Le Visiteur du futur

Snažil se ze všech sil usnout, ale nešlo to. Henri hlasitě pracoval na vylepšení Castabota.
,,Henri! Nechceš se ztišit?" zavrávoral.
,,Pff, spánek je jen pro lidi. Počkat, ty jsi člověk. Smůla," řekl pobaveně. ,,Nemohl. Tohle je důležité!"
,,Co je na tom důležitého?"
,,Noooo...."
,,Zapomeň na to, jdu k Raphovi," řekl a zmizel.
Byla tma a on byl moc unavený, aby dával pozor. Hodil sebou na první věc, co vypadala pohodlně. Za chvíli ho probudil hlasitý řev. Raph se probudil z hrozivého snu do hrozivé reality. Už byl zase v jeho posteli a tentokrát doopravdy.
,,Pssst," zamumlal Visiteur a spal dál.

Zvedl telefon. ,,Ano? 23-805," řekl do sluchátka. ,,Jo, 805. Je to stejné."
Dveře se otevřeli a Visiteur vešel dovnitř. Henri zvedl hlavu od své práce a kývl na pozdrav.
,,Jak to šlo?" zeptal se.
,,Normálka," odpověděl. ,,Všechno by mělo jít podle plánu."
,,Jak se tak koukám, vzduch venku se vyčistil od helia," informoval Henri.
Visiteur si dopřál krátký vítězný taneček, nad kterým Henri pouze pobaveně zavrtěl hlavou.
,,Co dál?" zeptal se.
Visiteur rozprostřel na stole svůj plán. ,,Prošel jsem všechny proměnné. Zabráníme chlápkovi natrhat kytky," ukázal na první bod. ,,A v roce 2250 bude nezávadná voda," ukázal na poslední.
,,Logický."

Raph se procházel parkem. Byl krásný den. Na louce rostly pampelišky. Sehnul se, aby jednu utrhl.
,,Raphe!" ozval se hlas zdálky.
Už byl tady zase.
,,Netrhej tu pampelišku!"
,,Proč?"
,,Poslouchej, co se stane! Budou chodit další trhači pampelišek. A jeden z nich si pampelišku vylisuje. Ta ale bude skrývat virus, který se vyvine za tisíc let. Za tu dobu se z ostatních pampelišek vyvine nová rasa. Virus se rozšíří mezi lidmi a obviněny z toho budou pampelišky. Což povede k jejich hromadné popravě. Ostatní květiny se vzbouří a vyženou lidi do podzemí!"
Zmizel.
Raph si povzdechl a nechal pampelišku žít.

Poslední čistý kousíček nebe se zatáhl. Ihned se spustil prudký liják. Castabot naposledy kníknul a poroučel se k zemi.
„Nééééé!“ ozval se Henry v útrobách země. Jeho přítel neměl plášť, který by kyselému dešti mohl odolat.
Vyrazil dřív, než ho stihly dohonit pochybnosti. V dálce se už mihotá světlo. Odhodlaně vykročil ven. Vmžiku ucítil, jak mu déšť stéká za krk, ale nepálilo to! Olízl několik kapek z dlaně. Jak předpokládal, byla to kyselina. To ale může znamenat jediné: rychlým pohybem si vyhrnul rukáv a zrak mu neomylně spočinul na čárovém kódu.
„What the f-“ stihl ještě říct, než se zhroutil.

