Akta X

Vcházeli na místo činu. Vše vypadalo naprosto běžně, jako všude, kde se stala nějaká vražda.
„Co se tu stalo?“ zeptala se Scullyová.
„Muže našla ráno jeho sousedka, když mu nesla noviny. Podle všeho je mrtvý od včerejšího večera,“ odpověděl policista, který dohlížel na vyšetřování.
„Vypadá to na docela obyčejnou vraždu,“ podotkl Mulder. Rozhlížel se okolo a snažil se najít něco neobvyklého.
„To ano,“ přitakal strážník. „Ale je tu jistá věc...“
Pomalu je vedl k tělu zavražděného. Muž očividně zemřel na následky poranění ostrým předmětem zaraženým do oka.
„Víte, vražednou zbraní byla pastelka. A jeho pětiletá dcera... je od rána nezvěstná.“

William byl hodné dítě, přestože trochu… jiné. Nevěděla přesně proč, ale občas měla pocit, že úplně… nezapadá.
(Nikdy o svých pochybách nemluvila, a kdyby k sobě byla doopravdy upřímná, uvědomila by si, že to bylo ze strachu před slovy: „Jak by mohl? Vždyť není tvůj.“ Protože v tom to nebylo. A on byl její, třebaže se jejich DNA neshodovala.)
Ale někdy… někdy.
Pohladila chlapce. Horečka ustupovala.
„Přinesu ti čaj, zlatíčko,“ vstala.
Náhle před ní něco spadlo. Pastelka. Vzhlédla. Uviděla na stropě desítky zabodnutých dalších.
„Williame… proč jsi to udělal?“
„Protože on taky,“ zašeptal pětiletý synek.
„Kdo?“
Ale dítě už spalo.

Dana Scullyová, zvláštní agentka FBI, zaútočila na číslo na své váze. Její kolegyně nám prozradila tajný recept, díky kterému má agentka tak útlý pas. Nejí totiž nic jiného než jogurt s mateří kašičkou!
Musí to být zázračný produkt, protože agentka Scullyová se mění před očima. Naši reportéři ji zahlédli před posledním vyšetřováním a byli šokováni její proměnou.
Zdá se ale přepracovaná, krutá dieta možná zatočila s jejími nadbytečnými kily, ale mnoho energie jí nedodává. Možná by si naše oblíbená agentka mohla občas dopřát i tlačenku!
Inzerce: Kupte mateří kašičku a nadobro zhubněte! Nyní výhodně jen za 125 dolarů vč. poštovného!

„No a odkud vy vlastně pocházíte?“ zeptal se Mulder nervózně. Nelíbilo se mu, jakým směrem se tenhle výslech ubírá. Genie si sundala sluneční brýle a upřeně se na něj podívala.
Mlčela.
„Tak někdo vás do toho koberce musel zabalit, ne?“ zkoušel to dál. Genie mrkla.
„Je to vlastně pravý peršan?“ napadlo ho, i když to byla úplně nepodstatná informace. Ale potřeboval odněkud začít. Genie si to buď velmi užívala, nebo ji to otravovalo. Ale neřekla nic.
„A ta přání. To jste se rozhodla vy, že budou tři, nebo je to nařízení shora?“
Povzdechla si.
A nasadila si zpět sluneční brýle.

Pomalu procházeli lesem a pátrali po místu vraždy, které tu mělo být, ale od telefonátu šerifa ho už nikdo nenašel.
„Tati?“
Scullyová by přísahala, že právě za tím stromem viděla svého otce. Musela už blouznit z několikahodinového pátrání.
„Slyšíš to?“ vyjekl najednou Mulder. „To je Samantha!“ Jako běsný se vydal za jejím hlasem.
„Muldere, stůj!“ křikla na něj, ale už byl pryč.
Scullyová se na poslední chvíli vzpamatovala a vyrazila za Mulderem. Věděla, že se nesmí rozdělit.
Doběhla ho a vzala ho za ruku.
Za dalším keřem to místo našli.
A vypadalo to, že s ním narazili i na vraha.

