Akta X

Když přišly Scullyové narozeniny, snažila se dělat jakoby nic. Nechtěla si kazit den vědomím, že je zase o rok starší. A stále svobodná, jak jí její matka ráda nenápadně přípomínala.
Přesto, byly to její narozeniny. Měla by si je užít. Snad si aspoň Mulder vzpomene... Už tak dlouho neměla pořádný dort. Se šlehačkou, zasnila se.
Ale v kanceláři na ni nečekalo sladké překvapení.
Mulder ji zastavil hned ve dveřích.
„Doufám, že máš připravené náčiníčko. V márnici na tebe čeká čerstvá mrtvola.“
Všechno nejlepší, Dano, popřála si ironicky v duchu.
Večer jí zavolala máma a neopomněla se zeptat, kdy budou vnoučata.

Výhra v šachu není štěstí, je to strategie.
Když si Gibson poprvé uvědomil, proč je to pro něj tak jednoduché, nedotknul se figurek celé měsíce.
Pak neodolal.
Když ostřelovač zamířil na jeho hlavu, on uhnul a sledoval kapky krve, rozstříknuté po šachovnici - protože jeho protivník tu schopnost neměl - cítil se jako dvojitý podvodník. Malý génius, který padnul za oběť vlastní pýše.
Když mu poprvé rozvrtali lebku, aby odhalili tajemství jeho mozku... nedokázal myslet na nic.
Když jako mladík poprvé po letech vytáhl šachovnici před rozzářenýma jasně modrýma očima Van De Kampsovic kluka, kterého hlídal, usmál se.
Hra ještě zdaleka neskončila.

Na stole jí přistála složka s nápisem X-7869. „Máme případ,“ řekl Mulder, ale nevypadal moc nadšeně.
„Co to je?“ zeptala se Scullyová.
„V Oregonu zabili dva muže.“
„Ale podle spisu to vypadá na obyčejný případ.“
„Jo. Bydleli v penzionu, ale včas nezaplatili za ubytování, tak je majitel ubodal. Ve spánku.“
Scullyová udiveně nadzvedla obočí. „A co na tom máme řešit?“
„Najít vraha. Nuda,“ odfrkl si Mulder. „Jo, Scullyová, už to není co bývalo. Jako by se všechny paranormální jevy spikly a zmizely. Občas si říkám, že by nebylo špatný se nechat unést. Víš, aby naše práce zas za něco stála.“

Stáli spolu na balkoně a hleděli na oblohu posetou hvězdami. Měsíc byl skoro v úplňku.
„Někdy si představuju, že je tam nahoře mezi hvězdami a kouká se na mě,“ řekla tiše. Vzal ji za ruku.
„Buď ráda, že tam nahoře není. Je o něj dobře postaráno.“ Přitáhl si ji k sobě do objetí a pohladil ji po vlasech.
„Já vím,“ vzlykla. „Jenže mi někdy tak strašně chybí, víš? Říkám si, že jsem neudělala dost, abych ho ochránila, jen jsem se ho vzdala.“
„Víc jsi udělat nemohla,“ odpověděl. „Jiný osud ho ani čekat nemohl, když je to náš syn.“
Ach, Williame…

Někdy ho jeho práce unavovala. Tolik toho viděl, slyšel a zažil – jeho přesvědčení, že pravda je tam venku, bylo podložené na reálném základě. Ale i přes to si tu pravdu musel nechat pro sebe.
Už ani nedokázal spočítat, kolikrát jim sebrali důkazy o tom, co právě viděli. Nedokázal spočítat, kolikrát museli mlčet o tom, co bylo zjevné. Snažili se je naučit nevidět a neslyšet, ale on věděl, že fakta nemůžou potlačit tím, že budou předstírat, že neexistují.
Byl to boj s větrnými mlýny. Přesto nedokázal zastavit touhu protrhnout tu membránu nevědomí, kterou nad nimi natahovali.
Všichni měli právo znát pravdu.

