle nebo třeba právě takovou hůl. Být ten s knírkem, nebo třeba ten s holí. Být zas poznaný, a tím skrytý.
Vlahoš von Rosret si povzdychl a pokračoval k poště.

Zeus schlíple seděl na pomuchlaném obláčku.
„Copak lidi,“ vykládal rozčileně.
„Ale copak na tomhle se dá sedět?!“ vztekle zamával od pohledu tvrdým bouřkovým mrakem.
„A jak to vypadá! Taková ostuda! Jak jste mohli celou letošní zásilku ztratit?“
Nižší božský poskok v montérkách se podrbal na hlavě.
„Dyž jak jsme stěhovali sklad, se to ňák... Jsme to šoupli do takový modrý bedny..“
„Do ČEHO?“
„Nó, bedny. S vokýnkama.“
*
V dubnu se bedny se sněhovými mraky zničehonic objevily. Dovezl je podivný mužík omlouvající se za poruchu řízení času.
„Tak to vysypem teď,“ zabručel Zeus, „aspoň bude víc obětin kvůli strachu o úrodu...“

Když přišel, cítila Anna v duté zimě svého nitra jen překvapení.
Nejdřív nemluvili – ona hledala cestu; on pomáhal ženám. Při třetí zastávce jí podal čutoru, jako sibiřskou vzpomínku.
„Celý den jsi nepila,“ řekl tiše.
Později Annelise na svahu sjela noha. Sergej hned přiskočil, pevně ji chytil. Anna zachytila – a opětovala – Zábojův pohled.
Válečné lásky rozorá mír, říkaly oči dvou trosečníků.
Vyrostl, říkaly oči dvou rodičů.
Večer u ohně vytáhla Anna ze záňadří kroužek motouzku, zteřelý léty. Voněl sněhem tajgy a dávnou něhou. Zimy trochu ubylo.
Obrátila se k Zábojovi. Přihýbal si z flašky, v očích nepřítomný lesk.
Něhu zafoukal sníh.

"Venku je nějak hnusně," snažil se Ivan zaostřit z okna hospody.
"Jseš si jistej, že to není jen nikotinový kouř," zapálil si Saša cigaretu z ten večer již druhé krabičky viceroyek.
"Jsem. Vždyť mi bylo zima cestou sem. Prej jaro. Vždyť Lynda přišla v zimním kabátě."
Lynda zareagovala na své jméno a zvedla hlavu ze stolu, na který upadla již před dvěma pivy. "Tvoe, říkla jsemám jak jsme loni na ty velkonce zasněžili na chatě?"
"Dneska už třikrát," otráveně povzdechl Saša.
"Toblo loni..."
"My víme, Lyndo. Byli jsme tam s tebou. Byla to moje chata," složil hlavu do dlaní Ivan.

Mezi kluky z Lesní a Polní ulice vždy panovala rivalita. Ta kulminovala každou zimu obrovskou sněhovou bitvou. Toho roku měla parta z Lesní navrch.
„Vzdáváte se srabíci?“
„Nikdy! Tahle bitva ještě neskončila!“
Nic to ale nezměnilo na tom, že se domů vraceli mokří a promrzlí na kost.
Přišlo jaro, začalo léto. A na začátku srpna parta z Polní vkročila do Lesní s dvoukolákem přikrytým plachtou. Lesní se začali stahovat jako supi.
„Přišli jste si pro výprask?!“
Polní strhli plachtu a zahájili palbu. Lesní samozřejmě netušili, že otec Jardy z Polní 36 vlastnil velký nevyužitý mrazák, akorát tak na uschování munice.