Zavařování snů

Nic ji nebolelo, ale nemohla se zbavit dojmu, že by mělo. Bylo to něčím ve vzduchu. Zápach jódu? Neutrální vůně průmyslově praných peřin? Zvedla hlavu z naducaneho polštáře a otevřela oči.
Bílá, zelená, studené světlo… Kroky na chodbě a postele vyrovnané v řadě.
Jak se sem… V jediném záblesku vzpomínek před ní vyvstala Katedrála a úsměv muže na kříži. Rozbušilo se jí srdce. Takže ji zradil, nestačilo to, Adam je pryč. Krk se jí sevřel a začala se dusit slzami, které nedokázala vyplakat.
Někdo ji oslovil.
Nad její postelí stala zdravotní sestra a mluvila na ni jazykem, který Alena nepoznávala.

Šla tam a podívala se Zrzavci přímo do očí. Žádné klečení. Žádné sklápění zraku. I když vlastně on se dolů díval. Sledoval své zraněné nohy a jako vždy Alenu ignoroval. "Je mi jedno, jestli je člověk, imprint nebo kdoví co. Zachráním ho. Dostanu ho ven a postaram se o něj. Jako o vlastního. Je můj. Jsem ochotná zvládnout všechny tyhle těžké věci. Po tobě chci jen jednu jednoduchou - cestu ven pro nás pro oba."
Cítila jak jí rozhodnutí pulzuje v žilách. Nic jiného neměla. Šero obtáčelo krucifix jako měkký hedvábný šátek. Ježíš zvedl oči a podíval se přímo na ni.

15. 4. 2010
Nechali mě na něj podívat. Je to ON. Chlapec. Nevěřila jsem, že ho vůbec uvidím. Dokonce mě ho nechali i pojmenovat. Celé to bylo vyčerpávající. Když ho konečně dostali ven, celá jsem se třásla a byla jsem tak unavená, že mě ani nic nebolelo. Nechtěla jsem nic. Jen spát. Naposledy bez toho, abych se bála ranního stáčení. Těhotenství mělo i své výhody. Odbočuji. Vzchopila jsem se jen proto, že mi ho chtěli ukázat! Další možnost podívat se na něj nedostanu.
Je to takhle lepší. S celou tou mou historii bych byla strašná matka.
Pojmenovala jsem ho Adam.

Nebylo to tak, že by Alena nikdy nedostala květiny. V práci si dávali záležet, aby nikdy nezapomněli na její narozeniny, a jeden bývalý jí je fakt chtěl koupit, jenomže si zrovna zapomněl peněženku a ona si ty fialky musela zaplatit sama. Jenomže pro ni vždycky absence květin symbolizovala absenci vztahu. Pouta, které se jí kdoví proč vyhýbalo. Pouta, které mohlo vést k dalším… druhům pout.
Na hlavním oltáři se pokaždé, když se vzbudila, objevila váza s čerstvými květinami.
Špičkami prstů si prohrávala s jejich lístky a stejně opatrně se dotýkala i myšlenek na možné životy, kterých se už dávno vzdala.

Usoudila, že se ještě nebude vzdávat. Zkusila nový přístup. Ze všech koutů Katedrály nanosila před krucifix svíčky. Nebylo jich moc, ale přesto je sestavila do malé hraničky a jednu po druhé začala zapalovat:
"Prosím, dej Adamovi nový život. Je to dítě, nezalouží si…"
Odmlčela se.
"Zaslouží si šanci."
Další chvíle ticha a další svíce.
"Prosím, ukaž mi cestu ven. Takovou, kterou bych mohla vzít Adama s sebou, ale která nepovede k nám."
Další sirky už neměla, a tak poslední svíčku přiložila k té předchozí.
Plamínek přeskočil.
"Prosím, dej mi i odvahu pak tou cestou jít."
Ticho pokračovalo. Zázrak se nedostavil.

Alena potřebovala vědět. Potřebovala víc než jen tušený příběh. Potřebovala odpovědi. Jenomže pro získání odpovědí potřebovala pokládat otázky a tadyy nebylo komu.
Chvíli trvalo než si uvědomila svůj omyl. Je přece v Katedrále, tady se neptá, ale modlí.
Neodvážila se k hlavnímu oltáři. Jeho spletitá velikost ji děsila. Místo toho našla v jedné z kaplí obyčejný železný krucifix. Zadívala se na muže zrzavého rzí, klekla si a rozpačitě začala mluvit:
"Otčenáš, řekni mi, kdo je Adam? Je člověk? Je to doopravdy dítě Gréty Majerové? Je naživu? Můžu ho nějak zachránit? Můžu… je správné, že k němu něco cítím?"
Krucifix mlčel.

Něco se zlomilo, když mu prvně řekla jménem. Zašla moc daleko. Přestal být nespecifikované archetypální dítě. Přestal být nová forma imprintu. Začala vidět, co má rád. Co ho rozesměje. Kdy pláče. Jak usne.
Měla skoro hotovo. Už brzy bude čas vydat se zpátky a předat dokumentaci.
Usínal v jejím náručí. Vždycky ho pak opatrně sešoupla na zem a stočila se okolo něj. Probouzela se celá rozlámaná, ale ráda ho v noci cítila. Jeho dech byl rychlý a občas ze spánku vykřikl. Občas se smál.
Nechtěla odejít a nechat ho tady. Nechtěla ho vzít s sebou do Institutu a k Mojmírovi.

V Katedrále panovala příjemná teplota přizpůsobená kojencům plazícím se po podlaze a ženám vybaveným pouze plavkami a neoprénem, což ani jedno není oděv vhodný k dlouhodobému použití.
Stejně tak tu nebyl ani hlad. Jídlo sice chybělo, ale její tělo o něj nežádalo. Dokonale bezpečné a dokonale děsivé místo.
Alena si s chlapcem hrála ve středu labyrintu z růžového a černého mramoru. Rozpačitě před ním plácala rukama a připadala si jako první žena v historii, která se kdy snažila zabavit dítě. Myslela na Grétu Majerovou. Její noční můry stvořily Katedrálu. Naštěstí se nikdy nedozvěděla, k čemu "vědci" použili jejího synka Adama.

Nedala panice zas tak moc času. Měla tu práci. Začala Katedrálu dokumentovat. Pomalu, systematicky a detailně. A slepě. Nebyla psychoanalytik ani folklorista. Nevěděla, co hledá. Doufala, že venku se na její záznamy podívá někdo kvalifikovaný.
Chlapce našla v jedné z bočních lodi. Z dálky vypadal jako malé bílé vajíčko.
Přišla blíž. Jakmile si jí všiml, začal se k ní plazit. Když zachytil její pohled, zářivě se usmál. Neměla s dětmi zkušenosti a neměla je ráda, přesto ji ale instinkt donutil, aby se sehnula a vzala ho do náruče. Nezkušeně se k ní přitiskl. Jako někdo, kdo takovou věc dělá poprvé.

Když byla malá, vubec bratra neznala. Po té, co se "vrátil", jí Kryštof vyprávěl o svém dětství. O tom, co s ním většinu rán dělal otec, zatímco ona dlabala krupicovou kaši. Nevyčítal jí nic, ale jeho strach se příběh po příběhu přesouval do Aleniných žil, tepen a srdce. Jednou řekl, že se doma vždycky ze všeho nejvíc bál probuzení.
Alena měla pevně zavřené oči. Zaklapla víčka jakmile zahlédla lomené oblouky a píšťaly varhan. Věděla, kde je, a věděla, že by měla mít strach. Bát se usnout i probudit. Místo toho se ale po strašně dlouhé době cítila v naprostém bezpečí.