DMD č. 25 pro 25. 4. 2013. Téma: Píši Vám

Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty…
Znám jednu dívku, která sem píše. Jednou mi nadhodila, zda bych se tohoto projektu také nezúčastnil. Ví, že rád píšu. Nabídku jsem považoval za vtip, ale částečně i výzvu. Tak jsem napsal první stoslůvkovou. Teď, když se měsíc chýlí ke svému závěru, začínám mít pocit jistého deficitu. Psát každý den… Na dané téma. Přemýšlet – tvořit. A když už téma – tak jak obsahově, zpracováním, látkou – nebo třeba stylem. Asi největší problém mi dělala Bajka. I když - poněkud zmaten, vydržel jsem do konce.
Asi mi budete chybět, přátelé.
V úctě, Váš Kašpar-Len Myslitel

Vážená redakce,
píši Vám, neboť jsem rozhořčena Vašimi nerozvážnými radami. Poté, co můj manžel Benjamin se rozhodl řídit vašimi radami a poprvé v životě kvůli slimákům zakoupil pivo a současně je poprvé okusil, byl rázem konec s jeho abstinencí.
Zatímco dříve naší zahradě věnoval veškerý volný čas, nyní jeho nemalou část tráví v restauračním zařízení. Vymlouvá se, že tam s dalšími štamgasty mimo jiné konzultuje zahrádkářskou problematiku, já však vím své.
Poraďte mi nyní prosím, jak jej dostat z vlivu toho neblahého fenoménu, kterým je hospoda a konzumace piva vůbec.
Jménem podobně postižených manželek i jménem svým
Uršula Xenie Vítámvásová

Obyčejné záchody na obyčejné škole. Nátěr v kabince někdo sloupal, jen částečně.
Všichni se koukají všude okolo a čtou si přihlouplé poznámky na stěnách. Ta, která ale vykukovala zpoza nových vrstev, vypadala ale daleko zajímavěji.
Píši Vám,
Pro pokračování bylo třeba odloupat opatrně další vrstvičky, tak, aby se to nepoškodilo.
Trvalo to až do konce školního roku, než si přečetla skoro celou milostnou básničku. Na dívčích záchodcích? Podezřelé. Stále jí chybělo jméno autorky...
Během prázdnin proběhla rekonstrukce. Dveře byly nahrazeny nablýskanými bez vzkazů dávné minulosti.
Zklamání z toho ji nikdy docela neopustilo. Ale na památku vytáhla svůj nožík.
Píši Vám,...

Má drahá,
píši Vám, doufaje ve šťastnou náhodu, jež bude přát tomuto psaní, aby k Vám nalezlo cestu. Stěží si budete pamatovat jednoho z mnoha zakrvácených mužů, jakých každým dnem opečováváte žalostně mnoho.
Já si však pamatuji Vás. Anděla s laskavýma, ač unavenýma očima, s hrubýma rukama, schopnýma laskavých doteků. Pečovala jste o mne, když jsem byl sláb, konejšila dobrým slovem, když se mi nedostávalo naděje.
Dnes se krčím v zákopech u Yper a boje neberou konce. Jestli však tohle peklo přečkám, je mým jediným přáním znovu pohlédnout do Vašich očí a konečně Vám vyslovit své díky.
Bůh Vás ochra_

Dobrý den,
píši Vám kvůli nezvladatelnému chování Vašeho syna. Jak víte, naše škola je připravena vyhovět potřebám problematických studentů a zároveň přimhouřit oči nad různými prohřešky, které by jinde nebyly tolerovány. Proto jsme také tolerovali různé výstřelky Vašeho syna, ačkoliv jejich náprava nebyla snadná. Jeho poslední prohřešek však překonává úplně vše. Společně s Yog-Sothothem a několika dalšími studenty našeptávali zbloudilému cestovateli. Tento Abdul Alhazred, jak se cestovatel zve, skončil v péči lékařů, ale pravděpodobně natrvalo zešílel. Z tohoto důvodu jsem nucen Vašemu synovi udělit kázeňskou důtku, a pokud bude jeho chování pokračovat, budu muset doporučit kázeňské zařízení R'lyeh.
Váš ředitel.

