Zavařování snů

Ze všeho nejvíc se bála, že jí pravdu neuvěří. Že si ji bude chtít pojistit tím dryjákem. Spletla se. Jen přikývl jako by ho snad její odpověď ani nepřekvapila.
"Výborné, takže v tomhle máme jasno. Další postup je následující - mám pro vás dvě možnosti. Jednu z nich si vyberete."
Ty nabídky se lišily jen zdánlivě - měla by jet domů a odsoudit Adama k životu, který si prožil Kryštof? Nebo odejít daleko daleko za oceán a vykoupit jim svobodu pravidelným hlášením a rizikem, že se izraelští vědci kdykoli mohou přihlásit o svá práva?
Dva konce jedné nitě zamotané v polámaném kolovrátku.

"Slečno Vránová, čí je to dítě?" zeptal se potichu a skoro přátelsky.
"Co vám je do toho!" vzchopila se. "A vůbec, nejmenuji se Vránová."
"Ale no tak," usmál se a na stůl položil průkazku. "Podívejte se na tohle, jsem agent Mosadu, víte, co to je? Samozřejmě, že znám vaši pravou identitu. Je to moje práce."
Zavrtěla hlavou.
"Nenuťte mě k ošklivým věcem. Nechceme přece, aby se někomu něco stalo."
"Chcete mě mučit?" vyjekla.
"Nejsem barbar," ohradil se. "Máme jemnější metody. Třeba jistou chemikálií, která vás prostě přinutí říct pravdu. Bohužel ale nevím," zamyslel se, "jaký vliv může mít na miminko."

Prvně ho zahlédla na chodbě. Zrovna pospíchala na záchod, ale přesto si všimla opáleneho muže neurčitého věku, který procházel chodbou. Byl jiný. Nepodobal se místním vědcům. Žádným vědcům. Měl pružný krok a pozorné oči. Zaklapla za sebou dveře kabinky a vlnu nervozity svedla na těhotenské hormony.
Podruhé seděl v Leviho kanceláři, když tam přinesla kávu a sušenky. Usmál se na ni a ukázal při tom zářivě bílé zuby. Přísahala by, že Adam na jeho přítomnost zareagoval vzteklým kopnutím.
Potřetí přišel přímo za ní.
"Měly bychom si promluvit, slečno Vránová," řekl a ta slova se Aleně zahryzla přímo do krční tepny.

Levimu to vysvětlila zašmodrchaně a se spoustou odboček a návratů. Až zpětně si v hlavě srovnala, jak vlastně vzniká imprint. Jak je možné vyvolat ozvěnu z hlubin nevědomí. Nejdřív potřebujete předobraz, někoho z koho bylo stočeno opravdu hodně snové esence. Kryštofa - syna, pokusného králíka a zdroj úspěchu profesora Vrány. Pak je nutné překročení jisté (doposud nestanovené) kritické hranice dotyčných esencí v kolektivním nevědomí. Třeba, když na nočních můrách onoho králíka založíte průmyslovou výrobu zbraní. Úplně nakonec vám už jen stačí sehnat někoho, kdo předobraz dobře znal. Třeba jeho sestru, která se v úplně špatné chvíli ocitne na zcela nesprávném místě.

V Institutu Alena telefonovala, přesouvala papíry z místa na místo, sháněla na ně správné podpisy, vyplňovala tabulky a v neposlední řadě se starala o to, aby nedošla káva. V Izraeli se jí Levi napřed pokusil zapojit do výzkumu, ale jelikož jí to šlo pořád stejně mizerně jako v Praze, skončila i tady u telefonu. Skrze čísla ve výkazech sledovala, jak se Levi snaží její vyprávění přetavit ve skutečnost. Stáčel, zavařoval a pak vypouštěl sny stále do jednoho místa. S tvrdošíjnou tvrdohlavostí se snažil dosáhnout nadkritického množství. Pro Alenu ta rutina znamenala bezpečí. Jenomže bylo křehké a mohlo každým dnem skončit.

