DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2013.

Byli všude. Všude! Dusot kopyt, lesk křižáckých pancířů, ostré čepele mečů. Prosmýkám se mezi nimi, rozdávám rány, jako zázrakem jsem zatím žádnou nedostal. Z dálky slyším řev našeho vůdce, že se nemáme bát a nehledět na množství nepřátel – no tomu se to za vozovou hradbou mluví. Proti mně vyráží obrovský voják, výhrůžně mává palcátem, z dálky slyším křik nějaké ženy, cosi mě rýpne do ramene, a pak---
„Petře, vzbuď se!“
„...?“
„V koupelně.“
Sbírám z gauče a setřásám zbytky snu.
Na umyvadle sedí pavouk.
„Kvůli tomu mě budíš? Křižák, no. Vždyť je jenom jeden.“
Asi bych toho Sapkowského neměl tak žrát.

Problém geparda je, že když už se mu povede něco ulovit, nemůže si na kořisti pochutnat hned - nejdřív si musí oddechnout. A tomuhle chudákovi se to zrovna nevyplatilo.
"Hej ty, vypadni! To je naše antilopa!"
"Ach, vy bestie, vždyť jsem ji právě ulovil!"
"Kušuj, hubeňoure," chechtaly se hyeny a zahnaly geparda na útěk; v množství je síla. Cpaly se brzkou večeří a chvástaly se svým vítězstvím.
"Nesmysl nad nesmysly," potřásl opodál lev majestátně hřívou. "Každý ví, že král, skutečný alfasavec, jsem tu já."
Zmije stočená pod kamenem nic neřekla. Do savců se plést nehodlala, ale o alfování si myslela svoje.

Bylo za pět dvanáct. Jeho srdce už tlouklo jako o závod. Rozběhl se vzhůru po schodech. S každým krokem si připadal lehčí. Konečně vyběhl na zvonici.
Tady byly. Stále tak tvrdé, stále tak krásné. Stále stejné. Pohladil Gabrielu.
"Jste připraveni, přátelé? Dnes musíte zpívat lépe než kdy jindy! Ať se lidé třesou! Thibaulte, dnes žádné zahálení!"
Ručička se posunula a hodiny teď ukazovaly za minutu poledne.
Ještě jednou přehlédl svých milovaných šest zpěváků a pak dal pokyn pomocníkům. Zvony se začaly rozhoupávat. Zvoník stál napjatě před největším z nich. Pak se srdce zvonu poprvé rozezvučelo.
Hřmot. Lup. A bylo ticho.

Začalo to nenápadně. Tvrdila, že v bytě slýchá skřípat dveře. Jako by někdo procházel z jedné místnosti do druhé. Ale nikdo tam nebyl. Stupňovalo se to. Věřila, že se jí stará Voráková snaží přivést do hrobu. Prý jí trubičkou pod dveřmi pouští do bytu zlé sny. Jednou zazvonila u syna jen v županu a museli ji týden přemlouvat, aby se vrátila. Tehdy to příbuzní začali řešit. Z blázince přišla závislá na prášcích a prakticky nesvéprávná. Syn někoho podplatil a našel jí pěkný domov důchodců. Byt dostala Voráková. Nakonec ho podědil její prasynovec. Ten Vrána, co zbohatl na technologii konzervování snů.

Já vím. V životě každého gentlemana přijde chvíle, kdy by měl všeho nechat a alespoň okrajově se zamyslet nad tím, zda by náhodou neměl vyzkoušet býti dospělým. Nechci vás děsit, ale začátkem ledna mi ta myšlenka připadala téměř lákavá
Jen o týden později jsem však - svíraje Algieho telegram - tiskl zvonek na strýčkových dveřích. Dům byl podezřele tichý. Otevřela mi paní Baxterová, zčervenalá a ozbrojená prachovkou.
„Ale pojte dál, sire! Jen pojte.“
Z jídelny vyrazil strýček Cecil v tropické helmě, s výkřikem: Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!, mi vrazil do ruky harpunu.
Rozhodl jsem se, že tu dospělost ještě zvážím.

