Městská havěť

Periferní bicáček byl mladším bratrem Krvavého kolena. To mu říkalo láskyplně Bici a ze všech sil se snažilo, aby z něj vychovalo řádné a úctyhodné strašidlo. Bicáček se snažil svému sourozenci vyhovět, nakonec ale uznal, že na takovou práci není stavěný. Rozměry měl dvacet pět na deset, barvu starorůžovou a nejhrozivější zvuk, který dokázal vydat, bylo vlhké plesknutí.
Nakonec se našel v roli vizuálního fantomu. Zabydlel se ve zrcadlech fitness center a každému, kdo se do nich zadívá příliš dlouho, vykouzlí na okamžik vidinu dvojnásobného bicepsu. Někteří se následně vzepnou k výkonu týdne. Jiní shledají, že halucinace signalizují přepísknutý trénink.

Každé pražské koupaliště má svůj bludný záchranný kruh. V předvečer zahájení sezóny jej plavčíci tajným rituálem zasvěcují pražskému vodníkovi a pak jej ponechávají přes noc u bazénu s obětinami, obvykle s flaškou rumu a nějakými zapomenutými plavkami z loňského roku. Vše do rána zmizí. Kruh se objeví zase až za úsvitu po posledním koupacím dni, kdy se zařízení ukládá k zimnímu spánku. Jakým způsobem vodník každoročně řeší logistiku sběru kruhů a skladovací prostory, není známo a nedoporučuje se po tom pátrat. Důležité je, že se na pražských koupalištích přes rok nikdo neutopí a že má pražský vodník vždycky dostatek grogu.

Už jsem ho skoro měla. Ještě včera jsem si byla stoprocentně jistá, že bydlí v košíčku s potřebami na šití. A tak jsem ho (ten košík) večer celý srovnala. Kromě několika zbytků, které už asi nechtěl, protože žere jen ty sudé, jsem našla pouze vychladlý dolík v klubku vlny.
Pak jsem ho zahlédla lézt do koše s prádlem na žehlení. Což je divné. Ponožky tam nemají co dělat, já je nežehlím (ale existují takoví exoti, co to dělají).
Koš je tvrdý oříšek. Žehlím třetí večer a dostala jsem se teprve k hornímu okraji.
Ale jsem ti stále na stopě, ponožkožroute.

Za poslední stránkou každého příběhu číhám já. Někteří mi říkají Dobrá duše - ale jestli existuje nějaká Dobrá duše příběhů, já to rozhodně nejsem. Já jsem jen Sběrač. Sbírám to, co zbylo z autorovy duše, když vylil své srdce na papír, sbírám bolest písní a ze slz malířů míchám další barvy. Po nocích vracím básníkům slova a hvězdným prachem klidním jejich sny.
Nikdo z nich mě nezná. Občas mě zahlédnou - havrana, vlka, motýla, který mává křídly noci. Myslí si, že to já jim dávám inspiraci.
Netuší, že je to jejich vlastní síla, ukrytá v každém jejich díle, kterou jim vracím zpět.

Většina neužívaných pump, které najdete v zastrčených uličkách nebo na dvorcích, už dávno nejsou jenom pumpy. Jsou prorostlé bludníkem. Bludník je nenáročná amorfní bytost, která ke svému životu nepotřebuje víc než zřídkavý kontakt s tělem člověka. Dřív obýval hlavně kořeny málo užívaných cest. Většina lidí ho ani nepostřehla; obzvlášť citlivým osobám způsobovalo zakopnutí chvilkovou prostorovou zmatenost.
Se zvýšenou oblibou turismu byl bludník z mnoha cest vytlačen. Opuštěné pumpy se staly ideálním útočištěm. Týdny si jich nikdo nevšímá, čas od času však někdo přece jen pohladí hubici nebo zkusmo zarumpluje.
Bludník je spokojen. Vás možná na okamžik zasáhne vlahá vlna nostalgie.

Tiskařští šotci jsou výborným příkladem adaptability mytické havěti. Původně se zřejmě jedná o běžné entropické šotky, živící se vytvářením nepořádku a disharmonie. Několik z nich zřejmě již ve středověkých skriptoriích zjistilo, že nelad lze způsobit i v psaném textu, skutečný boom však přišel až s vynálezem Guttenbergova lisu. Je pravděpodobné, že každý vyučený mohučský tovaryš si jednoho šotka odnášel v uzlíčku s sebou. Šotci se rychle adaptovali na jakoukoli změnu postupů v tiskařském řemesle, obvykle o krok napřed před těmi, kdo se snažili jejich chyby korigovat. Tvrdí se, že automatické opravy ve Wordu a slovník T9 jsou jejich nejúspěšnějším dílem.

Společenství bludiček nejsou nepodobná včelstvům. Skupina vedená královnou se zdržuje převážně na jednom místě, odkud může čerpat energii. Zvláště oblíbená jsou traťová železniční návěstidla.
Jednou za čas dojde k přemnožení bludiččího společenstva. Projeví se tím, že skupina začne spotřebovávat více energie, než je její zdroj schopen dodávat při plné funkčnosti. Návěstidlo pak obvykle začne chybovat nebo vypadávat. Tehdy si bludičky zvolí další královnu, část společenstva se s ní odpojí a v roji se vydá hledat nový domov. Než se tak stane, může roj někdy omylem usednout na neužívané návěstidlo, rozzářit ho vlastní energií a zavést tak vlak na vedlejší kolej.

Není jisté, která mytická bytost v Českých zemích poprvé odhalila potenciál elektřiny jako magické výživy; nelze vyloučit, že k objevu došlo nezávisle na více místech najednou. Tak či onak však k tomuto zjištění došlo v éře Františka Křižíka. Dobře zdokumentované jsou následující dva případy. V roce 1887 Perchta, rožmberská Bílá paní, okusila energie z obloukovek právě zavedeného jindřichohradeckého osvětlení. A v roce 1905 staroměstský vodník Bedřich W., lákán vibracemi pronikajícími pilíři Karlova mostu, dotkl se elektrického nosníku, který napájel tramvajové vozy, načež prudce klesl počet utopených. Že by byl sám František Křižík velmi vynalézavým plivníkem, je prozatím ničím nepotvrzená teorie.

Permoníci putují po pražských výkopech v tlupách, jejich hlídky hlásí každou uzavírku. Nouzová kanalizační jáma jich uživí tři až sedm, výměna kolektorů kolem dvaceti, u rozkopaných tramvajových tratí se jich občas pohybují stovky. Milují míšení starého a nového. Nadšeně se probírají vlhkou hlínou a pichlavou sutí betonu, zbožňují caterpillarové bagříky i obrovské vrtací stroje. Ohledávají dlažební kostky ještě vlhké od hlíny a labužnicky nasávají vůni asfaltu. Umí slušně romsky, pár slov ukrajinsky a všechny nadávky dlaždičů. A když je popadne nostalgie, přinesou si po setmění nářadíčko. Dělníci pak ráno nechápavě kroutí hlavou: Ty dva metry navíc snad vykopal nějaký skřítek.