DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Do bjørkhallenské Mandaly vešli tři. Mistr Ayre, Erik a Danele.
Ptačí mandala v Château des Chansons se jim ozvala skoro vzápětí, šťastná, že konečně může mluvit. Erik vzal Danele za ruku a společně vešli do tmy plné hlubokého zpěvu. Ayre se mezitím posadil na místě, kde je v Mandale všech pět elementů v rovnováze, a čekal.
O pár hodin později se zpěv Ptačí mandaly změnil a Ayre uslyšel, jak se do jejích tónů mísí Erikovo hvízdání a Danelin šepot.
Potom Danele vyjekla. Ayre zaslechl kroky. Erikovy. Vzdalovaly se.
Zašustily v písku.
A pak skřípavý nářek zmlkl a zněla jen flétna.

Opodál se ozvaly kroky. Přes zavřené oči ale neviděl, kdo se k němu blíží.
---
Monika šťouchla do Tomáše. Oba se rozeběhli k postavě ležící vedle cesty.
---
Vnímal, že k němu někdo přiklekl. A doufal, že to nejsou nepřátelé.
---
Těžko říct, co to bylo za člověka, už to jeho oblečení bylo strašně zvláštní. Rozhodně ovšem nepůsobil, že jen klidně spí.
---
Začínal mít pocit, že tady něco nesedí. Na co čekají?
---
"Neměli bysme radši někoho zavolat? Klidně může bejt mrtvej..."
---
Jestli budou ještě chvíli čekat, tak -- v tu chvíli mu došlo, co je špatně.
"Počkejte, já nejsem mrtvej! My tady hrajeme larp!"

Umírání nejenže bolelo, ale taky bylo o dost delší, než doufal. Jeho tělo drtily kameny, ale stále žil. Nejspíš ho nějaká zlovolná krutá všemocná bytost prostě nemohla nechat v klidu odejít. Sakra, život má spoustu krás, ale umírání v temnotě mezi ně nepatří.
Konečně začal vítězit pocit ospalosti nad bolestí. Poddal se únavě a vydal se na cestu. Náhle ho kdosi ve tmě popadl a nasměroval zpátky.
"Kdepak, tebe ještě potřebuju. Teď už je jen přesvědčím, že to nemůžeš být ty, a pak je parádně vytrollím!"
"Ale já jsem mrtvý," namítl Obito.
"To si oni myslí taky," usmál se Kishimoto.

Bylo dusné letní odpoledne. Barva na zábradlí u vesnického obchůdku se tavila horkem. Tiše kapala na chodník. Vincek Kovář chrápal pod nepojízdným fekálním vozem.
Naprostou nehybnost vesnice rušila pouze Magdalena Vytáčková hledající hřiby v trávě u pomníku padlých. Když dospěla k názoru, že slunce stačilo milé houby usmažit dřív než mohla ona, obrátila babka pozornost k Vinckovi.
Přicupitala ke spícímu a mocně ho šťouchla holí.
„Jdu podívat, jestlis pod tím hovnocucem neumřel,“ oznámila nevinně; dobře věděla, kdo jí minulý týden čmajznul ty tulipány.
„Sakra! Ne, nejsem mrtvej! Ženská jedna zatracená!“ nadával Vincek, který se leknutím praštil do hlavy o hřídel.

"Haló? Je tu někdo?"
"ANO, TADY JSEM."
"Fuj, to sem se... chtěl zeptat, nedal by si pán uzenku? Nebo jiné zboží? Co potřebujete, to seženu. Ať se picnu!
"LITUJI, ALE UŽ ŽÁDNÉ ZBOŽÍ NEVLASTNÍTE."
"Jak to? Kde jsou uzenky? Moje věci?! Vy jste je ukradl! Vraťte je!"
"JÁ JSEM VÁM NIC NEUKRADL. DO POSMRTNÉHO ŽIVOTA SE NEVSTUPUJE S MAJETKEM."
"Do čeho? Moment, snad nejsi... nebo jo?"
"UŽ TO TAK VYPADÁ."
"Ale já přece nejsem mrtvý, nemůžu být. Mám rozdělaný jeden skvělý kšeftík! Vrať mě!"
"SMRT, JAK JSTE JIŽ SÁM MOHL MNOHOKRÁT NA TRŽIŠTI ZPOZOROVAT, BÝVÁ VETŠINOU KONEČNÁ."
"Ať se picnu!"

