DMD č. 3. pro 3. 4. 2015. Téma: Proměnná

To ponížení, že ho viděla během návratu, apaticky ležícího na podlaze, nahého a pochcaného, bylo mnohem horší, než odchody samotné. Nějakou dobu.
Nějakou dobu nikoho nezval. Jenomže... jestli se tam nepodívá, kletba se zlomí.
Jeho odchody se postupně zhoršovaly.
Žádné z nich nechtěl ublížit. A věděl. Všechny ženy jsou stejné. Zvědavé... ale zbabělé. Žádná se nikdy nepodívá v ten nesprávný čas. Až se najde jedna.
Ne zvědavá. Nepodívá se.
Až se našla jedna. Ne zbabělá. Nepočítal s tím. Nepočkala, až místnost utichne.
Její tělo si nechal.
V hlavě mu hučelo. Opojením a nadějí.
Jestli tu se mnou zůstane, kletba se zlomí.

Zmačkala další papír. Ta čmáranice vypadala opět jako plánek termitiště, ne však stejně přehledně jako tato hmyzí stavba. Její tužka se opět rozběhla po bloku a začala postupně umisťovat jednotlivé proměnné. Osoba A byla posazena do levého horního rohu a byla jí přisouzena dráha směrem k osobě B. Obě se měly setkat přibližně uprostřed, jako když se dva termiti srazí v chodbičce. Nebozí tanečníci nepochybně netuší, co se na ně chystá. Mají před sebou jistě spoustu práce, ale každý z nich může doufat, že výsledkem bude choreografie stejně propracovaná jako termitiště a dosáhne nakonec i jeho dokonalé přehlednosti. Do toho!

Setkání pana učitele Bolzana s rodiči bylo vždycky vyčerpávající. Nebyl to špatnej chlap. Byl spravedlivej, obdařenej neobyčejně bystrým úsudkem a oplývající nadáním pro nejrůznější vědní disciplíny. Žel jeho srdce tlouklo především v rytmu goniometrických funkcí, kvadratických rovnic a papežských dogmat.
„S tou matematikou musíte něco udělat, Barnaby! Je jediná, která nespočítá rovnici se dvěma proměnnými!“
„A ostatní předměty?“
„Čtení, mluvnice i sloh jsou v pořádku. V rétorice vyniká. Úplně hudebně hluchá také není.“
„To se mi ulevilo. Když ji naučíte počítat do dvanácti, jako reverendka se určitě někde chytne.“
Bolzano se pokřižoval, zamumlal něco o Panence Marii a vystřelil pryč.

Plán loupeže byl jednoduchý. Nejprve odlákají pozornost kasína divadlem v hale. Pak se přemístí k trezoru a Daisy se s amuletem neviditelnosti proplíží přistavit auto na smluvené místo, dokud ochranka prohledává kasíno. Trixie mezitím nahackuje trezor a Lorelai ji bude krýt. Perfektní plán - kdyby jedna ze zlodějek neměla vlastní plán, který ovšem nutně nepočítal s úspěšným vloupáním.
Zrzavá Asgarďanka byla profesionálka, ale když jí během oblbování agenta Interpolu vyměnily hbité prsty amulet za tretku, ničeho si nevšimla.
Trixie, kterou v jiné podobě znala většina lidí jako Lokiho, se spokojeně pousmála. V téhle hře byla proměnná, se kterou zrzavá čarodějka nepočítala.

Při léčení bylo vždycky potřeba zohledňovat řadu faktorů. Věk pacienta, pohlaví, jeho rodinnou i osobní historii, roční období, povolání... Ten seznam pokračoval a ani čarodějka ho nedokázala vyjmenovat vyčerpávajícím způsobem. Přesto je brala do úvahy naprosto samozřejmě. Peregrin ji však překvapil, když s jedním jejím pacientem začal plynule konverzovat v latině. Tento pacient patřil k těm, kdo si vždycky stěžovali na předepsanou léčbu. Po rozhovoru s Peregrinem však přijal všechna doporučená opatření bez polemik.
"Cos mu řekl?" vyzvídala čarodějka.
"Že je na něm vidět,že je člověkem, zakládajícím si na svém vzdělání, a proto mu vysvětlím celý postup jeho řečí."

Artemisův plán byl elegantní jako matematická rovnice. V teoretické rovině měl ošetřené všechny intervenující proměnné, byla to prostá statistika. A držel-li se čísel, docházel k překvapivým závěrům. Například, že existence Národa nebyla zdaleka tak nepravděpodobná, jako že by byl jeho otec stále naživu.
Jak jinak porazit čísla, než pomocí čísel?
Později si nespočetněkrát vyčítal naivní metodologickou chybu, jíž se dopustil. Celou dobu počítal s tím, že jeho proměnná může nabývat pouze dvou hodnot. Skřítkové existují, anebo neexistují.
Příliš málo se zabýval tím, co čekalo mezi jedničkou a nulou.
Třeba druh natolik lidský, že jej může zničit alkohol nebo Stockholmský syndrom.

Jo, to bude super. To nikoho určitě nenapadne!
Hm, tak napadlo.
Co tohle?
Ne, to je naprostá kravina. To tam vůbec nemůžu dát!
I když vlastně... ono to není úplně blbý...
Jako aspoň na kachničku to bude.
Ne, nebude!
A co tenhle nápad?
No jo, ale mám já tam vůbec...?
Žiš, to už je tolik?!
Se vsákne.
Nevsákne, jak jsem tam mohla vložit zrovna tohle?!
Krucinál, a proč jako tenhle geniálně úžasný nápad musel přijít až pět minut po limitu?
Jde to ještě předělat?
Nevím, jak pro vás, ale pro mě je DMD autorium vysoce těkavá (a těžko lapitelná) substance...

Starej Vaněk byl debil. Rozčiloval se, když jsme při matice vytahovali kalkulačky a bručel cosi o tom, že kupecký počty bysme měli zvládat všichni.
V době, kdy má každej u sebe mobil a kdo chce může v něm mít i aplikaci na řešení rovnic!
Když mě přijali do školy magie, nejvíc ze všeho mě těšilo, že se zbavím tý protivný a v době počítačů zbytečný matiky.
Až do chvíle, kdy jsem dorazil na první hodinu Magickejch prostorů a učitelka začala na tabuli vykreslovat funkce.
Na moje protesty nebyl brán zřetel.
“Magie nebo matematika, závisí jenom na tom, jakou dosadíte proměnnou.”

Meč vyskočil z pochvy naprosto potichu. S loučí v druhé ruce se pomalu plížil černajícím se ústím jeskyně. Pod nohama mu vrzaly kosti ztracených poutníků jak se blížil do doupěte lovené stvůry. V centrální síni na něj čekalo překvapení. Mladá žena přikované řetězem k velkému balvanu. Její nářek umlčel prstem přiloženým ke rtům. Rozhlédl se kolem ale po monstru ani stopy. Jal se ohledat skálu jestli neskrývá tajné průchody do podzemí, když v tom za sebou zaslechl zvuk, jakoby se párala kůže. Otočil se zpět k balvanu, ale místo dívky zahlédnul jen mihnutí se ohromných čelistí. Pak byla jen bolest.