Akta X

"A vypadá to, že bude pršet. Nebylo by lepší, kdyby sis vzal deštník?"
"Mami."
"A netvař se tak otráveně! Je ti patnáct, ne padesát - pořád ti můžu dát zaracha!"
"Poslouchej svou matku," pravil moudře Williamův otec. "Vím, o čem mluvím!"
Will se zasmál a vyhnul se matčině pohlavku. Zamával a vyšel ke dveřím, kde čekali ostatní.
Jeho matka jej sledovala a nedokázala úplně skrýt ustaraný pohled. Důvěřovali jim, ano, ale...
"Ahoj," pozdravil chlapec, trochu rozpačitě.
Scullyová a Mulder sledovali rodinný rozhovor a nedokázali se ubránit mírnému úsměvu.
A palčivé bolesti za ním.
"Ahoj, synu."
Protože tenhle vlak už nikdy nedohoní.

Scullyová si prohlížela složku s případem.
„Krevetí muž, dvouhlavá žena, mužatka s plnovousem... Muldere, to je popis nějakého béčkového hororu z cirkusu, nebo se mi snažíš říct, že to je skutečný případ?“
Mulder jí vytrhl složku z rukou. „To je skutečný případ. V 50. letech na Floridě došlo k několika podivným vraždám a tihle lidé byli jak svědky, tak jejich obětmi. Lidské menažerie byly v té době poměrně populární.“
Scullyová se zahleděla na černobílou fotku siamských dvojčat. Vypadala opravdově.
„Nikdy se nepřišlo na to, kdo za tím stál. Tihle lidé byli pro společnost nepohodlní. Neměli invenci to řešit. Prostě zmizeli.“

„Zlato! Dneska si uděláme romantický večer,“ zvolala Dana, když odhodila klíče do misky na botníku. Dveře zaklaply.
„Opravdu?“ ozval se z obýváku Donnie Pfaster. „A copak budeme dělat?“ políbil ji na uvítanou.
„Dneska tvoje vlasy krásně září... budu ti je snad moct umýt?“ zeptal se dychtivě.
„Ale kdepak, koloušku,“ usmála se Dana. „Dneska mám něco mnohem lepšího.“ Šla za ním do obýváku. Zabořila se do měkkého gauče a skopla z nohou lodičky.
„Masáž chodidel?“ Donnie vypadal zklamaně. Byl přesvědčený, že Dana si zaslouží lepší péči.
„Ale ne, ty hloupý... budeš mi moct ostříhat nehty na nohou!“
Donniemu se rozzářily oči.

"Muldere, mám dovolenou," zabručela Scullyová do telefonu místo pozdravu.
"Mám skvělý případ, to si musíš poslechnout." Mulderův hlas překypoval entuziasmem, jako vždycky, když v kartotéce našel něco zajímavého. Nejlépe tak třicet let starého, protož čím starší a nevyřešitelnější případ, tím lepší.
"Počká to?" Byla si jistá, že určitě ano, ale to by Mulder nesměl být Mulderem.
"No..." nadechl se na druhé straně Mulder.
"Jestli je to tak důležité, začni sám. Jistě to zvládneš. Já si užiju pár dní volna a pak se k tobě připojím," rozhodla, ale tušila, že s volnem se může rozloučit.
Proč je vlastně pořád u FBI?

Scullyová rozrazila dveře do místnosti a vběhla dovnitř, zbraň v pohotovosti a rychle zkontrolovala pohledem své okolí.
„Jdeme pozdě,“ konstatovala a sklonila pistoli.
Mulder byl ve dveřích ve stejnou chvíli jako Scullyová, ale pro jistotu kryl chodbu.
„Neměli přece čas reagovat.“ svraštil obočí, „Nemohli se prostě vypařit.“
„Já vidím jenom spoustu papírů a dat, budeme to muset všechno projít,“ povzdechla si Scullyová s pohledem na kancelář plnou papírů a počítačů. „Projít to všechno zabere několik dní.“
„Nebo stačí jedna cesta do laborky,“ přimhouřil Mulder oči a sklonil se k popelníku, ve kterém ještě dohořívala cigareta. „Kdys naposledy dělala rozbor DNA?“

Prodírala se mezi auty a očima pátrala po tom správném. U ucha držela telefon, v druhé ruce svírala kapačku s lékem.
Vteřiny ubíhaly, jedna za druhou, tik ťak, s každým klapnutím podpatků měla čím dál větší strach, že to nestihne. Nesmí umřít, takhle ne. Musí přežít, aby spolu mohli zachránit ostatní.
Potřebuje ho. Byl součástí jejího života přes dvacet let. Byl otcem jejího syna.
Jenom dohromady mohli najít Williama a odvrátit tuhle katastrofu.
Před ní se objevilo jeho auto. Poslední metry utíkala, nevnímala, že vráží do ostatních.
Se srdcem v krku otevřela dveře.
Jejich naděje neumřela. Mulder byl zatím naživu.

Lhala by, kdyby tvrdila, že občas nevzpomínala na život Před tím. Kdy duchové byli jen pohádkou a mutant, schopný hibernovat třicet let po požití lidských jater zápletkou béčkového hororu. Na život před temnotou.
Nedokázala přesně určit, ve který okamžik se jeho Pravda pomaličku stala jejich pravdou. Možná to bylo, když ji celou zmrzlou svíral v náručí uprostřed ledového ničeho. Možná dřív; když pohřbívala svou dceru. Když čekala jejich syna.
Když ho dávala pryč, už věřila. Musela.
Ale když svírala umírajícího Muldera a vzhlédla k ostrému, skutečnému světlu, které rozčíslo jejich metaforickou temnotu a možná slibovalo smrt, ale možná Williama...
Nelitovala.

Pozoroval malého světlovlasého chlapce, jak si cosi čmárá na kus papíru. Chlapec ho nevnímal, byl ve svém světě.
Mulder z něj měl takový zvláštní pocit. Jako by ho už někde viděl.
Věděl, že jeho matka tvrdí, že byla svědkem toho, jak UFO uneslo její kamarádku, možná to byl ten pocit. Scullyová mu to neustále předhazovala od té doby, co po něm požadovala vysvětlení, proč tenhle případ berou, a on jí to řekl. Bylo mu jasné, že mu nevěří.
Pro něj to bylo důležité. Věřil, že každý takový případ ho může přivést blíž.
Blíž k pravdě o tom, kam zmizela Samantha.

Kruhy v obilí byly poměrně běžnou záležitostí. Jednou za čas se objevil nějaký vtipálek a pak toho byla plná média.
Jenže tentokrát to bylo jiné. Uprostřed obrazce našli mrtvolu, která po prvotním ohledání koronera vykazovala podivnou příčinu smrti.
Scullyová se loudala za Mulderem. Byla otrávená, protože věděla, že do Anglie letěli jenom proto, že toho muže našli zrovna tady.
„Scullyová, dávej pozor!“ okřikl ji najednou Mulder, když sešla z vyšlapaného kruhu do neporušených klasů, aby si prohlédla půdu. „Když obrazec narušíš, můžeš změnit poslání toho, kdo tady ten vzkaz zanechal,“ dodal významně.
Scullyová si povzdechla. Nemělo smysl na tohle odpovídat.