Naše životy jsou křehké planety
putují touž drahou jako před lety
putují svou říší temnot poháněné touhou po cíli
otroci paprsků světla jako u lamp noční motýli
Šla jsem jednou domů brzy k ránu
svítalo a svět podoben oceánu
třpytil se jak střepy ze skla od hodin
Miliony lidí právě žijí bez rodin
miliony lidí brzy už se do propasti zřítí
miliony lidí brzy poddají se strachu z žití
Nechala jsem dál svou Zemi plouti po oběžné dráze
nevšimla jsem si však že můj svět je právě v rovnováze
Světlo zhasne štěstí snadno vybledne
nikdy nepostřehneš že je zrovna poledne

Letní večer prozařovaly barevné lampiony. Vůně cukrové vaty a tureckého medu prostupovala okolí a typická lunaparková hudba hrála stále ty samé tóny.
Anika seděla na lavičce a plakala. Nic ji nedokázalo utišit.
Znovu si nasadila na nos brýle, když si všimla, že ji někdo pozoruje.
„Kdo jsi?“ zeptala se trochu vyplašeně. Ale ten podivný člověk se jen vševědoucně usmál.
Anika zatajila dech, když si všimla podivných útvarů na jeho čele.
Ďábel?
Nebo to byl jen stín? Nevěděla.
„Pojď se mnou,“ zašeptal a Anika, i když nechtěla, se poslušně zvedla a následovala ho.
V hliněné zemi po dívce nezbyla jediná stopa.

Richard chodil po bitevním poli, ve větších a větších kruzích. Vždy když něco zahlédl, se zastavil a zkoumal půdu. Byl ve svém živlu. Pro toto se narodil. Ne pro vládu nad světem, nebo bitvu za záchranu lidstva. Ale pro práci lesního průvodce a stopaře.
Zahlédl velký zdupaný kruh. Přímo před jeho očima se bitva odehrávala znovu. Viděl jak velký těžký muž, dopadající na jednu nohu úkrokem zabil někoho, kdo padl koleny do trávy.
Tohle ale nehledal. Zvedl se hledaje dál.
Když tu náhle! Otisk boty, který tam nepatřil.
„Kahlan!“ ozvalo se mu v mysli.
A pak najednou, stopa sama zmizela!

Vrátil se vyčerpaný, v roztrhaném rouchu a nasáklý pekelnými výpary, které nepřebila ani rajská vůně. Dva dny spal, pak zasedl k práci. Náhodou stál u okna, když uslyšel hlas služky: „Prej v pekle! Černej jak satanáš, ale vsadim se, že byl v putyce a válel se ve stoce …“
Odkašlal si. Pronesl hrobovým hlasem: „Peklo, zpěv sedmý:
Ten, komu vládne kleveta
a přijde do ďáblových tlap
má v pekle velká klepeta
a dělá jimi ,klap, klap, klap.´
Pak naroste mu rypáček
ať je to bába, nebo chlap …“
Zaslechl vyjeknutí.
Tercina není špatná, pomyslel si, i když tohle tam samozřejmě dát nemůže.

Jdou po mně, jdou, jdou, jdou..., zanznělo z otevřeného okna.
No, ještě nejdou, pomyslel si Damián. Ale musíš být, člověče, opatrnější, ta poslední holka, to byl průšvih. Nějak se mu to vymklo z rukou. Doteď se vždycky dokázal včas odpoutat. Ovládá se stále míň, to je špatný. A taky mu to kratší dobu vydrží; energie, co si vzal od tý holky, mu už začíná docházet. Klepou se mu ruce. A přestává být schopen magie. Musí rychle někoho najít, dokud může kouzlit. Když bude opatrný, možná se mu nějakou dobu ještě podaří unikat vyšehradským slídilům. Musí to risknout.
Ještě nechce zhebnout.