DMD Bonus č. 5 pro 21. 4. 2017. Téma: Péče kterou si zasloužíme – Parodie

Toužíte? Představujete si?
Třeba že na vás krásná černovláska oděná v kůži použije kletbu, která se nepromíjí? Že vám bude nadávat do krvezrádců či mudlovských šmejdů? Že s ní prožijete noc plnou kouzel a odvrácené strany rozkoše?
Erotický salon madam Belly vám může splnit to vše a ještě mnohem víc. Manipulace mysli, plnění přání, která jste se nikdy ani neodvážili vyslovit (vyžadujeme souhlas s použitím nitrozpytu a veritaséra), nečekané výsledky.
Služby poskytujeme mužům, ženám i párům (reference poskytnou manželé Longbottomovi, momentálně k zastižení u svatého Munga).
Pokud máte problémy s hůlkou, zapůjčíme vlastní.
Šílený smích pouze za příplatek.
Navštivte nás!

Scotland Yard vyšetřuje další v sérii podivných vloupání ve čtvrti Whitechapel. Obětí je slečna Elizabeth S., stejně jako v předchozích dvou případech žena nechvalné pověsti bydlící o samotě.
Elizabeth S. po návratu domů zjistila, že na ni na stole čeká teplá večeře. Další průzkum odhalil, že někdo také zametl, vynesl smetí, vypral prádlo a spravil rozbitá dvířka od skříně. Postižená okamžitě zavolala strážníka.
Později se našim novinám svěřila, že nahlášení „zločinu“ lituje: „No jsem docela ráda, tohle jsou takový ty věcičky, co jsem chtěla udělat, ale kvůli práci na ně nebyl čas.“
Jedná se o další čin tajemného Jacka Uklízeče?

„Ale Pane,“ durdila se Lyra.
Její anděl si z toho nic nedělal.
„Salcilia je mi velmi…“ Panpeirazon se demonstrativně zamyslel, „sympatická,“ popoletěl tak daleko, jak mu neviditelné pouto dovolilo (věřte, že když chcete provokovat a zůstat na živu, je povinná blízkost poněkud nepříhodná), a nepřestával se culit.
„Čím by jen něco takového mohlo být? Nevíš? Ach, jistě, jak jsem mohl zapomenout! Naše city reflektují ty vaše. Líbí se ti Roger?“
„Panpeirazone! Je to kamarád!“
„Myslíš, že když se Salciliou předvedeme naši blízkost, ušetříme vám nesmělá vyznání? Mohli bychom vás trochu rozmazlit. Usnadnit nesnadný úkol. Přeci jste tak trochu my. Takže?“

„My se nebavíme,“ sténala kupa prostříleného masa, z níž navzdory předpokladům tekla naprosto normální červená krev, a zbývajícím okem nechápavě hleděla na svého vraha – robotického guvernéra Kalifornie s rotačním kulometem v každé ruce.
„Rozkaz zněl jasně,“ pravil stroj neemotivně, leč s nestrojově rakouským přízvukem, „najít a postarat se o královnu Viktorii.“
„Ale,“ namítalo její veličenstvo posledním dechem, „což nemohl být rozkaz špatně pochopen? Jistě jste se o nás měl postarat dočista jinak, vlídněji...“
Terminátor se zamyslel. Pravděpodobnost takového omylu byla netriviálně vysoká. Přepočítával. Přepočítával. Přepočítával. Přehřál se. Restartoval se. Nenaběhl.
Další pokus Skynetu zlomit odpor lidí časovým paradoxem skončil fiaskem.

Opatrně namočila kartáček a pak nanesla pastu. Přitlačila štětiny na sklovinu. Rychlé krouživé pohyby. Každý zoubek zvlášť. Jemně, ale intenzivně. Správný sklon. Nic nevynechat. Ani tu stoličku úplně vzadu.
Jedna řada, druhá, třetí, čtvrtá…
Opláchnout a přidat pastu. Doufala, že až se dostanou na stanici, podaří se jí sehnat elektrický kartáček. Tohle bylo prostě příliš namáhavé.
Teď ještě mezizubní prostory. Zubní nit nebyla optimální, ale naštěstí ji napadlo použít datový kabel z třetí paluby. Měl správnou tloušťku.
Její život byl monotónní a vyčerpávající. Jenomže v této realitě se Elen Ripleyová stala zubní hygienistkou. Její vztah k vetřelcům to zásadně změnilo.

