Temné aleje lásky (I. Bunin)

„Odjíždíš?“ pohlédla na můj sbalený kufr, tam v malém bytě s výhledem na Al Aksá. „Vezmi mě s sebou!“ vzkřikla tak vášnivě, až jsem se zachvěl. Ukřižovaný nadějí v jejích očích, mlčky jsem se odvrátil a ona pochopila.

Ráno jsem Haifě nastoupil na loď a Svatá zem se mnou loučila nasládlou vůní mandloní, oleandrů, oslů, stok a pouště.
Už jsem se nikdy nevrátil. 

A přece – kdykoli myslím na slavný Jeruzalém, nevidím krásu, historii, necítím tíži biblických příběhů. Vidím její tvář a hrdý oblouk jejích úst, vrásku těsně pod havraními vlasy.

Jaký jsem to byl hlupák, že jsem odjel bez ní!
 

Ten pokojík byl malý, chudý a ošumělý, jen jedna petrolejka a jedna postel a tisíce prasklin v omítce. Znal jsem jednu každou z nich, z těch nekonečných hodin čekání na to, až přijde – od rodinných večeří. Někdy rozesmátá a laskavá, jindy zlobná, hašteřivá, jízlivá a zlá.

Dokud jsem nepochopil, že budu věčně druhý a věčně sám. Strašlivě jsem se opil, zvracel svůj žal pouličním lampám a děvkám, a pak nasednul na první loď, co ráno odplouvala daleko, pryč.

Vezla mě do Smyrny, Cařihradu, Jeruzaléma. Ale její oči byly stále se mnou.

Půl roku po mém odjezdu ji zastřelil žárlivý důstojník.

Jsou velmi honosné, plesy v našem petrohradském domě, plné hudby, tance, smíchu. Plné noblesy a vznešenosti. Sálem víří bohaté róby dam, blýskají se šavle důstojníků, důstojně kráčí pánové v sjurtucích. Křišťálové lustry září, šampaňské teče proudem a vodka je chladná.

Stejně jako moje drahá žena, bílá lilie, obklopená ctiteli, falešně cudná, koketně upejpavá. Ach, kdyby tak to hejno bláznů vědělo, co je zač – studený had, jen místo zubů má jed v klíně.

A já? Pravý partner takové ženy, sám jsem ji tím jedem, nakoupeným v nejhorších brlozích, nakazil.

Jaký jsme krásný pár – zmije a chlívák.

Páni muzikanti, zahrajte nám sólo!

Tolik žen prošlo mým životem, mýma rukama, mou ložnicí. Tolik stejných, tolik rozdílných – starostlivé, pečující, divoké, prostopášné, krásné i obyčejné. Rusovlasé, černovlasé, blondýny. Některé mým žitím prolétly rychle a zmizely rychle, jako světlušky v letní noci, jiné se vryly hlouběji.

A přesto – nejvíc se do srdce zaťala ta drobná dívenka, co stála na opuštěném nástupišti v Pečoře, už ne dítě, ještě ne žena, špičky okopaných bot u sebe. Usmála se na projíždějící vlak, ve kterém jsem tiskl tvář na sklo a naše pohledy se na malou chvilku protnuly. 

Ona jela dál, do budoucnosti, mě vlak odvážel rubat zlato do Vorkuty.

Smála se divoce. Milovala divoce, nestoudná, nestoudně dráždivá. S prvním podzimním chladem odešla bez rozloučení.
Vrátil jsem se do města a bylo mě jen půl. Vláčen rodinou, společností, zvyklostmi, od plesu k zábavě, od pitky k honu, byl jsem směřován, přitesán – loutka s dřevěnou tváří.
Se stejnou loutkou jsem se oženil, vodicí šňůrky jí stříhali od dětství – rodiče, guvernantky, vychovatelky, internát, šmik, šmik, šmik, jednu za druhou, až zůstala bezduchá, bezkrevná, moje.

