Zavařování snů

Vezmi moudrost báby a stoč sny syna. Přidej vědu. Pečlivě zamíchej. Oděj do ocelové košilky.
Tak nějak by mohl vypadat recept na snové zbraně. Tak nějak jej Pavel Vrána sestavil. Ale pro popis použil jiná slova. Samozřejmě, některé věci se do laboratorních protokolů nehodí.
Protokol říkal:
Test subjektu 1 proběhl úspěšně. Použit roztok o koncentraci 3 %. Subjekt popisuje nepříjemné duševní stavy doprovázené halucinacemi. Vnímání času a prostoru bylo narušeno.
Docent Vrána se radoval. Lidstvo získalo naději na novou zbraň.
Subjekt 1 (asistent Víťa) do sebe lil jedno kafe s rumem za druhým a přemýšlel, jestli ještě někdy dokáže usnout.

Za rozestavěnou dálnicí byl les. Dovnitř jste mohli vejít kolem sloupu pouliční lampy. Pokud tedy na keři neseděl pták. Pták byl odtamtud. Vždycky kloval Kryštofa do dlaně tak dlouho, dokud z ní nezbyly akorát kosti. Ve dne jen hlídal. Stromů jste se nesměli dotknout a nesměli jste na sobě mít nic zeleného. Platila spousta pravidel, ale když jste nic nenechali náhodě, mohli jste v lese spát a nic odtamtud se k vám nemohlo dostat. Žádné sny.
Kryštofa našli až ráno. Byl ošklivě podchlazený. Tehdy Pavla prvně napadlo, že babka možná měla pravdu, když tvrdila, že dětské sny se stáčet nemají.

„Nech ty knížky a pojď mi pomoct!“
Koukla mu přes rameno.
„Stejně si jenom čmáráš nějaký klikyháky.“
„To jsou benzenová jádra, babi.“
„Pavlíku, bude to jen půlhodinka.“
Obrátil oči v sloup, ale odložil sešit.
„Chci zavařovat, vyvaříš mi sklenice.“
Okamžitě sebou praštil zpátky na křeslo.
„To tvoje zavařování snů je pověra,“ vysvětlil jí přemoudřele. „Babská praktika.“
„Jenomže já jsem tvoje bába, tak šupej.“
Nechtěla křičet, ale její vnuk byl jedním z těch lidí, co jsou na všechno moc staří už od narození, a ona o něj měla strach.
Kdyby věděla, jaká budoucnost Pavla Vránu čeká, měla by strach z něj.

Na světové výstavě byli jsme pobaveni imprinty – otisky snů dávno minulých osob. Tyto podivuhodné bytosti (ano, skutečně se jedná o bytosti) se zhmotňují, pohybují a dokonce i komunikují se svým okolím. Mezi velikášskými frázemi o tom, jak zbrojní průmysl zpracování nočních můr konečně přispěl i k rozvoji civilní společnosti, však zapadl jeden nenápadný detail. Strašidelná skutečnost, že imprinty nesou podobu skutečných a mnohdy již dávno mrtvých osob. Jen si představte, že po světě takto běhá bez vašeho (a zejména bez jejího) souhlasu například reinkarnace vaší babičky. A co hůř – představte si, že se přihlásí o již dávno šťastně převedené dědictví!

„Dá se to udělat úplně jednoduše, koukni, tady dáš trubičku a sem gumu. Dřív měli střívka, ale já použil šprcku.“
„Kdes vzal…“
„Drž hubu. Prostě jsem ji našel. Hele a semhle si to dáš…“
„Dost trapná jizva, z toho ti jako hráblo? To mně můj fort dvakrát zlomil hnátu.“
„A dost, očividně nechceš slyšet, jak to funguje.“
„Kryštofe, neblbni.“
„Ne.“
„No taaak. Dám ti cígo. Tři cíga“
„Tak jo. Přiložíš to sem a trochu zatlačíš. Neboj, nebolí to. Spíš je to takový… Trochu jako když se umeješ. A pak už to jenom teče.“
„To sou sny?“
„Jo, to jsou sny.“