Raph z toho neměl dobrý pocit, ale smlouvu s Josephem podepsal. Misionáři nabízeli stabilní práci. Stellu to potěší.
Jakmile odložil pero, Josephova pobočnice spustila: „Dobře. Dostaneš první misi: V roce 2320 zničí Itálii a Indii jaderná válka. Máš deset vteřin na rozhodnutí, která z těch zemí bude zachráněna.“
Raph v záchvatu paniky vybafl: „Indie! Ž-žije tam víc lidí.“
Najednou před ním stála Stella. „Ty zmetku!“ zaječela. „Moje rodina je z Itálie!“ A pustila se ze msty do muchlování s Návštěvníkem.
Raph se s řevem probudil.
Uf, byl to jenom sen!
Stella v posteli vedle něj naštvaně zamumlala: „Zabít je málo.“

„No vidíš, jak ti to jde,“ povzbuzovala ho Constance. „Za chvíli budeme moct pekárnu přestavět na cukrářství.“
Mile se na ni usmál a pokračoval ve zdobení. Vlastně ho to docela bavilo, a to nejenom kvůli ní. Soustředil se, až mu na čele vyvstával pot. Ještě podpis do dolního rohu.
„Hotovo. Dám ho do lednice a zítra…“ nedořekl.
Čokoládová šmouha, kterou měla Constance nad horním rtem, ho příliš rozptylovala.
„NENECHÁM SE ŠIKANOVAT! TÍMTO PODÁVÁM VÝPOVĚĎ. SHNIJTE SI TU, LÚZŘI! SIMON LOPEZ“ zněl nápis.
Šéfa výpověď nepřekvapila. Jeden problém ale měl. Rozhlédl se po zbývajících zaměstnancích. Koho přinutit, aby dort ochutnal první?

„Je to těžké být… jiný,“ svěřil se mladý dozorce Návštěvníkovi. „Toužím být s někým, s kým se dá promluvit, kdo mě vnímá a směje se mým vtipům.“
„Chápu,“ usmál se přátelsky Návštěvník. „Co kdybys odemkl ty dveře?“
„Rodiče mě nikdy nepochopí. Budu pro ně zvrhlík. Jsou tak konzervativní,“ povzdechl si dozorce a odemkl klec. „Budeš mě muset omráčit.“
Návštěvník našel vhodnou tyč a napřáhl se. Vtom se zarazil. „Rodiče? Jak tě… no víš… když jsou nekrofilové?“
„Hrálo v tom roli nedorozumění a podchlazení,“ odpověděl dozorce zasmušile. „A já jsem výsledek.“
„Jsi nejsympatičtější bachař, jakýho jsem kdy sejmul,“ ujistil ho Návštěvník.

„Náš nový cíl: Celine Alavoine. Vsadí sedm čísel, získá miliony. Výhru pak použije na humanitární účely.“
„A to vadí přesně… proč?“ zajímal se Raph.
„Její peníze zachrání Afričana Ayebazibwe Djembu. Sirotek však postrádá své mrtvé rodiče natolik, že zahájí výzkum probouzení mrtvých. V roce 2146 se program vymkne kontrole a zbudou po něm jen stále se rozrůstající masy zombií.“
„Zabijeme ji.“
„Judith!“
„Je to efektivní!“
„Co radši…“
„Ne, Raphe! Nemá cenu říkat pravdu!“
„Ale ne. Vsadíme správná čísla o den dřív, vyhrajeme jackpot a Celine ostrouhá!“
„Hmm…“ tvářil se návštěvník zaujatě.
„To vyjde,“ souhlasila Judith. „A já konečně dostanu zaplaceno.“

„Jako tvůj přítel a humanista tě musím upozornit na jisté nepříjemné skutečnosti,“ spustil doktor Henry Castafolte, když si Návštěvník připínal na zápěstí stroj času.
„Henry, oba víme, že když něco neuděláme, stane se tohle…“
„Na jednoho člověka zbydou 3,2 kilometry čtvereční podzemních chodeb, jeden kyblík na výkaly,“ doplnil ho Henry, „a 1,63 zombie.“
„1,63 zombie jsem potkal včera,“ kývl Návštěvník. „Jako humanista chápeš, že se musím vydat do minulosti a najít toho Rapha, co založí Časovou policii.“
„Ale jako tvůj přítel tě upozorňuji, že šance, že ho najdeš, je 0,00000…“
Stroj času udělal vžum a Návštěvník zmizel.
„Merde,“ zamumlal Henry.