A přece: Když z petrohradských krčem zazní divoká hudba, krev se mi zpění a srdce rozbuší. 
Dokud poslední tón cikánských houslí neumře v prachu a šedi mých dnů.
 

Stál pár verst od Kirovsku. Ví Bůh, kolik zlata zaplatil Jefim Afanasjevič, když jej nechal postavit u čarovné Něvy, útočiště na stáří. Domov pro vodku, koňak, papirosy, psy. Zlatý dům v kouzelných lesích.
V sedmdesáti mu hloupá služka povila syna. Choutky nepodědil, dům ano. Celý život diákonem v Kirovsku, ale stále se vracel. Jeho horoucí modlitby se vpletly do kouzla zlatého domu.
Diákonův syn miloval ženy, koňak, divoký život a Petěrburg, nenáviděl Kirovsk, nenáviděl zlatý dům.

Všechno zlato světa by dal za možnost ještě jednou vidět kouzelné lesy, otevřít zlaté dveře, teď, když – protisovětský živel – rube, rube zlato ve Vorkutě.

Stáli jsme spolu, kde se sbíhají vody dvou moří. Vítr k nám nesl z pevniny vůni Řecka, tymián a myrtu, pach stok a oslů a soli. Já, bledý cizinec, a ona – černovlasá a černooká.
Ruku v ruce jsme se společně dívali, jak nás moře odděluje od pevniny.
Pak maják zažehl své světlo a ona se usmála a lehce prsty dotkla mých rtů.
A noc byla jako drahokam.

Ráno odliv spojil Prasonisi s Rhodem a já se probudil sám.
Seděl jsem dlouho v bílém písku a díval se, jak se modré a zelené vody dotýkají, mísí, ale nikdy, nikdy neprolnou úplně.

Odjel jsem na venkov, když vedro svíralo Moskvu jak olověný kruh. Tetin dům byl klidný, tichý a chladný. I služka tam byla, hezké děvče v obnošeném sarafánu, silné bílé zuby i stehna.
Na sklonku léta za mnou přišla na naše místo, kde staré vrby máchaly své větve v tůni, dojemná jako zatoulaný psík.
„Myslela jsem, že… Milostpán bude i v městě potřebovat služebnou…“
Představil jsem si sebe s ní… a pohřbil ji v té hlubině.

Za nocí se mi zdává, že slyším její srdce, bije pod kořeny vrb, rudé a živé. Mé, černé a prohnilé, leží mrtvé v mojí hrudi.

Jeli jsme krokem, cesta byla samý výmol. Řidič se na mě omluvně usmál a rukou ukázal na zrezlé pozůstatky vozů, motocyklů a snad i kol. V tu chvíli mi můj nápad vidět poušť přišel jako pošetilý rozmar, hloupý vrtoch pramenící z nudy.

Pak slunce ozářilo kameny a písek a z vyschlého vádí vyšla dívka. Bosá, oblečená v černém, hnala před sebou stádo ubohých ovcí a koz, výjev jak z biblických dob.
Když jsme ji míjeli, usmála se, pak plaše sklopila hlavu.
Odnesl jsem si ten úsměv, to plaché prohnutí rtů.

Zaklela jím do mé duše krásu i prázdnotu Judské pouště.

Byl to nuzný kamrlík. Blikavá petrolejka a zašlé závěsy byly svědky našich hříchů, našich slabostí – když umlkla ústa a promluvily rty. Když nahá těla zpívala. Pak se bědný pokoj rozzářil jako hvězdy na hladině zimní Moskvy.
Žár zchladl. Jako zloději jsme se plížili do noci, když bytná – nízké stvoření, prosáklé vodkou – natáhla dlaň. „Viděla jsem a slyšela dost,“ zaskřehotala, „znám Vaši i jeho rodinu. Činže se zvedla, milej pane.“
Představil jsem si to hnusné staré ucho, jak se tiskne na dveře, slídivé oko v klíčové dírce.
Zachvěl jsem se a zaplatil.

Týden na to narukoval.
Na podzim padnul u Sevastopolu.