Malá mořská víla

Kdyby to bylo možné, řekl by, že ho do očí  štípe sůl. Ale možné to není.

Lidé o něm říkali, že je krutý. Jaký paradox. Byl... prázdný. Unavený, starý a bezmocný.

Opuštěný těmi, které miloval ze všech nejvíc, nejdřív svou krásnou ženou a pak i dcerkou, která mu ji tolik připomínala. 

Jistě, mohl jim zabránit, ale věděl, že už je stejně ztratil.

Bolelo to, když odešly. A ještě víc bolelo sledovat, jak trpěly v životě, který si vybraly.

Ale nic ho nepřipravilo na bolest, když moře rozkvetlo. 

A lidé  to sledovali uchváceně a říkali jeden druhému:  "Jaká krása, kvetou koráli!"

Svítá. Hladinu oceánu čeří zlaté květy slunce, čerstvý vánek jí z tváře něžně stírá noc. Voda je smířlivě tichá. Natáhne ruku, naději na krvavé vykoupení vrátí temnotě, z níž vzešla, a hladina mlčky odpoví:
Vlny jsou vlasy sester, obzor je náruč otce, sluneční paprsky hřejí úsměvem matky; cítí bolest a cítí lásku, cítí strach a cítí sílu osvobozené mořské vody ve svých žilách. Otevře oči a pod jejich pohledem se tříští pověry a kletby, je sama sebou a taková, jaká měla být.

Vydechne, v tanečním skoku se rozloučí s bolestí země a odevzdá se vodě, věčná v lásce, kterou cítí.

Tritón plánoval byť obzvlášte neúprosný. Od Arielinho dobrodružstva boli jeho dcéry samé: "Musím za synovčekom", "Ariel má koncert, chápeš, tati", "Naučíme Erikovo služobníctvo plávať. No vážne tati, chceš, aby sa nám tu topili?!"
A posledná hostina.. Servírovaná na tanieroch! S príborom!
Ale dnes je tomu vyčíňaniu koniec! Ich najnovší nápad...vraj testovať nepotopiteľnosť Erikovej novej lode...Kto iný je na to odborník, že..
Na to im tak skočí. Ženíchov si idú loviť! Doslova! Ale on im to zatrhne!
Nekompromisne vplával do trónnej sály..a takmer zatrúbil na ústup. Zástup jeho prekrásnych dcér vyslal do frontovej línie, Poseidón pomôž, svoju babičku.

Po svatbě s princem byla neskonale šťastná. Teď mívá pocit, jakoby drobná část jeho duše zůstávala mimo její dosah.
Když se uprostřed hovoru odmlčí. Když od ní znenadání odejde. Když se sám prochází po mořském břehu. Když dlouho, dlouho zírá na stopy krabů v písku, na vlny, na pěnu mezi kameny.
Jen jednou sebrala odvahu. Podíval se na ni, smutek v očích: „Zdá se mi, že bych ty stopy měl umět přečíst. Že mi vypráví o něčem, co jsem měl, a nemám.“
Neměla na ta slova odpověď.
A když odcházeli, ruku v ruce, moře k nim vzkřiklo jako divoké zvíře.

Vodou zlehka vlaje závoj světýlek, prsty slunce se tříští a hladí je jemně po kůži.
Snaží se světýlek dotknout a tiše se směje.
Záblesk. Pohyb vody.
Zvědavě nakloní hlavu. Slyší hlasy. Jiné. Něco třpytivého padá do vody, hmatatelné světýlko, které by mohla chytit.
Matčiny ruce se k ní rychle natáhnou a strhnou ji k sobě.
Utíkají od světýlek i hlasů pryč.
Mamince tečou slzy.
„Nesmíme za těmi hlasy nikdy chodit,“ šeptá jí večer.
„Nepatří k nám.“
*
Dívá se za záblesky stříbra, dokud se nerozplynou ve vodě.
Jinak se rozloučit nedovede.
Kolem něj se prochází něžně šeptající vítr – zvláštně konejšivě jiný.

Moře je mlčky poslouchalo.
„Jsou jistě hranice,“ zašeptal, „přes něž se lidská duše nevztáhne...“
„Hansi...“
„Ne, to je v pořádku, Edvarde. Docela v pořádku. Myslím teď ve větším měřítku – myšlenka lásky zdá se mi vpravdě čím dál neuchopitelnější. Snad není souzeno, abych–“ odmlčel se.
„Rybáři mají starý příběh. O nejmodřejším moři hluboko pod hladinou... Zdá se mi, že náš svět má hranice zřejmé, hmatatelné – ale svět příběhů je docela jiný. Možná překročit neznámé hranice a hledat odpověď v příbězích – snad... Přeji ti krásnou svatbu, příteli,“ dodal s úsměvem.
„Počkej ještě. O čem je ten příběh?“
„O mořských lidech,“ odvětil tiše.

The banquet is a grand affair, fitting for a royal wedding. Chandelliers fill the hall with golden light, silverware gleams on tables ladden with food from all across the kingdom. Wine flows among the guests in finest silks.
Ariel sits at the newlyweds' table, but the guests don't bother talking to her, the prince's strange mute. She doesn't care anymore. All she sees is the platters of seafood, pincers and shells cracking as creature after creature from her kingdom is devoured… A single tear slides down Ariel's cheek as she wonders if Sebastian is over there, on a silver plate.