Bratrstvo neohrožených

Útok na Brécourt Manor, jak se jmenovala farma poblíž umístění německých děl mířících na pláž Omaha těsně před invazí spojeneckých vojsk, se dodnes vyučuje na amerických vojenských školách jako příklad precizního velení a brilantní bleskové improvizace při útoku malého oddílu na opevněné pozice.

Zatímco menší část jednotky poutá pozornost a palbu nepřítele, zbytek se přiblíží z boku a úsek po úseku zejména pomocí ručních granátů obsazuje zákopy a ničí děla.

Kdybyste se ale tehdejšího nadporučíka roty E 101. výsadkové divize americké armády Richarda D. "Dicka" Winterse zeptali, řekl by, že pouze dělal svoji práci. Rozhodující totiž byla odvaha jeho mužstva.

„Tak za kolik minut tam budem?“ zeptá se Nixon poněkud unaveně. Ty prášky co do sebe všichni hodili, než nastoupili, všechny uspávají.
„Pět,“ odpoví Winters ode dveří, kterých se sotva drží, aby nezahájil seskok předčasně.
„Jak to tam dole vypadá?“ křičí Welsh, aby byl slyšet přes výbuchy ve vzduchu všude mezi nimi.
„Spousta tmy!“ odpovídá Winters po krátkém naklonění ven ze dveří.
Sotva pár vteřin na to se červené světlo vedle jeho hlavy změní v zelené; to nikdo nečekal.
„Jdeme, skáčeme, jdeme ven!“ burácí Winters, popadá do ruky vak který má u nohy, a skáče z letadla ven do Normandie.

Nasedli jsme do Dakot, těhotní výstrojí a municí, motory zařvaly, letadla se vznesla a lehce se ve vzduchu srovnala do formace. Čekal nás jen krátký let zakončený seskokem v nepřátelském území.
Těš se, Hitlere! Už letíme. Dáme ti na prdel! Za měsíc jsme v Berlíně a zaklepeme ti na dveře.
Ještě nad kanálem na nás začala pálit protiletadovka. Formace se rozpadla a nikdo náhle nevěděl, kam letíme. Jen piloti letadla na hrotu. A stále jsme nebyli na místě. Krutá připomínka nebezpečí, kterému čelíme. Oblohu ozářily výbuchy, letadla začala padat. Vzadu to někdo koupil, ani nevím kdo...
Vedení praporu ani neseskočilo.

O nikom jiném nekoluje tolik pověstí. Že rozdal německým zajatcům cigarety, a pak je všechny postřílel. Že sám zneškodnil nepřátelské dělo. Že zastřelil vojína vlastní jednotky, protože nechtěl nastoupit na hlídku.
Žádnou nepotvrdil. Ani nevyvrátil.
Na zmrzlém poli před belgickým Foy, kde do nich nepřítel pálí jako na střelnici, ve chvíli, kdy chcípají, je vojákům úplně jedno, kdo za to vezme a dostane je ven. A když „Bloody“ Ronald C. Speirs proběhne německou linií na druhou stranu vsi, spojí se s další četou, a pak se vrátí stejnou cestou zpátky, rozhodnou se na všechny kecy kašlat.
Rota E našla velitele.

Ideální věc. Jednoduchá, skladná, dokonalá do temné noci.
Přesně tohle jsem si myslel, dokud jsem neztratil tu pohyblivou polovinu.
'Panebože!' pomyslel jsem si, 'vždyť mě za chvíli někdo zastřelí!' Zahlédnul jsem chlapa v helmě, přistál určitě jen chvíli přede mnou. Nedaleko štěkal německý kulomet, ale větší nebezpečí pro mě představoval právě on.
Kliknutí. Krev se ve mně zastavila. Poznal jsem Burta Christensona. Musím se k němu dostat dost blízko, abych na něj promluvil.
Kliknutí. Natažení závěru pistole.
"Pro rány Boží, nestřílejte!" řekl jsem a zvednul ruce.
"Ty idiote! Co máš v palici? Proč neodpovíš, když cvakám?"
"Rozpadlo se mi to."

Všudypřítomný mráz každého vyčerpával k nesnesení. Žádné teplé oblečení, i kdyby ho měli, by mu nezabránilo zalézat do kostí.
Již několik dní byli obklíčeni, munice docházela a nové zásoby byly v nedohlednu. Zbývalo jim sotva šest minometných granátů, krabice nábojů na kulomet a nábojnicový pás na střelce. Vzpomínali na domov, masírovali si omrzlé nohy, zpevňovali jámy.
Večer pak pojedli ledové fazole a zmrzlé kukuřičné lívance, které ve sporadickém tichu výběžku křupaly, jako když chroustáte mrkev. Jak rádi by si teď dali "sračku na šindeli", nebo se nacpali špagetami a běželi na Currahee. Všechno by bylo lepší než dřepět v Bastogne.

Rutinní záležitost. To říkali. Jen chvilka letu, žádné potíže, vyskočit, sbalit se, vrátit se "domů", podat hlášení.
Bylo to jako vrátit se do dětství. Jako snažit se udělat krok. Ten úplně první, kdy nevíte, jestli tím nezničíte svět. Adrenalin bují žilami, krev šumí v uších. V tu chvíli se cítíte nesmrtelní, můžete dokázat cokoliv. Ano, protože to bezvýhradně milujete.
Dokud se nepodíváte nad sebe, kde se dělostřelecký protiletadlový granát zavrtává do těla Dakoty, z níž jste vyskočili.
Ne, Nixi, nedívej se tam, křičí na něj jeho podvědomí. Nemůže odtrhnout zrak. Ruce zasvrbí, jazyk se vine k patru.
Už ji nechce.

- Kapitán Speirs.
- Výborný velitel. Konečně někdo, koho rota E respektuje.
- Lépe řečeno, Dicku, se ho bojí. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Potíž je v tom, že moc krade.
- Pane?
- Zabavuje, provádí reparace, říkejte si tomu, jak chcete. Berchtesgaden například. Pro generální štáb tam nezbyla ani jediná stříbrná lžička. O špercích, svícnech a obrazech škoda mluvit.
- Má doma těhotnou-
- Rány boží, Dicku!
- - ženu.
- S Nixonem vychlastali téměř celý Göringův sklep. Patoky nám tam nechali.
- Kapitán Nixon byl vždycky znalec.
- V rakouských domech nezůstává po jejich společných nájezdech ani kapička. Dicku, každý pohár jednou přeteče. Skončí špatně, dejte na má slova.