Když francouzská princezna odjela, na Navarru padl smutek. Ani na to slibované studium neměli pánové náladu. A přitom by jim očividně prospělo.
Oni by prostě truchlili, že princezna truchlí, a vůbec je nenapadlo, že by si s ní a s jejími dvorními dámami mohli dopisovat. Princezna napřed prostě truchlila kvůli otci a pak truchlila, že oni truchlí, že ona truchlí, ale potom se plácla do čela a nechala si podat psací náčiní. První krok měl sice udělat navarrský král, ale to by se pěkně načekala. Někdy je zkrátka potřeba se vykašlat na stereotypy a tu Slavné lásky snahu si vydupat.

Brzy jsem zjistil, že přizpůsobit se není tak těžký. Stačí odfiltrovat vnější vjemy. Společně s debordelizací myšlenek vám to dělá život snadnější. Snesitelnější, hlavně.
První den, to mě ještě doprovázel táta, jsem si svůj štít opatrně vyzkoušel. Nová škola. Internát.
Taky vám přijde, že jsou všechny ředitelny na světě stejný? Mají podobnej pach, kterej když ucejtíte, všechno se ve vás sevře, jako byste něco provedli. Ředitel, vysušenej chlápek, se na mýho otce usmál:
„Nemějte obavy, pane Stránský. S problémovými hochy si tu poradíme. Píši vám také číslo výchovného poradce…“
Štít držel jako skála. Jen já se pod ním trochu přikrčil.

V závětří skal se pokoušel hořet oheň. Moc mu to nešlo. Rašelina hoří špatně.
V záři plamínků si trojice dělila svou kořist. Nestálo to za nic. Kdyby šli pracovat poctivě, přišli by si na víc a za menší námahu.
„Přiložíme?“
Největší z trojlístku naložil na oheň nepoužitelnou část lupu.
Dopisy oheň utlumily. Okolní stíny se zdály být ještě temnější, než plameny opět vyšlehly a vítr se zmocnil několika ohořelých listů papíru, jejichž poselství se už k adresátovi nikdy nedostane.
V nejtemnějším stínu zaplály rudé oči.
Pošťák byl opravdu naštvaný. Asi to zdejší společnosti sdělí.
Zaměstnání poštovního lupiče prostě nemá budoucnost.

Laureen seděla v okně, na klíně rozložený papír, a okusovala brk. Ten dopis začínala už po sedmé. Nesnášela oficiální korespondenci, ale tentokrát nebylo vyhnutí. V sázce byl život jejího přítele. A tak psala vévodovi:
"Vaše Milosti,
žádám o slyšení ve věci obvinění, vznesených proti mistru Peregrinovi.
Oznamuji Vám tímto, že hodlám vystoupit a přednést důkazy na jeho obranu.
Věřím, že učiníte zadost spravedlnosti.
V úctě,"
Dopis zapečetila a zazvonila na služebnou. Doufala, že mladý vévoda bude alespoň tak dobrým sudím, jako jeho otec.
***
Lucien rozlomil známou pečeť a přelétl očima obsah dopisu.
Usmál se.
Na Laureen čekalo jedno velké překvapení.

„Řekněte Á.“
„Buahuaha.“
„Dýchejte zhluboka!“
„CHRRR CHRRR“
„Nedýchejte.“
„Chrrr chrr.“
„Vyplázněte jazyk!“
Takhle vypadá má pravidelná každoroční prohlídka u doktorky. Na čtení písmen při kontrole zraku už rezignovala. Nechává si je ode mne psát, stejně jako jméno a datum narození.
Nahlédne ještě jednou do mé karty: „Píši Vám Zyrtec. Kde je lékárna víte?“
„Buahahamo,“ přikývnu. V lékárně si už zvykli, že je na jaře nezdravím.
Jenom jednou, v roce 2006, jsem si mohl s doktorkou normálně promluvit. Bříza ten rok vykvetla později, olše dřív, topol snad vůbec nekvetl, a asi 76 dalších druhů pylů se mi vyhýbalo.
„Nashledanou!“
„Buaahe bhem.“