„Let me introduce you to this car!“
„Oh, what does it do?“
„It can fly. And swim. It has a sonar, machine gun, everything...“
„Don’t you say!“
„Yes! Hairdryer... and a beauty salon. The agents deserve the best care.“
„How fast is it?“
„Well, it doesn’t really go anywhere...“
„So is this a car?“
„Maybe.“
„You know, maybe we should leave... we shouldn’t be here.“
„Come on, no one would be so evil to spoil this fun.“
Galilhai turned from her screen with a smile and stroked a fluffy white cat. She had sudden urge to be a little evil.

Stát se o nás umí postarat úplně nejlépe. Začne to školkou. Matka musí do práce a dítě do systému. Teď si hrej, potom uklízej, společně za ručičku na procházku, oběd, spánek a můžete jít domů.
Pokračovalo to školou v trochu přísnějším režimu, tohle se nauč a nezapomeň na úkoly. Ani v dospělosti se stát nezbavoval své starostlivosti. Nezapomeň chodit do práce, aby měl kdo vydělávat na daně. A aby sis nemusel lámat hlavu, za co ty peníze utratíš, tak ti těch daní vymyslíme víc.
A pokud neumřeš v produktivním věku, tak šup, máme tady domovy důchodců. Odložené dítě odložilo rodiče.

„Není to Bruce Wayne?“ šeptali si dva důchodci na lavičce v parku, když spatřili povědomou postavu.
„Je,“ potvrdil důchodce třetí, Alfred Pennyworth, sypaje z téže lavičky zrní holubům. „Věděli jste, že když Superman po té patálii s kryptonitovým kopím na truc potlačil veškerý zločin v Gothamu, zkoušel se pan Wayne uchytit jako kadeřník? Investoval do toho všechny své peníze, zaměstnal Červenku a kočičí ženu…“
Zhluboka se nadechl a nasadil si černé brýle.
„Bohužel, byla to péče, kterou si Gotham zasloužil, ale kterou zrovna nepotřeboval.“
Zlomený netopýří muž mezitím cosi zlověstně chroptěl a na invalidním batvozíku honil mouchy kolem odpadkového koše.

„Co jsem komu -?!“ lamentoval týpek s vyšinutým výrazem mezi propadlými tvářemi, zatímco stepoval před nebeskou branou.
„No, já bych věděl,“ prohlásil muž vyhlížející jako bezdomovec na heroinu, který poctivě stál ve frontě na svoji dávku vstup do ráje.
„Co jako?“ štěkl týpek podrážděně.
„Ale nic!“ štěkl zpátky muž, ale pak si uvědomil, že vlkodlaci neštěkají, takže to na týpka zavyl.
„Hele, klídek, jo? Vždyť já si nestěžuju. Mohlo bejt hůř.“
Vtom se vedle nich objevil chlápek s mastnými vlasy a hábitem tak zakrváceným, že podlaha pod ním vypadala jako z filmu Quentina Tarantina.
„Snape?!“
„Říkali, že si mě tady zasloužíte.“

„Dobré odpoledne, vzácný pane,“ zašveholila Stařena a s uctivou poklonou vítala Aarona ve svém příbytku. „Nabídnu vám čaj nebo kávu? Posaďte se, posaďte se...“ zvala ho dál.
Aaron s potěšeném odpověděl: „Jen čaj, děkuji.“
Stařena přicupitala s tácem naloženým čajovou konvicí a plechovkou se speculooskami. Otevřela ji a nabídla mu. Host si přece zaslouží zvláštní péči. Vzal si jednu sušenku a ona plechovku hned zase rychle zavřela. Podivný severský zvyk.
„Jsem na cestě po severu,“ řekl jí Aaron. Stařena se jen usmívala.
„Doufám, že se u nás zdržíte,“ odpověděla. „Ale jestli spěcháte, nebudeme vás samozřejmě zdržovat.“
Byl krásný jarní den.