Paní Van De Kamp odmalička ráda pletla. Snila, že to jednou předá vlastní holčičce. To milovala. Ne… tenhle moderní svět: tyhlety… blogy, trumr? Truble? Trable jsou s tím rozhodně, pousmála se vlastnímu vtípku, netušíce, jak pravdivému.
Ale dcera nepřišla. Přišel William. (Přesto to zkusila. „Háček je v tom, že já chci hackovat, ne háčkovat,“ řekl. „Nebo spíš v tom háček není,“ dodal lišácky. Věděl, jak miluje slovní hříčky - a taky že neví, co „hackovat“ znamená.)
„Večeře,“ zavolala.
Will polekaně zavřel laptop. Zahlédla slova „pravda“ a „mimozemšťané“. Nejspíš další z těch sci-fi filmů. Mávla rukou. Na tyhle nesmysly byla příliš stará.

Noc se mění v den. Mulder stojí na verandě domu a pozoruje svou dospělou sestru. Slunce vychází.
MULDER: Byla jsi pryč tak dlouho. Hledal jsem tě.
SAMANTHA: Já vím. Vyrostla jsem v jiné rodině, ale že patřím jinam, jsem zjistila až nedávno. Bojím se ale, že už dlouho žít nebudu.
MULDER (zpívá):
Nikomu tě nedám, drahá sestro,
bez tebe jsem dlouho žil sám přesto,
blíž tě mám, jen sny mě k tobě sezvou,
a když na tebe pohlédnu tak vidím pravdu krásnou.
Žena jsi, tak dospělá a tak něžná,
pravdou jsi, co nikdo jiný nezná,
chránit tě musím teď už pořád
ať o tebe už nepřijdu, ne, to se nesmí znovu stát.
SAMANTHA: Můžu ti dát odpovědi na tvé otázky. Pravda je ve mně, ale nemám, jak ti ji dokázat.
Byla jsem tam nahoře s nimi,
pokusy a strach z té věčné zimy,
však jsem zpět, tak cizí a tak blízká,
teď však nechci pryč jít, když na lepší časy se blýská.
MULDER: Ochráním tě. Už tě nikomu nedám.
Padnou si v náruč. Najednou se zatmí, oblohu pokryjí bouřkové mraky a uhodí blesk.
Samantha vyděšeně vykřikne.
SAMANTHA: Už si pro mě jdou! Já nechci!
Zmizí.
Mulder nešťastně klesne na kolena.

Když zmizela, bylo jí osm a jemu dvanáct. Byli ve věku, kdy se jako snad všichni sourozenci vzájemně nesnášeli, dělali si naschvály, zlobili se. Nedokázali spolu být v jedné místnosti déle než deset minut, aniž by se pohádali.
Když Samantha zmizela, Fox najednou přesto cítil neskutečný žal. I přes sourozeneckou nevraživost svou malou sestřičku miloval.
Zanedlouho po jejím únosu nadešly jeho třinácté narozeniny. Poprvé s nimi neslavila. Byla to jeho nejsmutnější oslava.
S úderem 13. roku přestal být dítětem. V hlavě nosil plán, jak se pomstít těm, kdo Samanthu unesli. Od té doby nechtěl nic, než poznat, jaká je pravda.

Scullyová zaklepala na dvěře Mulderova bytu. Přišel jí otevřít zabalený do peřiny.
„Jsem nemocnej,“ zahuhlal.
„Tak okamžitě do postele,“ přikázala mu Scullyová. Mulder ulehl na gauč v obýváku. Povzdechla si.
„Jedl jsi něco?“
„Ne.“
„Musíš něco sníst,“ trvala na svém Scullyová. Odešla do kuchyně a navlékla si zástěru.
Podívala se do špajzu.
„Ty máš kočku?“ podivila se nad pytlem granulí.
„Už ne.“
Scullyová se nenechala odradit prázdným špajzem. Otevřela ledničku.
Několik sekund do ní překvapeně zírala. Byla prázdná. Nebyly v ní dokonce ani takové ty věci, co by v ledničce přežily i atomovou válku.
„Muldere, kdy naposledy jsi byl nakoupit?“

Jistě, hlavní příčinou byla ta událost.
Jenže některé věci si s sebou člověk nese od dětství.
Jako miminko občas pozoroval letadýlko kroužící nad postelí vysloveně podezíravě.
Když byl trochu větší, vždycky se v noci vyplížil z postýlky, aby se mohl z okna dívat na oblohu.
Mysleli, že kouká na hvězdy nebo na letadla.
Tónem pětiletého, který je daleko moudřejší než jeho rodiče, jim vysvětlil, že ho zajímají ty ostatní věci.
Každý večer chodil k oknu a těšil se.
Věděl, že se jednou dočká. Záblesku. Důkazu.
Povyrostl. Na pár let ho to přešlo.
Pak...
Pak se čekání stalo součástí jeho života.