Temné aleje lásky (I. Bunin)

Měl oči jako trnky a těma mě uhranul a přišpendlil do manželství jako motýla.
Měl rty stvořený pro líbání a líbal mě často, a taky jiný líbal, děvky z Timofejovy krčmy, za kopějky, co jsem vydřela.
Měl duši černou jako šmouhy, co se mi dělaly na prstech, v uších a na krku, když na mě věšel cinklý šperky ze svejch kšeftů, který mi nosil místo omluv.
Moje krev, když kapala z rozbitýho nosu na podlahu, byla rudá jak falešný rubíny v nich.
Pak už tu černou duši neunes a radši umřel na kolejích.

Lidi zlatý, jak já toho pacholka milovala!

Otevřeným oknem vstoupí do pokoje lehký vánek, pískání gondoliérů a chuť moře. Slaná na jejích rtech, slaná na tvářích.
Hvězdy tančí na laguně a ona zatne prsty do drapérie a potisící si zakáže myslet na jiná světla na jiné vodě.
Na Petrohrad, na minulost, ve které zpívala a tančila, zářila, opěvovaná, obletovaná, šťastná.
Kde jsou ti milenci, které navlékala na nit svého mládí jako perly? A proč se nikdo z nich nestal manželem?
„Sama jsi to chtěla,“ zní jí v uších vlastní hlas.
A teď, když bílé noci zrudly, v doživotním vyhnanství jí zvony svatého Marka odbíjí rozsudek věčné samoty.

„Tak povídejte, která z nich bude Vaší ženou?“ natáhla se přes mé nahé tělo a podala si z nočního stolku papirosu.
„Nechápu,“ zakoktal jsem.
„Vaše Nasťa Petrovna k nám chodí na stopičku. Říkala, že jste dostal poštou tlustý dopis z Petrohradu. Psaní od Vaší matky, plné informací a obrázků mladých dívek. Kdo to tedy bude? Bohatá dědička? Oficírská dcerka? Jistě bude čistá a nevinná, prověřená, bezpečná a zabezpečená.“
Nestoudně se protáhla, neřestná, bílá v bílých poduškách, tak blízká, tak cizí.
„Nečekal jste ode mě přece víc, drahý příteli, že ne?“ posměšně přimhouřila baziliščí oči, „a nechoďte zítra, manžel se vrací.“

Chystáte se ženit, drahý příteli? Radím Vám, nedělejte to!
Svatba, inu, divná věc. Taky jsem se oženil. Krásná byla, rusovlasá, pihy po celém těle – to jsem ovšem zjistil až později, pochopitelně. Jak jsme tehdy s kamarády pili! Jako by bylo možné svobodu ve vodce utopit, taková pošetilost!
Rok, dva potom, co Vám pop svázal ruce, už pijete zas – abyste zapomněl. Na hádavou ženskou, starou a svrasklou, se kterou Vás obřad spojil. Prý navěky! To je tak odporné! Život zhořkne, ona zhořkne… Až jednou položíte ruce na kdysi bílý svěží krk a stisknete…

Ale Vy jste nějak zbledl, můj milý! Koňak?

Zvony hlaholí, zvony jásají, zvony zpívají. Radost světlého Kristova vzkříšení zšedne v kouři papiros a beznaděje. Koňak je dopitý, lahev prázdná, zbyl stakan vodky v plesnivém pokoji a jedna kulka v revolveru. Trpký smích se zlomí v kašel, suchý jako opilcovy dásně, krev se rozstříkne na papír, bílý pro poslední pořízení. Co lze ještě komu odkázat?
Mrtvé matce prokletí – za všechnu její necitelnost.
Děvkám peklo – za všechna lhostejná objetí.
Pozůstalým dluhy – za všechny prohýřené noci.
Krčmářům pohrdání – za všechny vypité i nevypité lahve.
Jedna kopějka pro Převozníka – za nejdelší cestu.
„Ďas aby spral toho parchanta zvonickýho,“ je jeho poslední modlitbou.