Beru tě za ruku.
Usmíváš se. Připomínáš mi Nový rok 2000. Tvé vlasy jsou delší a světlejší, v tvých očích je stín, který má jméno William a který nikdy nezmizí, ale ten úsměv je stejný jako tehdy.
Jsme tady a jsme tady spolu.
Na hodinách naskočila minuta po půlnoci, 23. 12. 2012.
Pravda je tam venku - a stejně tak lži, řeklas mi jednou. Nevěděl jsem, kde lež hraničí s pravdou, kde krutost pravdy činí z naděje pošetilost.
Nevím to ani teď. Jediné hranice, které mi nejsou neznámé, jsou ty naše - dokud žijeme, dokud jsme spolu, tak nemáme žádné.
Pořád věřím.

„Muldere, už chci jet domů,“ řekla otráveně Scullyová.
„Pssst!“ zasyčel na ni. „Ještě chvilku vydrž.“
„Na co tu vlastně čekáme?“
„Vždyť už jsem ti to říkal. Chci prozkoumat to rušení. Myslím, že to jde odtamtud,“ Mulder ukázal do zeleně lesa.
„Hmhmm,“ zabručela Scullyová. Věděla, že nemá smysl protestovat. Prostě to musí přetrpět.
„Vidělas to?“ vyhrkl najednou.
„Co?“ odpověděla a ani se nenamáhala podívat směrem, kam ukazoval.
„Támhle! Něco se tam mihlo!“
„No jasně...“
Mulder se náhle zvedl a utíkal do lesa.
„Počkej, kam letíš?“ vstala. Zaslechla výkřik.
Mulder na ni zoufale mával z díry v zemi. Tenhle měsíc už podruhé.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak jsme se mohli na té velké hlavní silnici ztratit?“ vyštěkla Scullyová, když si obhlédla les, uprostřed kterého se ocitli.
„No... asi chyba ve výpočtu GPSky. Je tady špatný signál, někde musí být rušení,“ nevinně pokrčil rameny Mulder.
„Zatraceně!“ nakopla Scullyová pařez. „Proč vždycky, vždycky, když zadáváš souřadnice do navigace, skončíme v nějaké...“
„Scullyová,“ začal Mulder smířlivě, ale vysloužil si pohled hodný rozzuřeného býka. „Prostě se do toho připletla nějaká nečekaná proměnná, no. Ber to pozitivně. Když už jsme tady, můžeme prozkoumat to rušení, co říkáš?“
Scullyová odevzdaně dosedla na pařez.
„Přísahám, že tě jednou zabiju.“

„A co bude, až ji najdeš, Muldere? Až otočíš poslední stránku toho tajemství?“ zeptala se ho jednou Scullyová.
„To nevím. Už jsem ztratil naději, že takový den jednou přijde,“ odvětil sklesle. „Ale asi nikdy nepřestanu hledat tajemství toho, co se schovává tam nahoře nad námi. Toho, co způsobuje všechny ty nadpřirozené jevy. Možná jsem Samanthu už dávno přestal hledat a je jen záminkou pro pokračování vyšetřování Akt X.“
Scullyová se na něj smutně usmála.
„Ať už to bude jakkoliv, Muldere, jsem tu vždycky pro tebe.“
Vrátil jí úsměv a pevně ji objal. Byla jediná, na koho se kdy mohl spolehnout

„No dobře, přiznávám se,“ doznal se nakonec Mulder. „Snědl jsem ho.“
„Já to věděla!“ usmála se vítězoslavně Scullyová. Pak se zamračila. „Jak jsi mi ho mohl sníst? Víš, že mám kvůli dietě jídlo přesně připravené na porce! Teď budu o hladu až do svačiny.“
„Když já nemohl odolat. Tak hezky voněl, koukal na mě, volal ‚sněz mě!‘ a já nesnídal...“ zasnil se Mulder. „Byl výborný, to musím uznat.“
„To vědomí mě skutečně nasytí,“ odvětila Scullyová ironicky.
Mulder si založil ruce za hlavu. „Ale příště tam nedávej kyselé okurky, ty nemám rád.“
V příštím okamžiku ho do hlavy trefila kancelářská sešívačka.