Normální

Adam zase spal v její posteli. Ani se neobtěžovala kupovat dětskou postýlku. Nijak zvlášť se k ní netulil ani netiskl, ale sem tam v noci zakňoural a uklidnil se, až když ho podrbala na bříšku.
Ve dne byl pořád v pohybu.
"Ne ne, to je maminčin šuplík," zakývala prstem.
Adam zvedl hlavičku a rošťácky se usmál. Vzápětí šuplík znova otevřel a zakousl se do něj.
"A šmitec," oznámila mu a za hlasitých protestů ho odnesla.
Každý měsíc odesílala do Izraele hlášení a každý měsíc do něj se škodolibým zadostiučiněním psala, že Adam je úplně normální dítě.
Vlastně byla dost šťastná.