Neslušně brzy jsem opustil oslavu, přípitky na budoucí šťastný život, stakany vodky, kouř a oschlé pirohy. Temnou Moskvou jsem pospíchal do pronajatého pokojíku, na jehož bídu svítila jediná ubohá petrolejka. Spěchal jsem do vstřícné náruče, mé kotvy, mého přístavu, mé skály.
Ráno stál u postele, úplně oblečený. Důstojnická uniforma nepatřičně zářila v šedi kalného svítání. „Nepůjdu do kostela. Nemůžeš mě nutit dívat se, jak slibuješ věrnost… jinde,“ zašeptal a odešel. Chvatně oděný jsem vyběhl ven a vodkou zhrublý hlas bytné za mnou křičel: „Zhasínat a zavírat bude kdo, milej pane?“
Ulice byla pustá, jen opilý metař chrápal opřený o lucernu.

Jsou noci černé jako tuš, jako láska, jako vlasy černobrvých krasavic, jako oči cikánek.
Jsou noci těžké jako přikrývka v horké letní noci, jako olověné sny, jako močál, jako touha, jako vina.
Jsou noci beznadějné jako kyselé víno, jako poslední vlak, jako vypitá láhev.
Jsou noci kalné tak, že nepomůže ani vodka, ani karban, ani kamarádi. Potrhané jako zákulisí zakouřených, zaplivaných šantánů.
Jsou noci, ve kterých bloudíš městem sám a šeptem prosíš lampy, sloupy, nároží a laciné děvky, žebráš o vlídnou náruč, trochu něhy, o to, aby tě udrželi na nohou a nad hladinou.

Ani jedna hvězda nezáří nad Petrohradem.

Byla horká zařijová noc, když jsem se procházel ulicemi vyrostlými z římských staveb a bylo mi, jak kdybych chodil po hřbitově.
Rudým španělským vínem jsem připil stínům gladiátorů přímo tam, v chodbě odkud kdysi vybíhali vstříc smrti nebo slávě, a víno chutnalo jako pelyněk.
Tarragona vřela, Tarragona pulsovala, Tarragona slavila svou asketickou svatou – povykem, masou rozjařených lidí, řekou prskavek, petardami a ohňostrojem. Castellers, lidské hrady, pyramidy těl, tlačenice a bujaré veselí, a já byl sám, tak sám jako nikdy.
Sešel jsem dolů do přístavu, v moři se míhala světla v divém reji a tesknota naplnila moje srdce až po okraj.

Bydlel jsem u nich na studiích, on byl penzionový voják, ona upjatá panička a jejich dcera, kolenaté, sotva odrostlé hříbě, klopila oči a žmoulala lem sukně, kdykoli měla promluvit. Svedl jsem ji vlastně z nudy, mlčky strpěla můj žár, jen tichá slza se vpila do sarafánu. Tolik let a žen prošlo od té doby mým životem!
Dnes jsem ji potkal, tiše mě pozvala dál: Stále stejný byt, stejný samovar, jen čaj chutnal cize, po hořkých mandlích. A ona našla odvahu a studenými prsty mě tentokrát rázně odstrčila.

Ten chlad proniká až na dno mojí duše.
A je mi nějak mdlo.

„Byl to študovaný pán, ale s rodinou se nepohod, otec ho z domu vyhodil, že je skvrnou rodiny. Já hloupá mu věřila, živila jsem ho, šatila, a co jsem vydřela, on do poslední kopějky utratil. A přesto jsem ho měla ráda, snad i mord bych mu odpustila, ale taky jsem ho strašně nenáviděla. Pak ho přejel vlak a já zvostala sama.“
„Nic si nevyčítej, Glaško,“ odpověděl jsem jí, své staré služebné, „jiná by ho dávno opustila. Jsi bílá vrána mezi ženami.“
„Špinavá, milostpane, špinavá, vždyť já ho tenkrát na ty koleje sama postrčila,“ řekla a dál klidně vytírala zašlapanou podlahu.