"A myslíte si, že imprint je totožný s původním člověkem? Se svým předobrazem?" zeptal se Levi, když dokončila svůj zmatený výklad o Kryštofově znovuzrození.
Dobrá otázka. Jednou ji položila i Kryštofovi.
"Já to nedokážu posoudit," pokrčil rameny. "Ale vím jednu věc. Opravilo mě to. Povstal jsem z popela a v tom popelu zůstalo všechno, čím mi ty tátovy pokusy se stáčením ublížily. Všechny ty poruchy spánku a paměti. Vzpomínám si na ně, ale teď jsou pryč."
"Myslím, že je totožný," odpověděla Levimu. Neměla pro to přesvědčení žádné důkazy. Jen optimistickou naději, že v tomhle případě se počítají i zbožná přání.

Byla si poměrně jistá, že ji Levi nepozná. A i kdyby… musela doufat, že ji neprodá za dobré vztahy s Institutem.
Nemusela se bát. Stál na nemocniční chodbě a měřil si ji pohledem, ve kterém se zračila nenasytná touha po informacích.
"Považoval jsem povídačky o imprintech za mýtus," řekl se směšně falešnou nedbalostí.
"S jedním jsem se setkala," opáčila Alena.
Levimu se zablesklo v očích.
"Máte pro to nějaký důkaz?"
"Ne," zavrtěla hlavou, "ale i kdybych lhala, nemáte, co ztratit. Nechci po vás na oplátku nic velkého."
"Co chcete?"
"Útočiště," odpověděla a najednou se jí srdce sevřelo steskem po Katedrále.

Alena nikdy nebyla odvážná, asertivní ani proaktivní. Měla ráda svůj klid. Pohodlný kancl, známý hrnek na kafe a věci, které se děly v předvídatelných cyklech. Teď ovšem vytáčela číslo Samuela Leviho a připadalo mi, že se stala majitelkou nějakého úplně jiného a neznámého života. Vlastně to byla pravda.
Telefon zvonil. Jednou, podruhé, potřetí… vždycky zvonění počítala. Tentokrát byla pevně rozhodnuta položit to u devítky.
Posedmé.
"Levi," ozvalo se v telefonu.
Vtáhla do plic trochu vzduchu. Čas na odvahu. Nemůže ten svůj jiný a neznámý život nechat na holičkách.
"Pane doktore, byly by pro vás zajímavé informace o českém výzkumu imprintů?"

Jeruzalém byl jediné místo na světě, kde se opovažovali velice opatrně snít o tom, že ve výzkumu snů budou jednou šlapat Praze na paty. Nějak se jim podařilo sehnat několik stáčitelných a také jistého Samuela Leviho. Alena ho znala jako nenapravitelného rádoby elegána, který si v knihovně pražského Institutu biochemické psychoanalýzy napůjčoval a nevrátil spoustu knih. Celý zkroušený pak přilezl a prosil o odpuštění pokuty.
Tady ovšem dotyčný platil za kapacitu. Studoval u slavného Vrány. Měl reálnou zkušenost se stáčením. Uměl vyrobit snovou konzervu. Jednooký mezi slepými. A také jediná karta, kterou tady Alena, teď už vlastně Františka, mohla zahrát.

Byla to hebrejština a Alena ležela v nemocnici na kraji Jeruzaléma. Byli tu na ni hodní.
"Františka," řekla, když se jí zeptali na jméno. Nestála o to, aby ji kdokoli dokázal najít. Nechtěla vidět nikoho z těch, co by ji mohli hledat.
Mladý doktor se přátelsky a trochu omluvně usmíval.
"Je mi jasné, že to muselo být nepříjemné čekání, ale dokončili jsme testy a definitivně mohu potvrdit, že je všechno v pořádku."
Tupě přikývla. Našli ji ležet na ulici v křesťanské části Starého města.
"Plod je naprosto zdravý," pokračoval lékař, "pokud chcete, můžeme si společně poslechnout, jak mu tluče srdce."