Když to chtěl zkusit s Aničkou, dala mu matka takovou facku, až to s ním třísklo o zeď. Že prej s dětma se to nesmí. Že tak jí to učila její bába. Nevědecké pověry nevzdělaných ženských.
Kryštůfek spinkal v kočárku. Určitě se mu něco příjemného zdálo.
Vzorek z dětské mysli bude čistší. Navíc bude moci měření periodicky opakovat. Hranice vědeckého poznání se musí posouvat i za cenu osobních obětí.
Za chvíli se pokusný objekt probudí. Otec stočí do zkumavky jeho sny. Neplete se. Skutečně to přinese průlom.
Po zbytek života si ale bude namlouvat, že přece neměl důvod věřit pověrám.

„...a zároveň prohlašuji, že v případě jakékoli změny nebo zhoršení psychického stavu neprodleně navštívím příslušného odborníka.“
Poslušně to po něm odříkala. Byla tu poprvé.
„Tady to musíte podepsat,“ připomněl.
Přikývla a odešla se zařadit k ostatním. Za chvilku ale byla zase u něj.
„A... bude to někdo kontrolovat?“
I v těhle tropických vedrech měla dlouhé rukávy.
„Stáčení snů může mít vedlejší účinky. Uškodíte tím jen sama sobě.“
„Jo, ták,“ ušklíbla se.
Vrátila se zpátky do fronty.
Ti, co prodávají vlastní noční můry, se cvokařům většinou vyhýbají. Nejde ani o strach, ani o nedůvěru. Prostě by jen přišli o zdroj příjmů.

„Je tam Katedrála.“
Poslal jí dalekohled.
Poslední dobou měla pocit, že pořád jen znovu a znovu padají na držku. Katedrála byla ze snových struktur nejhorší.
„Uprostřed jezera?“
„Je to přehrada. Tam dole je zatopenej kostel.“
„Kterej kretén si sakra nechal zdát o zatopeným kostele?“
Katedrála je pevnost i bludiště zároveň. Když ji náhodou dobydete, už se nedostanete ven.
„Potápěč? A v tomhle kraji zavařování vzniklo. Klidně můžou existovat i nějaký starý zásoby ze zatopený vesnice.“
„Co na to plukovník?“
„Máme držet pozice.“
„Když je hodně mladá, dá se prej katedrála ještě zničit. Musíme zaútočit.“
„Rozkaz je rozkaz, poručíku.“
„Zatracenej přizdisráč!“

Naši mě šoupli k tetě na celé prázdniny a já se příšerně nudila. Byla jsem holka z Prahy, vesnici jsem nesnášela. Když jsem si ale začínala myslet, že hůř ani být nemůže, objevilo se vysvobození. Pravá nefalšovaná záhada.
Celá jedna police v tetině špajzu byla plná zavařenin s nápisem „Strýc Rudolf.“ Když jsem se zeptala, teta se jen tajuplně zasmála a poznamenala něco o tom, že si tam zavařuje sny na horší časy. Jednoznačný zastírací manévr. Nezbylo mi, než se do jedné ze zavařenin podívat.
Ze špajzu jsem vylezla celá rudá. Zas tak moc jsem ze strýce vážně vidět nechtěla.

„Růže mají trny,“ prohlásila holčička. Seděla na postýlce. V tom, jak pohledem sledovala doktorku, byla trocha zvědavosti. Už tu byla týden a tohle byla první stopa zájmu o okolní svět.
„Vezmu ti krev,“ informovala ji doktorka. „Trochu to štípne.“
Byla unavená, nevyspalá a neměla už energii na soucit.
„Růže mají trny,“ zopakovala holčička stejně prázdným a bezvýrazným hlasem, kterým tuhle větu opakovala většina pacientů na oddělení. Všechny je zasáhla jedna šarže snových zbraní.
„Růže mají trny,“ znělo v hlavě doktorce, když večer zavřela oči. Ráno přišel Daniel, aby stočil její noční můry. Odboj potřeboval nové zbraně. Recyklační cyklus byl dokonalý.