DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2013.

Prudce jsem si oddychla a celou svou vahou dopadla na židli, jeden mohl být rád, že se pod náporem kovu nerozpadla vejpůl a nezařídila mi tak prvotřídní let na zem, slušnou ránu a nejlépe by mi ještě něco spadlo na hlavu. Neříkám, že by to bolelo, jen docela nepříjemný pocit, jak se na vás všechno hroutí a pak to musíte sbírat… Hrůza.
„Tak co nového, vrzavý robote?“ houkla sestra a mrskla po mě lahvičku s olejem a hadřík. Zavrtěla jsem hlavou nad tím oslovením, jsem prosím kyborg, žádná plechová konzerva!
Ale to první… Není nic horšího než vrzavé panty kyborga.

Z postele vylezl potichu, dokonce Lorelei ani nevzbudil. Po špičkách se vykradl do prázdných chodeb Bradavického hradu, před skupinkou Nebelvírských prváků se na malou chvíli ukryl v tmavém výklenku. Bez větších problémů se dostal až před havraní klepadlo, co hlídalo vstup do Havraspárské společenky. Trochu se zapotil, když mu položilo záludnou otázku, ale to by nemohl patřit k Modrým, kdyby nakonec na správnou odpověď nekápl. Spokojený se svým výkonem se posadil do křesla a vychutnal si šálek kakaa. Možná by své dobrodružství utajil i před všetečnými obrazy, ale to by ho u dveří kabinetu profesorky McKayové nesměly zradit vrzající panty.

"Ještě trochu doprava.NE! Promiň doleva." Křičela jsem na celé kolo. Už 10 minut se snažím udělat závěrečnou fotku pro svůj projekt. Skoro si troufám říct, že můj model už toho má dost.
"Tak hele, Ahsoko," zakřičel na mě Anakin"já na tebe nemám celý vodpoledne jasný? Musím zacránit kancléře Palpatina, já jsem totiž..."
"Ten počká. Můj projekt ne. Doleva ti říkam!"
"Tak hele, už toho mám vážně dost, foť!"
"Ok, usměj se, ne moment, předtím to bylo lepší haha! No nic."
CVAK! Foťák pracuje a vrčí. Když už konečně v ruce držím své umělecké dílo zjišťuju nepříjemnou věc - je vzhůru nohama.

Karel Kopřiva: kavárník. Každodenní konzument konopí.
Kamil Kalousek: komunista. Kladenský kmotr, kterému Karel konopí krade.
Kliment Kokoška: kariérista, komisař.
Kňourek: kokoškův kocour.
Kokoška kontroluje Karla kráčejícího kolem.
Kokoška: „Kampak Karle?“
Karel: „Klídek, kochám krajinu.“
Kolem klusala klisna.
Karel: „Kokoška koukej, krásný kůň.“
Kobyla klade kobylince. Kokoška kobylu kárá. Kobyla Kokšku kašle. Kluše ke katolickému kostelu.
Kolem Karla kráčí Kňourek.
Karel: „Kruci kocour!“
Karel kýchl.
Kňourek: „Kňour.“
Kokoška: „Karle, konec keců. Kdo kradl kmotrovi konopí?“
Karel: „Karamba! Kdo kecal?“
Kokoška: „Kmotrův kamarád.“
Karel: „Kamarád? Ko*ot!“
Kolemjdoucí klepna Koňaříková kouká. Křiví ksicht.
Karel křikne: „Krávo!“
Koňaříková: „Kriminálníku!“
Kokoška: „Končíš Karle!“
Klepeta klapla.

http://a-totalita.livejournal.com/24345.html

"Ale, ale, pane Magyáš, co to vidím... Kdypak jste si naposledy čistil zuby?"
Starý čaroděj si poškrábal bradu a odhadl to na dobu přibližně před sty léty, kdy se pošetile pokoušel navázat známost s jakousi bludičkou. Jelikož byl ale právě akusticky indisponován, pouze výmluvně pokrčil rameny.
"Myslel jsem si to! Tak si pište, sestro - pětka a šestka vlevo nahoře ex, sedmička vpravo jakbysmet...," rozplýval se blahem kostelecký doktor.
Čaroděj zaskřípal zuby.
"Jak dlouho už takhle vržete, člověče? Vždyť vy máte sanici úplně nadranc - to musí pryč!"
A než bys řekl švec, přibouchla se za doktorem se skřípěním dvířka od pece.

Prchali zarostlým údolím směrem k moři. Přes ramena nesli muškety padlých druhů a přes vlastní šaty měli navlečené kabáty nepřítele – modré se žlutým podšitím. Bocman Ludlow je vedl. Tesákem neohroženě razil cestu podrostem a za rukáv za sebou doslova vláčel malého Elliota. Chlapec už sotva pletl nohama. Frances s Harveym průvod uzavírali. Postupovali pozpátku a nepřestávali očima hledat nebezpečí.
Náhle ji Harvey chytil za rameno. Varovně kývl směrem k východnímu svahu a natáhl kohout muškety.
„A támhle jsou taky, šmejdi.“ Pohodila hlavou na druhou stranu. „Prokoukli nás... Chtějí nás lapit do kleští a odříznout nám cestu...“ zauvažovala. „Ludlow! Musíme přidat!“

Zámek cvakl a kolem předloktí se jí sevřela ocelová klepeta. Byla mi vydána na milost. Z velké mísy na stole jsem vytáhl dlouhý nůž, zahleděl se jí do očí a hledal náznak nejistoty. Ale ostražitě mě sledovala pohledem plným chtíče.
Pár rychlých pohybů a rozřezaná podprsenka se svezla na zem. kousl jsem ji zlehka do krku, a zároveň přiložil ledovou čepel na její bradavky.
Zachvěla se a zasténala.
Škubla pouty, jako by se snažila dostat ke svému klínu, ale dobře věděla že ji poskytnu úlevu od spalujícího žáru až po několika hodinách.
Položil jsem špičku nože na žlábek jejích ňader..

Plukovník Cathcart se užíral. Měl pocit, že si ho nadřízení neváží. Aby také ne, když jeho jednotka už týden neprovedla kvůli tomu pitomému děšti jediný nálet. Ale to se změní. Plukovník se zadíval na mapu. Nejdál od linie pěší podpory ležela Bologna, strategický bod nedotčený spojeneckými silami.
„Podplukovníku Korne! Rozhodl jsem se, že se dobrovolně přihlásíme na nálet na Bolognu.“
„Připadá vám, že máme příliš vojáků?“
„Máme příliš nevyužitých vojáků. Konečně dostanou šanci získat nějaká ta vyznamenání.“
„In memoriam.“
„O těch se generál Dreedle nedávno vyjádřil pochvalně. Jsou hrdinská. Prestiž se nám zvýší bez ohledu na výsledek, není to úžasné?“

„Kopni to do sebe!“
Podezřívavě pozoroval nápoj stojící na baru, který mezitím nerušeně rozežíral sklenici, a snažil se ignorovat jeho povzbuzujícího společníka.
Zatěkal očima po místnosti, ale když zavadil o předchozí drink, stále ještě barvící protější stěnu do růžova, raději je zase rychle sklopil.
„Tady si člověk musí všechno udělat sám,“ ozvala se druhá hlava nevrle a natáhla se pro skleničku.
Barová stolička se převrhla.
Všechno, co si pamatoval potom, byl pocit, jako když vám někdo vyrazí mozek z hlavy plátkem citrónu obaleným kolem masivní zlaté cihly.
Zafod Bíblbrox se zvednul ze země a svět už nikdy nebyl jako dřív.