Lidé se na tebe usmívají a ty na ně.
(je to maska)
"Miluji tě," pošeptá ti někdo do ucha.
(nedokážeš to vyslovit nazpět)
"Jsem v pořádku," řekneš.
(nejsi a víš, že se to nezmění)
"Co nevidím, to mě nezraní," opakuješ si.
(ale stíny toho, co bylo, s tebou zůstanou)
"Na ničem mi nezáleží," zařekneš se.
(kdysi to bylo jinak)
"Nedokáži cokoliv cítit," zašeptáš.
(zní to unaveně i tvým vlastním uším)
Jsi s nimi a oni s tebou.
(přesto je tu rozdíl, který nelze překonat)
"Já přece žiji! Nejsem mrtvý," zoufale si přeješ.
(nejhorší je, že víš, že jde o lež.)

"Salsooo!"
Hrabě Teleke z Tölöke se zhroutil v záchvatu nevýslovného bolu, a byť to byl bol velmi okázalý a teatrální, byla to dobře odvedená práce. Jeho sluha trpělivě nesl s ním ono břímě lásky, jež musela skončit ach, příliš brzy.
Ano, takhle se zachovává styl, pomyslela si obdivně Salsa Verde, a pohodlněji se opřela na svém obláčky vystlaném divanu.
Ale co to? On nehodlá zemřít spolu s mou památkou? Odporný, přízemní pokrytec. Musela uznat, že Robert Gorcz z Gorcsény byl sice cynický padouch a k jejím fyzickým ostatkům měl pramálo úcty, ale dokázal pochopit to hlavní: dokonalost umění je nesmrtelná.

Hm, ano. Tahle várka mačkadlice bude vážně něco. Stařenka si ulila ještě jednu sklínku přímo z destilační aparatury.
To, co uviděla, rozhodně nebyla halucinace.
Vydra vlekla za ocasy hned tři ryby. Na kraji mýtiny je položila na zem, došla ke Stařence a zcela očividně... se dožadovala napití.
„To bys teda vážně neměl," prohlásila Stařenka přísně. „Zapomeneš se a zůstaneš takhle. Nejdřív se vrať a pak přijď na skleničku."
V Bábině domku se vznášela vůně pečených pstruhů. Postava ležící na posteli svírala Bábinu starou ceduli; Bábi seděla v křesle a štupovala punčochu.
„Poslyš, Esme, bylo to rozumné, naučit Zapůjčení zrovna Výsměška?"

„Crrrr!“
„Haló. Co je, jsou tři ráno, proboha.“
„Ahoj, Georgi.“
„Kdo volá?“
„Chceš konec příběhu?“
„Cože, jaký pří… Proboha, to jsi TY?“
(Pár vteřin šokovaného ticha. Na druhé straně je pro změnu ticho bohorovné.)
„Ano.“
„Oh. Co je to tam za rámus?“
„Povstalci. Oslavují.“
„Oslavují?“
„Ono totiž, jak bych to jen… Já to zkrátím – Palpatin tak trochu zesnul.“
„Palpatin je mrtvý?“
„Ano. Budeš po mně opakovat všechno, co ti oznámím?“
„Promiň. Pokračuj. Ten příběh.“
„Jak tě znám, nazveš ho Návrat Jediho.“
„Ale do psí hadí!!!“
„Ano, přesně tak. Pak to probereme. Mířím za tebou. A mimochodem – ne. Nejsem mrtvý. Úplně.“

"Já nejsem mrtvý!" volal na mne hlas svědomí, zatímco jsem se cpala chlebem s máslem.
"Já nejsem mrtvý!" volal mne ten stejný hlas, zatímco jsem se místo učení dívala na další díl oblíbeného seriálu.
"Nejsem mrtvý!!" téměř mne mlátil hlásek, zatímco jsem místo psaní drabble doháněla předešlé resty v potu tváře.
"Nejsem mrtvý..." skuhral, zatímco jsem si neumyla pro samou únavu z nicnedělání ani vlasy s tím, že si je umyji ráno.
"Já nejsem mrtvý..." šeptalo mé svědomí, když jsem po desáté posunula budík o "ještě pět" minut.
On možná ne, ale já jsem z toho svědomí už docela mrtvá.